Radka
7. září 2015
•
Truchlení
Odešla mi maminka
Je to deset dní, kdy nás po velmi krátké nemoci opustila naše maminka. Stále nemohu uvěřit, že je to navždy. Byla skvělý člověk, nemoc na ní zaútočila velice rychle a nečekaně. Jsem vděčná, že jsme s ní mohli být až do konce, stejně jako ona s námi byla celý život. A alespoň trochu jí mohli vrátit vše co pro nás ona dělala. Moc mi chybí.
In reply to Udeřila smrt. Rakovina si by Anonym (neověřeno)
Ľudka
26. července 2013
Miloš, prajem hlbokú úprimnú sústrasť... po prečítaní tvojho príspevku sa mi opäť viac oživili spomienky na posledné dni života mojej maminky z minulého roku... mala taký istý priebeh svojho konca ako tvoja maminka. Stačilo jej pozrieť do očí a vedela som všetko. Tu končili slová a nikto z rodiny sa jej neodvážil povedať čo bude nasledovať. Bola tak citlivá na každý podnet, na každý dotyk, na každé pohladkanie, a tak sme len ticho sedeli vedľa nej na posteli, držali sa za ruky a snažili sa aspoň o úsmev... maminka tušila... sama si to už želala... jediné želanie bolo ísť z nemocnice domov... NESKORO! mne sa ešte aj teraz roztrasú ruky a zovrie mi hrdlo, keď si spomeniem, čo všetko som ešte mohla a neurobila... je mi to dodnes ľúto a bude do konca môjho života, nezaslúžili si to... a pritom bolo tak jednoduché povedať pár slov, na ktoré zrejme aj čakali... snáď nám to naše maminky odpustia...
anička
23. července 2013
Zdravím,
tak mám za sebou uložení urny. Bylo to moc hezké a důstojné rozloučení, jaké si maminka zaslouží. Teta jí dokonce přečetla básničku. Byli jsme tam jen ti nejbližší, přesně takhle by si to maminka určitě přála. Trochu jsem si poplakala, ale nebylo to tak hrozné. Bála jsem se toho mnohem víc. Myslím si, že na tom měl velký vliv ten můj sen. Cítila jsem celou dobu takový zvláštní klid v duši. Půjčila jsem si také knihu Život po ztrátě od Raymonda Al Moodyho, mohu vřele doporučit. Člověk pochopí spoustu věcí.
"Maminko moje nejdražší, chci ti poděkovat za to, že mi dáváš sílu a jsi se mnou. Já vím, že jsi. Jsem moc ráda, že se máš teď už dobře a jsi šťastná. Jsi s tatínkem a s rodiči a s našimi pejsky. Já to vím. A moc ti to přeji. Jen tě moc prosím, buď i nadále se mnou. Moc tě miluju maminečko a nahoru ti posílám milion pusinek."
tak mám za sebou uložení urny. Bylo to moc hezké a důstojné rozloučení, jaké si maminka zaslouží. Teta jí dokonce přečetla básničku. Byli jsme tam jen ti nejbližší, přesně takhle by si to maminka určitě přála. Trochu jsem si poplakala, ale nebylo to tak hrozné. Bála jsem se toho mnohem víc. Myslím si, že na tom měl velký vliv ten můj sen. Cítila jsem celou dobu takový zvláštní klid v duši. Půjčila jsem si také knihu Život po ztrátě od Raymonda Al Moodyho, mohu vřele doporučit. Člověk pochopí spoustu věcí.
"Maminko moje nejdražší, chci ti poděkovat za to, že mi dáváš sílu a jsi se mnou. Já vím, že jsi. Jsem moc ráda, že se máš teď už dobře a jsi šťastná. Jsi s tatínkem a s rodiči a s našimi pejsky. Já to vím. A moc ti to přeji. Jen tě moc prosím, buď i nadále se mnou. Moc tě miluju maminečko a nahoru ti posílám milion pusinek."
romana
16. července 2013
zajtra to budu dva mesiace, co tu nie je.. a ked mi este raz niekto povie, ze cas vylieci vsetko, poslem ho kade lahsie.. ja som sa po maminkinej smrti tak netrapila ako teraz..asi som si to neuvedomovala, asi som stale cakala,ze sa zjavi medzi dverami, ze sa mi vrati. a cim dlhsie to trva, tym viac to boli. vy vsetci tu viete, ako velmi to boli, nemusim to ani pisat. zacinam si uvedomovat, aky bude moj zivot prazdny bez nej. nepojde mi na svadbu, teda ak sa vobec budem vydavat, nebude mi mat kto pomahat s detmi,ak nejake budem mat. uz tu nebude nikdy. to slovo nikdy boli akoby mi niekto nozom bodal do srdca.. ja to tu bez nej nezvladnem. kazdy mi hovori,aka som silna. ked som v praci, kecam s kolegami, smejem sa, akoby sa nic nedialo. a deje sa toho sakra vela. v mojom vnutri, kde je schovane male dievcatko, ktore chce natiahnut ruku k svojej mamicke, objat ju, povedat jej ako ju lubi a potrebuje. do toho myslienka,ze to uz nikdy nikomu nepoviem. nikdy ma mama neobjime,nechyti za ruku, a nepovie, ze bude vsetko v poriadku. tak strasne by som chcela, aby sa mi s nou snivalo,ako niektorym z vas. a nic. najhorsie je,ze sa mi stale dokola sniva jej smrt. ten moment, ked som bola pri nej. v snoch sa mi to opakuje. budim sa, a zle sa mi spi. niekedy si dam tabletku,vtedy sa vyspim. a tak velmi tuzim aspon raz ju este vidiet, hoci len vo sne. vidiet,ze sa ma dobre. ze sa uz netrapi. a povedat jej,ako ju lubim. a ako mi chyba.
In reply to zajtra to budu dva mesiace, by Anonym (neověřeno)
darina
17. července 2013
Romanka včera to bolo 8 mesiacov a ja som z toho troska. Bojujem sama so sebou, ale vôbec mi to nejde. Toto sa nedá len tak prijať. čím dalej, tým je to horšie a horšie, už si uvedomujem, že už mamičku nikdy neuvidím, nikdy sa s nou neporozprávam a to ma privádza do zúfalstva. Ja už dalej nevládzem, aj dnes celý den ma bolí hlava, nemám chuť do života, pritom mám deti, ale syn je dospelý a dcérka má tiež svoj program, vždy sú preč aj manžel má svoj život, nikto mi nevie pomôcť. Na všetko som sama, a už to vzdávam. Nevládzem a poviem , že čím dalej, tým je to horšie. Moja mamička totiž bola veľmi dobrá žena, milá, skromná žila len pre nás, tak veľmi by som jej chcela to všetko vrátiť a nemám už ako. Maminka moja veľmi Ťa chcem naspať, ale viem, že sa to nedá. Veľmi Ťa milujem.
anička
16. července 2013
Omlouvám se, že to říkám zrovna Vám, ale v mém okolí by na mě všichni koukali jak na cvoka. Dnes za mnou přišla ve snu maminka. Byl to tak krásný sen, ještě teď se mi chce plakat (asi štěstím, vděčností?) Viděla jsem ji, jak jde kolem mě. Volala jsem na ni, ona se zastavila, krásně se na mě usmála, roztáhla náruč, pevně jsme se objaly. Pak řekla, že už musí jít a s úsměvem odcházela. Volala jsem na ni: Počkáš na mě mami? A ona řekla: Počkám a zase se na mě usmála. Tak krásně! Nevím, mám z toho strašně dobrý pocit. Za prvé, že za mnou přišla a za druhé, že to vypadá, že je opravdu konečně šťastná a za třetí, že na mě bude čekat. Že se uvidíme....
Promiňte, ale musela jsem to někomu říct. Mám z toho radost. Jedna z mála v poslední době.
Promiňte, ale musela jsem to někomu říct. Mám z toho radost. Jedna z mála v poslední době.
In reply to Omlouvám se, že to říkám by Anonym (neověřeno)
Misha
16. července 2013
Aničko,přeji ti že jsi měla tak krásný sen.Musím se přiznat,že ti i závidím,za mnou mamka ve snu už nikdy nepřišla,ale přesto věřím,že i ona na mě čeká a že se jednou sejdeme.Jsem ráda Aničko,že jsi na tom už trochu líp,bolet to bude pořád,i na mě to ještě pořád občas,ale už ne tak moc často dolehne,padne jako deka a já se z toho musím vybrečet.Pláč trochu uleví a čas,čas také.Drž se,Aničko i vy všichni ostatní.
In reply to Omlouvám se, že to říkám by Anonym (neověřeno)
rikina
16. července 2013
Anička mala si krásny sen, možno teraz budeš o trošku ľahšie znášať tu hroznu stratu. Ja prosím maminku aby mi takto prišla povedať že jej je dobre. Aby som ju aspoň v sne mohla vystískať. Ale nemôžem povedať že sa mi o nej občas nesníva. Podstate mi to nepovedala ale videla som a vyžaroval s nej pokoj. Ležala vedľa mňa a aj ja som cítila pokoj. No zaujímavé na tom je, že do vtedy som od maminkinej smrti nemohla v noci spávať iba ak tak s tabletkou a ta tiež niekedy nezabrala, no od toho sna prespím skoro celú noc. Nie je tomu ani dva týždne a ja dúfam že mi to vydrží. Niekto mi povedal, že nie je dobre keď sa nám sníva o maminke, lebo že nemá potom pokoj. Neviem čo je na tom pravdy, ale ja by som bola rada, keby mi prišla do sna a videla by som ju že je šťastná objala ma a povedala by mi aby som sa už netrápila a začala žiť, že je môj anjel strážny a že bude na mňa dávať pozor. Pri tom viem že je to tak, ale ak by prišla si myslím že by sa mi trošku uľavilo. Možno keď budem na to pripravená tak mi príde niečo také povedať, a keď nie tak aspoň sa na mňa usmeje, pohladí. Niekde som čítala, že ony aj prídu ale nie každý je taký citlivý že ich vníma. Takže aj keď ich necítime neznamená to že nie sú pri nás. Stále sú a budú naši strážny anjeli. Maminka ja tomu verím.
anička
15. července 2013
Zdravím.
Tak jsem si přečetla vaše příspěvky. Tolik smutku, ach jo. Měla jsem zase slzy v očích. Vyjadřujete úplně to samé co cítím já. Je to hrozný. Když už si myslím, že to jakžtakž zvládám, přijde den, kdy se zase sesypu a pláču. Tak hrozná bolest. Trhá mi to srdce. Sice pláču již o trochu méně, ale o to je ta bolest horší. Ve čtvrtek máme ukládání urny. To bude hrozný. Neumím si to představit. Ztratím ji znovu. Bude to tak definitivní.
Moje nejdražší maminko, nejmilovanější, nejnádhernější. Moc tě miluju. Vždycky tě budu nejvíc milovat. Moc mi chybíš. Slovy se to nedá vyjádřit. Chybí mi tvá přítomnost, tvá láska, tvé pohlazení. Ty to víš, protože věřím, že jsi pořád se mnou. Mami, poraď, jak to mám bez tebe zvládnout? Jak mám žít dál? Chtěla jsi, abych byla šťastná, ale copak to bez tebe jde? Už nikdy nebudu šťastná bez tebe. Poraď maminečko. Posílám ti milion pusinek tam nahoru. Je mi moc smutno.
Tak jsem si přečetla vaše příspěvky. Tolik smutku, ach jo. Měla jsem zase slzy v očích. Vyjadřujete úplně to samé co cítím já. Je to hrozný. Když už si myslím, že to jakžtakž zvládám, přijde den, kdy se zase sesypu a pláču. Tak hrozná bolest. Trhá mi to srdce. Sice pláču již o trochu méně, ale o to je ta bolest horší. Ve čtvrtek máme ukládání urny. To bude hrozný. Neumím si to představit. Ztratím ji znovu. Bude to tak definitivní.
Moje nejdražší maminko, nejmilovanější, nejnádhernější. Moc tě miluju. Vždycky tě budu nejvíc milovat. Moc mi chybíš. Slovy se to nedá vyjádřit. Chybí mi tvá přítomnost, tvá láska, tvé pohlazení. Ty to víš, protože věřím, že jsi pořád se mnou. Mami, poraď, jak to mám bez tebe zvládnout? Jak mám žít dál? Chtěla jsi, abych byla šťastná, ale copak to bez tebe jde? Už nikdy nebudu šťastná bez tebe. Poraď maminečko. Posílám ti milion pusinek tam nahoru. Je mi moc smutno.
rikina
14. července 2013
Tak ta bolesť dnes vyšla na povrch a ja som vykričala do celého sveta že mi chýba a že ju potrebujem. Psychicky som sa zrútila. Bola som ako malé dieťa, ktoré vytrhnú z náručia mamičky a neprestane plakať kým sa k nemu nevráti. Ale tomu dieťaťu mamička príde a vyobjíma si ho v náručí, no ja už ju nikdy neuvidím a nikdy nepohladím. Tak ako sa mám potom upokojiť ako mám prestať plakať? A tá bolesť stále nezmizla a je čo raz intenzivnejšia. Ja už nevládzem žiť, nevládzem s tou krutou realitou bojovať. Maminka potrebujem aby si mi poslala silu nech to zvládnem. Bez Teba to nedokážem. Veľmi mi chýbaš. Ľúbim Ťa!
In reply to Tak ta bolesť dnes vyšla na by Anonym (neověřeno)
darina
14. července 2013
rikina, ja už bojujem sama so sebou už 8 mesiacov, ale už nevládzem. Je to čím dalej tým horšie, ešte prvé týždne som si myslela, že maminka sa ešte vráti, že niekde odišla, ale teraz už tu nie je 8 mesiacov a už si uvedomujem, že sa NIKDY nevráti, a to už neviem stráviť. Veľmi veľa plačem, viem, že si nepomôžem. Každý mi hovorí, že život ide dalej, že musím sa s tým vyrovnať, ale prevažne mi to hovoria takí, čo nič nevedia o smrti. V ich rodine ešte nikto blízky nezomrel, tak ako môžu vedieť, čo ja preživam. Ja som úplná sirota, cítim sa ako odstrčená od každého, pretože vedia, že mna už nemá kto podržať. Rikina tú bolesť, čo prežívame vieme len my čo sem píšeme a tu sa posťažujeme. Mamička moja tak veľmi by som Ťa tu chcela mať, ale viem, že nemôžem. Odkedy si zomrela, už ani ja nežijem, tak to cítim.
In reply to rikina, ja už bojujem sama so by Anonym (neověřeno)
rikina
15. července 2013
Darinka aj mne každý hovorí, že mám isť ďalej že sa s tým musím vyrovnať, že je to už dlhá doba. Ale však to nie je ani dva mesiace a už sa mám tváriť ako keby sa nič nestalo? Veď to sa nedá. A tiež mi to hovoria tí čo si s tým neprešli. Ale mám aj kamošky ktoré to zažili pred vyše rokom, jedine tie ma vedia pochopiť, tie ma nechávajú nech si s tým prejdem, lebo aj oni si s tým prešli. Vlastne doteraz prechádzajú a nedokážu sa s tým vyrovnať. Len oni majú prečo bojovať, majú deti. Ja som sama, tak pre mňa je to o to ťažšie. Ja som stratila úplne zmysel života. Bola som na pohrebe ich mamám, obidve som dobre poznala. Tiež som im hovorila že to musia zvládnuť, že musia ísť ďalej, že ich mamina by to chcela. Proste frázy ktoré teraz ostatní aplikujú na mne. A až teraz som pochopila, že to nejde, nejde len tak to zahodiť za hlavu a ísť ďalej. Veru, pochopia to iba tí čo to prežívajú a prežili. Nikto iný nie, aj keď to bola pre nich sestra, teta, stará mama, no nebola to mamina, ktorá obetovala celý život len nám, deťom. Na jednej strane som rada že sa aspoň dožila dospelých vnúčat a dokonca jednej z nich aj svadby, no na druhej som je mi hrozne ľúto, že sa nedožila mojej a a ni mojich detí. Vždy som si myslela že mi s nimi bude pomáhať. Teraz nemám nikoho.Mám síce ešte troch súrodencov, a teraz sme sa ešte viacej zblížili ale aj tak sa cítim taká sama, opustená a prázdna. Závidím sestrám, že tu bola pre nich vyše 40 rokov, a pre mňa tak krátko. Ony mi zase závidia, že som s ňou do poslednej chvíľky bývala a všetok čas som trávila s ňou. No o to je to pre mňa o veľa ťažšie. V každej veci ju vidím, pri každej činnosti sa s ňou radím, nie je minúta čo si na ňu nespomeniem. Tieto stránky mi pomáhajú ako tak to prekonávať, lebo viem že nie som sama v tom hroznom životnom údele, aj keď si vždy poplačem keď tu čítam vaše príspevky. Som rada že sa tu dá napísať, pomáha mi dostať zo seba to čo cítim. Maminka veľmi mi chýbaš, som bez teba tu v tomto svete stratená
rikina
13. července 2013
Ahojte. Už 50 dní sa mi sníva hrozný sen. Nočná mora, ktorá neprechádza. Moja maminka zomrela. Každý deň čakám, že sa s toho hrozného sna zobudím a ja ju konečne pobozkám, objímem a porozprávame sa a ja začnem mať zasa radosť zo života. A budem čakať až do konca môjho života. Nie, to nemôže byť realita, určite je to len sen, realita nemôže byť taká krutá. Žiaľ je to krutá, hrozná realita života. A ja stále neviem pochopiť prečo to tak muselo byť. Prečo tak náhle bez varovania, bez možnosti rozlúčky. Toľko sme toho ešte nestihli. Vravela som že ešte bude dosť času na čokoľvek spolu podniknúť. Ani som netušila že nebudem mať pravdu. Keby sme to len tušili snažila by som byť s ňou každú voľnú minútku. Podstate som aj bola veď sme spolu bývali,spávali sme v jednej izbe, ale takto by som sa od nej z domu nepohla a v noci by som pri nej bdela. Aj keď už sa snažím nejako fungovať, stále to nejde. Viem si predstaviť každý deň čo by sme spolu robili keby tu bola. Bez nej si neviem predstaviť ani hodinu a nieto ešte to čo bude o týždeň, o mesiac, o rok, o pár rokov. Ako to zvládnem? Ako sa to dá prekonať? Nechápem ako môže isť život ďalej, bez nej. Ani na sekundu sa nezastaví, veď odišiel najvzácnejší človek aký na tomto svete bol. Už nežijem, iba prežívam. Už nemám ani síl sa riadne vyplakať a tak hrozne by som chcela a nejde to. Bolesť ma zožiera znútra a čakám kedy vyjde na povrch a ja začnem plakať a kričať celému svetu ako veľmi mi chýba. Maminka hrozne moc Ťa ľúbim. Viem že si stále pri nás a dávaš na nás pozor. Prosím Ťa daj nám silu aby sme to zvládli a mohla by si byť na nás tam hore hrdá. A čakaj nás, čo skoro prídeme za Tebou. Ja sa už neviem dočkať.
petra
13. července 2013
cely život sa tu na niečo asi len hrame,...chodime dychame,žijeme..ale pre koho....ti ktorych milujeme odidu..opustia nas...a my dufame.....dufame,ze zase bude mat zmysel pre niekoho dychat ,zit..---ale uz je to ine....uz dychame inak....bolestivejsie,,,s hlbšim nadychom...s dlhšim vydychom......chyba nam zrazu v zivote pocit istoty,nadej,laska..čista laska..ktoru nam možu dat len rodičia....ten pocit tej čistej lasky uz nikdy nezazijem...tu,ktoru si mi davala Ty mami...nechcem sa stazovat,,pretoze asi neni nic horsie ako zomriet....ale pocit žit bez toho koho milujeme..je akokeby sme len pomaly zomierali......nechcem byt nevdačna za život...ale nemožem bbyt vdačna za to o čo ma pripravil......chcem žit..ale nemožem..chcem zit normalny život....ale to už nejde....snad raz...sa aspon k tomu opat prilbižim....
petra
13. července 2013
ja sem tiez chodim.---ale len čitam vacsinou a keby chcem nieco napisat asi by to nebolo nič nove a musela bvy som sa opakovat...co som s maminou prezila a ako to vsetko bolo s jej umieranim....ja uz ani sama nedokazem normalne zit...zial bez nej sa citim uplne sama.-aj ked to na prvy pohlad tak nevypada....je mi nanič..nikto ma nechape..dnes som myslela po dlhej dlhej dobe..na to,ze sa mi uz ani neoplati zit..keby nemam maleho asi vvsetko zabalim...a ktoie mozno raz...miesto ludi,ktori by mi rozumeli nachadzam len neporozumenie,neochotu...nikto ma nema rad....jedine mamina ma lubila.---nechce sa mi zit....
In reply to ja sem tiez chodim.---ale len by Anonym (neověřeno)
darina
13. července 2013
Petra aj ja stále rozmýšľam nad takými vecami, že by som už najradšej odišla, pretože tiež nikto mi nerozumie, nikto ani mna nemá rád. Je to odporný pocit, na čo som tu na svete, ked moji milovaní rodičia sú už tam. Jedine oni ma ľúbili a ja ich. Chodím k známym, ku kamarátkam, ale cítim sa prázdna, neviem ani na čo tam chodím, ked oni nemajú v rodine takúto veľkú tragédiu. Títo ľudia nevedia nič o smrti, pretože u nich každý žije a ja tam chodím k nim, ale načo im to rozprávam a plačem, ved oni mi nerozumejú. Jediná moja mamička mi rozumela vo všetkom. Ja som ju stratila a teraz som tu opustená a neviem čo dalej. Nechce sa mi žiť dalej nedokážem to. Pokúšam sa žiť dalej ale vôbec mi to nejde. Jedine pre deti som ešte tu. Neviem dokedy, ale dúfam, že čoskoro už budem s rodičmi.
anička
9. července 2013
Milá Helenko,
já si taky pořád říkám, že jsem měla udělat víc, kdybych se víc starala.... Taky všichni říkají, že jsem nemohla udělat víc. A navíc maminka mi to vůbec neřekla, až pár dní před smrtí jsem se to dozvěděla. To mi už doktoři říct museli, jak na tom je. Ona nechtěla, abych se trápila a chtěla, abych žila co nejdéle bez vědomí toho, že je na smrt nemocná. Ona byla vždycky taková, myslela na druhé a na sebe tolik ne. Byla neskutečně statečná. Musím být kvůli ní taky. Když mi říkala, že navždy bude mou součástí a bude se mnou, tak musím být statečná kvůli ní. Já závidim maminky všem, v televizi, na ulici. Když vidím, jak se objímá dcera s maminkou, je mi taky do pláče. Tak moc jim závidim. Tak moc bych se taky chtěla s maminkou obejmout.
já si taky pořád říkám, že jsem měla udělat víc, kdybych se víc starala.... Taky všichni říkají, že jsem nemohla udělat víc. A navíc maminka mi to vůbec neřekla, až pár dní před smrtí jsem se to dozvěděla. To mi už doktoři říct museli, jak na tom je. Ona nechtěla, abych se trápila a chtěla, abych žila co nejdéle bez vědomí toho, že je na smrt nemocná. Ona byla vždycky taková, myslela na druhé a na sebe tolik ne. Byla neskutečně statečná. Musím být kvůli ní taky. Když mi říkala, že navždy bude mou součástí a bude se mnou, tak musím být statečná kvůli ní. Já závidim maminky všem, v televizi, na ulici. Když vidím, jak se objímá dcera s maminkou, je mi taky do pláče. Tak moc jim závidim. Tak moc bych se taky chtěla s maminkou obejmout.
anička
9. července 2013
Ahoj, dnes je to přesně 4 měsíce, co maminka zemřela. Myslím na to od rána, jak mi volali, co jsem dělala. Myslím na to, jak vypadala když jsem ji viděla naposled. Je to šílený. Děkuji za vaše příspěvky. Dávají mi hodně síly. Nejhorší je teď takový šílený pocit, jak celý svět funguje dál, jakoby se nic nestalo. Nové a nové dny, nové a nové problémy, starosti, radosti. Jako by na to už všichni zapoměli. Já nikdy nezapomenu.
In reply to Ahoj, dnes je to přesně 4 by Anonym (neověřeno)
Helena
9. července 2013
Milá Aničko, mě je také tak smutno, že se to slovy vyjádřit nedá, je léto, krásně, maminka léto milovala, všichni se radují, vídávám matky s dcerami, jak jdou spolu a je mi do pláče, chtěla bych tu svoji maminku a také se s ní radovat a ona by se radovala s námi a s dětmi.život byl k ní tak krutý, proč musela umřít tak poměrně mladá,stále ještě po půl roce hledám příčinu její nemoci a nemůžu přijít na to,kde se ta nemoc vzala,stále si říkám co jsem měla udělat,více se o ní starat, ale sama mám dvě děti,co mě potřebují.Měla jsem jí více hlídat a možná by tu teď se mnou byla,každý říká,to nebyla tvoje vina, netrap se, ale já přesto na to stále musím myslet, na moji statečnou maminku,jak bojovala,ale osud to chtěl jinak a ona mě navždy opustila.Budu to mít před očima až do konce mého života.Přeji všem hodně sil,držte se a prosím pište.
Ľudka
5. července 2013
Ahoj holky. Darinka písala. že sem písali dievčatá, ktoré túto stránku už nenavštevujú, lebo sa majú asi lepšie. Skôr naopak, ja sem chodím skoro každý deň a hoci nepíšem žiadne príspevky, vždy som zvedavá či tu niečo nové pribudlo. Presne pred rokom v týchto dňoch sa blížila maminkina smrť a ja som si písala každý deň do mobilu poznámky. Dnes keď si ich čítam, všetko sa mi v hlave vybaví tak akoby to bolo včera, všetko čo sme si stihli ešte povedať, ktorý deň som s ňou bola, ktorý deň sa na mňa naposledy usmiala, ktorý deň plakala, skrátka všetko. Je mi ľúto, že som si ju ešte neodfotila, alebo aspoň nenahrala jej hlas, no v tých ťažkých chvíľach som bola sotva niečoho schopná. O týždeň to bude presne rok, som z toho zdrvená, smutná, s veľkou dierou v srdci. Bolesť trochu ustúpila a všetko ostatné je len hlúpy zvyk - jednoducho som sa musela naučiť žiť s pocitom, že už tu nie je a hotovo... no napriek tomu, všetko čo robím za ňu alebo v súvislosti s ňou, tak mi ju to neskutočne pripomína a predstavujem si, ako to robila, na čo pri tom myslela a pod. - pri praní otcovho prádla, pri upratovaní, pri návšteve u neho... stačí keď vojdem do bytu a prvá myšlienka je mamina. Zbadám jej papuče a kabelku, topánky a posteľ, hneď som pri nej. Ani neviem či to vôbec niekedy prejde, či niekedy príde deň, kedy si na ňu vôbec nespomeniem - to sa asi jednoducho nedá. Bola tu so mnou 35 rokov, je tu so mnou a zrejme tu so mnou aj navždy bude - každý každučičký deň. Dodnes vnútorne zápasím s tým, že ju nikdy už neuvidím... keby aspoň bola odcestovaná niekde na 10 rokov, tak mám stále nádej, že ju ešte uvidím, ale takto? ten pocit, že je definitívny koniec, s tým sa nevyrovnám nikdy.
Držím všetkým palce a prajem veľa síl pri zvládaní bolesti. Táto diskusia nech je nápomocná všetkým, ktorí prežívajú to isté čo ja pred rokom. Mne to tu veľmi pomohlo a som rada, že si tu môžem ešte aj dnes vyliať srdiečko, aby sa mi trochu uľavilo. Držte sa
Držím všetkým palce a prajem veľa síl pri zvládaní bolesti. Táto diskusia nech je nápomocná všetkým, ktorí prežívajú to isté čo ja pred rokom. Mne to tu veľmi pomohlo a som rada, že si tu môžem ešte aj dnes vyliať srdiečko, aby sa mi trochu uľavilo. Držte sa
In reply to Ahoj holky. Darinka písala. by Anonym (neověřeno)
Jana
5. července 2013
Zdravím. Moje maminka je pryč necelé 3 měsíce. Mám pocit jako by se mi vše s ní spojené najednou ztratilo z hlavy. Lituji, že jsem také nedělala to co vy, že jsem si měla psát poznámky. Nechci na ni nikdy zapomenout ale už ted mám pocit a je to horzný pocit že už si neumí ani vybavit její hlas. Je to moc těžké a i vám přeji hlavně hodně hodně sil.
In reply to Ahoj holky. Darinka písala. by Anonym (neověřeno)
darina
6. července 2013
Ahoj Ľudka, píšeš, že máš dieru v srdci. Ano vystihla si to presne aj ja tak cítim. A ešte ja vôbec nežijem, ja len prežívam každý den je pre mna utrpenie. Je to 7 mesiacov a predsa tá bolesť neustupuje. Celá rodina so mnou kričí, aby som už neplakala, ale ja to v sebe neudržím. Neviem prijať to, že prečo práve moja mladá mamička, ktorá nemala život nikdy ľahký a teraz, ked už si trochu mohla požiť bez starostí, tak mi zomrela. Ja sa asi zbláznim z toho. Nikto mi nedá odpoved prečo práve ona. Neviem pochopiť tie deti, ktorým zomrú rodičia a oni žijú šťastne dalej. Ja to nedokážem, asi som zbabelá a veľmi slabá. Aj ja vám želám, aby ste sa mali všetcia lepšie, ale asi to tak rýchlo nepôjde. Ahojte a píšte.
anička
4. července 2013
Mně je taky hrozně smutno. Já píši mamince deník skoro každý den, píši ji co jsem zažila a o svých pocitech. Trochu to pomáhá. Ale tak moc bych chtěla, aby byla u mě. Chybí mi každý den, každou hodinu. Nevím, jak mám po 30 letech s ní žít bez ní. Byla tady pro mě každý den, pomáhala mi úplně se vším. Moje nejhodnější a nejkrásnější máma. Jsem tak sama, bez ní je ze mě jen půlka. Mé srdce je bez ní poloprázdné, má duše, i můj život. Nevím, co si bez ní počít. Moct ji vzít za ruku, pohladit, podívat se do jejích laskavých a krásných očí.... Ona by mě pohladila po tváři, usmála se na mě a řekla, že bude všechno v pořádku, že jí mám a že to spolu zvládnem. A že mě miluje jako nikoho jinýho na světě.
Jana
3. července 2013
čas nic neléčí. čím déle to je tím to nesu hůř. V hlavě se mi rojí myšlenky na život, na to jaká byla, jak byla, jak bojovala s nemocemi, kolik toho přežila a kolikrát jsem myslela, že mi umře a když umřela bylo to nečekané a v době kdy znova ožila, těšila se a plánovala. Je to hrozné protože ted každý den myslí na to kolik měla plánu, jak koupila synkovi bazének že s ním bude na balkone se cákat, koupila houpačku a nikdo ji "neměl čas" pověsit a jak jí to trápilo, protože chtěla vnoučka houpat na zahradě. jak plánoval oslavu mých narozenin a jak jsem se těšily v léte na vysočinu....nestihla jsem se jí zeptat na tolik důležitých věcí, v hlavě lovím vzpomínky na to jak mi vykládala o mém dětství. Někdy nevím jak pokračovat dál v životě. málo co mi dává smysl a hlavně není se s kým dělit o tu radost. Vyfotím synka a v hlavě mě bleskne "pošleme to babičce bude mít radost " pak se skoro rozpláču, vytáhnu s kapsy její obrázek a pohladím ji. Nevím proč musel odejít ted !!! Zrovna ted !!!! JE to tak neféér. Nikdo o tom nemluvíme, nevím jak to zvládá táta ani jak brácha. Chybí mi ta možnost moc se podělit o smutek, bolest. Nedovedu si představit vánoce bez ní, vlastně nic bez ní. Všude byla přítomná, tolik toho dělala. Nejvíc mě bolí to, že toho chtěla tolik ještě udělat a měla tolik plánu. Našla jsem její deník, tak moc si přála žít, když zápasila s rakovinou, psala tam jen že chce žít aby jí dal Bůh sílu aby mohal být se svými dětmi aby se dožila vnoučat. Proč jí tu sílu dal jen na tak malou chvilku. Vím že jí už to netrápí je tam kde není bolest, není trápení je jen láska kterou dala a té dala tolik. Chtěla bych jí zase držet za ruku, položit jí hlavu do klína, vidět jak je štastná se vnoučkem.... jak se taková rána v srdci muze zahojit. Ani nemám nikoho kdo by mě vzal do náručí a držel...jse mi tak smutno.
anička
3. července 2013
Milá Jano,
přijmi mou upřímnou soustrast. To je hrozný, co se ti stalo. Nedivim se ti, že nechápeš... Takhle bez vysvětlení. Já si doteď nemůžu pořádně vybavit maminky hlas, a hlavně smích. Je to už skoro 4 měsíce. Nevím, snad časem. Podobu jsem si nemohla vybavit pár týdnů, ale už to dokážu. Nevím čím to je, asi tím, že si to člověk v podvědomí pořád odmítá připustit, že je konec. Asi. Nevím. To nám asi nikdo nevysvětlí. Mrzí mě, co se ti stalo. Drž se, hodně síly přeji.
přijmi mou upřímnou soustrast. To je hrozný, co se ti stalo. Nedivim se ti, že nechápeš... Takhle bez vysvětlení. Já si doteď nemůžu pořádně vybavit maminky hlas, a hlavně smích. Je to už skoro 4 měsíce. Nevím, snad časem. Podobu jsem si nemohla vybavit pár týdnů, ale už to dokážu. Nevím čím to je, asi tím, že si to člověk v podvědomí pořád odmítá připustit, že je konec. Asi. Nevím. To nám asi nikdo nevysvětlí. Mrzí mě, co se ti stalo. Drž se, hodně síly přeji.
jana
3. července 2013
Před měsícem má maminka spáchala sebevraždu a nechala zde spoustu otázníků a zničeného tátu,kerý s ní byl 44 let. Nedokážu se stále smířit s tím, že NENÍ, že už NIKDY... Pamatuji si jen, jak jsme ji vedli do záchranky, pak chodili na ARO a de facto se s ní chodili loučit....
Zní to hrozně, ale když musela na soudní pitvu, tak jsem si přála ,aby ji našli nějakou nemoc, abych pochopila... ale byla ÚPLNĚ ZDRAVÁ... takže opět nechápu, dopis nenechala, zkrátka se zabila....
A nejvíc mě mrzí, že neuvidí své již třetí vnouče.... Chjo, je to měsíc a já si nějak nic nepamatuju, žádné vzpomínky s mamkou, ani nevím,jaký měla hlas, zkrátka nic... přejde to? vybaví se mi? Cítím vztek, lítost, úzkost, prostě děs....
Zní to hrozně, ale když musela na soudní pitvu, tak jsem si přála ,aby ji našli nějakou nemoc, abych pochopila... ale byla ÚPLNĚ ZDRAVÁ... takže opět nechápu, dopis nenechala, zkrátka se zabila....
A nejvíc mě mrzí, že neuvidí své již třetí vnouče.... Chjo, je to měsíc a já si nějak nic nepamatuju, žádné vzpomínky s mamkou, ani nevím,jaký měla hlas, zkrátka nic... přejde to? vybaví se mi? Cítím vztek, lítost, úzkost, prostě děs....
In reply to Před měsícem má maminka by Anonym (neověřeno)
darina
3. července 2013
Milá Janka prijmi odo mna úprimnú sústrasť, neviem čo ti môžem napísať, je to strašné čo sa ti stalo. Ja sama nevládzem už dalej a je to 7 mesiacov. Pýtam sa sama seba každý den ako mám žiť dalej bez tej osoby, ktorú som milovala nadovšetko. Prečo ešte nemohla žiť aspon pár rokov. Janka máš to veľmi ťažké, kedže tvoja maminka bola úplne zdravá a predsa tu nie je. Drž sa.
anička
2. července 2013
Ahoj všichni, taky si vaše příspěvky každý den pročítám. Dávají mi sílu. To vědomí, že nejsem blázen, že stejné pocity jako já mají i mnozí z vás. Bohužel. Petře, mrzí mě, že máš takové starosti kvůli dědictví. To ti na psychice taky zrovna nepřidá, viď? Já se naštěstí nemusela s nikým dohadovat, protože jsem zůstala sama, byla jsem jedinou dcerou mojí maminky. Ale doteď to není vyřešené. Pořád musím něco řešit v souvislosti s jejím úmrtím, člověka to zase hodí zpátky, když o tom pořád mluví s cizími lidmi a vysvětluje a vysvětluje. Nevím jak vy ostatní, ale já mám dost neblahé zkušenosti s vyřizováním máminých věcí po její smrti. S úřady, s pojišťovnami, s bankami..... Člověk má někdy pocit, že nejedná s lidmi, ale s roboty. Po takových telefonátech si vždycky říkám: Počkej, až tobě umře máma, to poznáš co to je za hrůzu.......
Petr
1. července 2013
Ahoj všem,
Každý den si čtu vaše příspěvky znovu a znovu a za nic na světě se nemůžu a ani vlastně nechci vyrovnat s tou prázdnotou kolem mě. Maminka odešla před dvěma měsíci a tak strašně mi chybí...Chodím do práce, dělám, že se směji a zajímám o přiblbé starosti lidí kolem mě, ale myslím jen na ní a vzpomínám, jaké bylo nejlepší období mého života. Je zvláštní, že sem hlavní píše krásnější část lidstva, ale i mě jako chlapa tohle vzalo strašně. Máma byla nejlepší a nejmilejší člověk mého života a takhle to i zůstane....O tom horší je teď to, jak musím procházet bojem o dědictví s ostatním zbytkem rodiny, kteří ani nepřišli na pohřeb. Je to hrozné, netuším, kde brát pro všechno motivaci, kde hledat smysl. Čas nic nezpraví, bolest zůstane a s ní i ten pocit ultimativního konce nej životní éry........Jsem rád, že tu mohu napsat pár řádek, které pochopí jen ten, koho postihlo to samé. Držte se a přeji vám všem hodně energie a motivace, pokud to jde.....Já jsem zcela zničen. Petr
Každý den si čtu vaše příspěvky znovu a znovu a za nic na světě se nemůžu a ani vlastně nechci vyrovnat s tou prázdnotou kolem mě. Maminka odešla před dvěma měsíci a tak strašně mi chybí...Chodím do práce, dělám, že se směji a zajímám o přiblbé starosti lidí kolem mě, ale myslím jen na ní a vzpomínám, jaké bylo nejlepší období mého života. Je zvláštní, že sem hlavní píše krásnější část lidstva, ale i mě jako chlapa tohle vzalo strašně. Máma byla nejlepší a nejmilejší člověk mého života a takhle to i zůstane....O tom horší je teď to, jak musím procházet bojem o dědictví s ostatním zbytkem rodiny, kteří ani nepřišli na pohřeb. Je to hrozné, netuším, kde brát pro všechno motivaci, kde hledat smysl. Čas nic nezpraví, bolest zůstane a s ní i ten pocit ultimativního konce nej životní éry........Jsem rád, že tu mohu napsat pár řádek, které pochopí jen ten, koho postihlo to samé. Držte se a přeji vám všem hodně energie a motivace, pokud to jde.....Já jsem zcela zničen. Petr
In reply to Ahoj všem, by Anonym (neověřeno)
Helena
1. července 2013
Petře, je mi moc líto, jak se trápíš, promiň,že jsem napsala dcery, je vidět,že i syn maminku miluje a miloval z celého srdce a je velmi citlivý,věř,že čas trochu ránu zahojí i když po mamince se ti bude stýskat už celý zbytek tvého života,jako nám všem.Přeji ti hodně sil, mysli na hezké věci, co jste s maminkou prožili a věř, že se spolu v budoucnosti setkáte na jiném místě a v jiném, lepším životě.
Helena
1. července 2013
Ahoj všichni, pročítám příspěvky a přemýšlím o každé dceři co ztratila maminku, pro každou byla ta její maminka tou nejlepší a jedinou maminku co kdy měly, mě také umřela maminka, je to přesně půl roku, dnes by jí bylo 65let, moc mi chybí, ale věřte, že bolest je stále stejná, ale trochu již jiná, čas trochu ránu zhojí, zůstávají krásné vzpomínky. které jsme spolu prožily a víra, že se stejně všichni jednou sejdeme na onom světě, kde na nás maminky čekají.Ztrátou maminky si musí každý projít sám, nikdo, ale opravdu nikdo mu v této složité situaci nepomůže a věřte holky čeká to každou dceru, jenom je škoda, že někdo si tím musí projít tak brzo,že na to není vůbec připravený, musíte bojovat a věřit v setkání s vaší Mámou, máma je prostě jenom jedna a když odejde je to opravdu hrozná, slovy nepopsatelná ztráta, která trhá srdce na kusy,život je prostě krutý, dá ti velkou lásku a najednou ti ji bez varování vezme.Takový je prostě život, holky bojujte a myslete na vaše drahé maminky,jak jsou na vás pyšné.
In reply to Ahoj všichni, pročítám by Anonym (neověřeno)
darina
1. července 2013
Ahoj Helenka a všetci ostatní, ja si myslím Helenka, že keby mna videla maminka ako sa trápim, ako bez nej neviem žiť, asi by na mna nebola pyšná. Neviem byť tak silná, aby som zakryla svoju ukrutnú bolesť. Mám niekedy dni, že si vsugerujem, že to tak muselo byť a už je mamičke dobre, ale potom prídu dni, ked sa nedá. Necítim, že by moja bolesť alebo rana sa zahojili po 7 mesiacoch, cítim sa hrozne, my sme boli skoro vždy spolu a teraz som stále sama. Nemám komu sa vyžalovať, mamička ma vždy vypočula, poradila, pomohla. Fakt je to tak, že nám nikto nepomôže, len my sami alebo hovoria, že čas. Písali sem aj iné dievčatá, ktoré už nepíšu, možno sa majú lepšie. Asi to tak má byť, ale na niekoho to nefunguje. Takým príkladom som aj ja. Mne môže prejsť aj nieviem koľko času, ja sa s tým nikdy nevyrovnám, pretože si neviem vysvetliť, že prečo taká mladá a krásna, dobrá ... Nikdy nepochopím.
anička
1. července 2013
Milá Jano, přijmi mou upřímnou soustrast. Je mi to líto. Moje maminka je po smrti přes 3 měsíce a je to čím dál tím horší. Taky se snažím fungovat, všichni se tváří, že se to ode mě čeká. Jít dál a žít dál svůj život. Takže člověk je nakonec na tu bolest sám. Vím jak ti je, chápu čím procházíš. Mrzí mě tvá ztráta.
Luboš
30. června 2013
Už nevím komu vyjádřit své úzkosti,deprese a svůj vztek na můj nezdařenej život nebo spíše osud kterej mě potkal !!
Je to přesně Rok a 10 dní co kvuli vážnemu dlouhodobemu zdravtního stavu podlehla naše nejmilovanější maminka na plicní embolii.Bojovala a Trpěla dlouhý 2 roky přez všechnu bolest co zažívala,operace,chemoterapie a veškerý pokusy o uzdravení nezabraly! Byla hrozná bojovnice věřila že boj z rakovinou vyhraje a dožije se svích vnoučat.::Začalo to bolení steheního svalu,kulhaní ,bolesti a časem dvojnasobného objemu steheního svalu na noze.Doktoři nevědí,probíha X lab.testu..bez vysledku.po nasledné chemoterapii měli jasno! Rakovina! Nádor na stehení kosti a ložiska na plicích.. Vědela a už byla smířená stím že umře! tajila a snažila se veškerou bolest držet v sobě aby jsme my děti neviděli jak se trapí.Mamka říkala že jí pustili domu stím že do měsíce začnou další lečby,jenže jí pustili aby jsi posledních dní až týdnu kvůli važnemu stavu užila a rozloučila ze svím manželem a dvěma čerstvě dospělíma dětma..my jsme tušili že to tak je ,nemohla skoro mluvit ,jenom se snažila lapat po dechu a snažit se vydržet at je snámi co nejdele.Neuběhl ani týden a tatítek volal sanitku..Mamku z kys,maskou odvezli ..a všechno začlo: hned co mi to tatka zavolal jsem utíkal do auta a jel na bulovku.když jsem otevřel dveře od pokoje kde leželo víc lidí co vědí že tam umřou sem spatřil maminku jak jí z dechem pomáhá přístroj a leží tam uplně bezmocně. okamžitě sem nemohl nic ,,přišel sem k ní a i přez všechny prášky a oblbováky aby necítěla bolest mě poznala. ze všech sil mi řekla:
Ńůnánku nebreč,mám tě moc moc ráda a vdycky sem tě milovala a milovat budu!..ale prosim bež už pryč,,moc tě prosím odejdi,nechci at mě takhle vidíš..nezvladl sem to,chtěl sem jí říct tolik jak si vážim všeho co pro nás dělala a že je ta nejlepší mamka pod sluncem ,,ale nedokazál jsem to přez ten brek,zoufalství,lítost že umíra mamka co chtěla pro nás jenom to nejlepší..druhej den jsme ze sestrou a tatou jeli naposled rozloučit z maminkou..večer umřela. všechny nás to moc ranilo.začalo jít všechno z kopce.špatná nalada,depky,dluhy.exekučky a už se to vezlo ,před 2 měsícema už to nás otec psychycky nesnesl a rozhodl se jít za maminkou nahoru.,.bez rozlouceni sel k lesu kde to miloval a spachal sebevraždu.ze sestrou nas to hrozne poznamenalo...jsem na tom psychycky špatně,nic mě tady nebavi,nic mě tu už ani pomalu nedrží..ted jsem bez práce,mám statisicový dluhy,,nevim co už mám dělat,mám jenom černý myšlenky a už chci být ztohodle světa kde jenom trpim pryč,,jediny řešení je nějakou dobrou duši co by měl zájem pomoct 20letýmu životem zklamanymu klukovy vyhrabat se z dluhu .jinak už sem tak neštastnej že jestli mě do 2 měsíců nepotká štestí tak svuj život ukončim.jenom se tady trapim,nemám kde bydlet a už nemám ani možnost dosahnout svích cílu už jsem jenom ztracenej přípat bez budoucnosti.jestli víte někdo jaka je možnost na novej život tak vám moc děkuji
Je to přesně Rok a 10 dní co kvuli vážnemu dlouhodobemu zdravtního stavu podlehla naše nejmilovanější maminka na plicní embolii.Bojovala a Trpěla dlouhý 2 roky přez všechnu bolest co zažívala,operace,chemoterapie a veškerý pokusy o uzdravení nezabraly! Byla hrozná bojovnice věřila že boj z rakovinou vyhraje a dožije se svích vnoučat.::Začalo to bolení steheního svalu,kulhaní ,bolesti a časem dvojnasobného objemu steheního svalu na noze.Doktoři nevědí,probíha X lab.testu..bez vysledku.po nasledné chemoterapii měli jasno! Rakovina! Nádor na stehení kosti a ložiska na plicích.. Vědela a už byla smířená stím že umře! tajila a snažila se veškerou bolest držet v sobě aby jsme my děti neviděli jak se trapí.Mamka říkala že jí pustili domu stím že do měsíce začnou další lečby,jenže jí pustili aby jsi posledních dní až týdnu kvůli važnemu stavu užila a rozloučila ze svím manželem a dvěma čerstvě dospělíma dětma..my jsme tušili že to tak je ,nemohla skoro mluvit ,jenom se snažila lapat po dechu a snažit se vydržet at je snámi co nejdele.Neuběhl ani týden a tatítek volal sanitku..Mamku z kys,maskou odvezli ..a všechno začlo: hned co mi to tatka zavolal jsem utíkal do auta a jel na bulovku.když jsem otevřel dveře od pokoje kde leželo víc lidí co vědí že tam umřou sem spatřil maminku jak jí z dechem pomáhá přístroj a leží tam uplně bezmocně. okamžitě sem nemohl nic ,,přišel sem k ní a i přez všechny prášky a oblbováky aby necítěla bolest mě poznala. ze všech sil mi řekla:
Ńůnánku nebreč,mám tě moc moc ráda a vdycky sem tě milovala a milovat budu!..ale prosim bež už pryč,,moc tě prosím odejdi,nechci at mě takhle vidíš..nezvladl sem to,chtěl sem jí říct tolik jak si vážim všeho co pro nás dělala a že je ta nejlepší mamka pod sluncem ,,ale nedokazál jsem to přez ten brek,zoufalství,lítost že umíra mamka co chtěla pro nás jenom to nejlepší..druhej den jsme ze sestrou a tatou jeli naposled rozloučit z maminkou..večer umřela. všechny nás to moc ranilo.začalo jít všechno z kopce.špatná nalada,depky,dluhy.exekučky a už se to vezlo ,před 2 měsícema už to nás otec psychycky nesnesl a rozhodl se jít za maminkou nahoru.,.bez rozlouceni sel k lesu kde to miloval a spachal sebevraždu.ze sestrou nas to hrozne poznamenalo...jsem na tom psychycky špatně,nic mě tady nebavi,nic mě tu už ani pomalu nedrží..ted jsem bez práce,mám statisicový dluhy,,nevim co už mám dělat,mám jenom černý myšlenky a už chci být ztohodle světa kde jenom trpim pryč,,jediny řešení je nějakou dobrou duši co by měl zájem pomoct 20letýmu životem zklamanymu klukovy vyhrabat se z dluhu .jinak už sem tak neštastnej že jestli mě do 2 měsíců nepotká štestí tak svuj život ukončim.jenom se tady trapim,nemám kde bydlet a už nemám ani možnost dosahnout svích cílu už jsem jenom ztracenej přípat bez budoucnosti.jestli víte někdo jaka je možnost na novej život tak vám moc děkuji
In reply to Už nevím komu vyjádřit své by Anonym (neověřeno)
Nasla jsem tento web a precetla si vas prisoevek. Zajimalo by me, zda jste v poradku. Jestli zijete lepsi zivot. Jestli jste to vse zvladl. A.
jana
30. června 2013
ahoj,
předem se omlouvám za nějaký ten překlep, nedoklep nebo chybu. Píšu sem, protože vlastně nevím kde bych se jinde mohla "vypovídat ". Máma mi umřela před 2 měsíci. Jsem se synem sama, malému jsou 2 a 3/4 roku. Máma byl jediný člověk co mě podporoval, držel, mohla jsem s ní mluvit, když jsem měla o syna strach při horečkách tak se mnou hodiny a hodiny v noci mluvila, když jsem ho držela v náručí pro záchvatech zimnice. Měla jsem s mámou lét a léta né moc dobrý vztah a pak se to zlepšilo, zlepšilo se to asi rok před tím než jsem otěhotněla. Byla jediná kdo natajno aby brácha a táta nevědel mi chodila hlídat malého abych se vyspala, když od nás odešel jeho "tatá" to byli synovi asi 3 měsíce. Odešla náhle a bez varovnání. V 9 hodin jí odvezla záchranka a v 11.45 byla mrtvá. Už byla jen v bezvědomí a já ji hladila na JIP po tváři a prosila at bojuje at se vrátí. Všechno se mi to vrací, den co den, den co den vidím jak tam leží, myslím na to že ten den před tím jsem neměla jen prolítnout bytem a zběžně ji pozdravit ale měla jsem jí obejmout říct jak moc ji mám ráda, jak moc jí děkuji a jak moc mi na ní záleží.... Tak bych moc chtěla někomu tohle všechno říct, jak byla štastná když se syn narodil jak jsem viděla v jejích očích strach, když pro změnu viděla mě jak vypadám po porodu.... Byla jediný člověk, který věnoval mímu synovu skutečně čas, lásku a péči. Je mi 35 a vím že její odchod prostě nezvládám. Nidko to z venku nevidí. Chodím, směju se , povídám si o bežných věcech, nakupuji, vařím, pečuji o syna a do nedávna jsem i pracovala....ale já uvnitř citím, že ta ztráta, to prázdno, ta bolest je příliš velká.... že to vše je příliš. Pokud se ptáte co táta a brácha...táta je "ředitel zeměkoule" všude jsem byl všechno vím nejlíp, sere mě tí už léta a proto se už léta umíme pěkně rafnout, já mu prostě řeknu že mi to vadí, máma raziala teorii "at si kecá já ho neposlouchám" me to prostě nedá, když mě furt vykládá co a jak dělám blbě atd a přitom nemá ani snahu ani vůli chtít se naučit například jen zapnout pitomou autosedačku nebo chtít zvládnout postarat se o vnuka. No a brácha....ten "chytl" moresy od táty, sice ted co má přítelkyni je trochu normální ale jako reakci na umrtí mámy si pořídil štěně, fenku a dal jí jméno po máme... a takže ten ted když se ptám po čase se mnou a malým mi odpoví že má málo času, že má štěně a práci.... asi i já nekumunikuji uplně nejlíp se svým okolím...jenže já se ted zlobím, vše mě štve, vše mi je líto a nejvíc.... nejvíc to že už se mi máma nevrátí, nezvedne mi telefon.... hrozně to bolí
předem se omlouvám za nějaký ten překlep, nedoklep nebo chybu. Píšu sem, protože vlastně nevím kde bych se jinde mohla "vypovídat ". Máma mi umřela před 2 měsíci. Jsem se synem sama, malému jsou 2 a 3/4 roku. Máma byl jediný člověk co mě podporoval, držel, mohla jsem s ní mluvit, když jsem měla o syna strach při horečkách tak se mnou hodiny a hodiny v noci mluvila, když jsem ho držela v náručí pro záchvatech zimnice. Měla jsem s mámou lét a léta né moc dobrý vztah a pak se to zlepšilo, zlepšilo se to asi rok před tím než jsem otěhotněla. Byla jediná kdo natajno aby brácha a táta nevědel mi chodila hlídat malého abych se vyspala, když od nás odešel jeho "tatá" to byli synovi asi 3 měsíce. Odešla náhle a bez varovnání. V 9 hodin jí odvezla záchranka a v 11.45 byla mrtvá. Už byla jen v bezvědomí a já ji hladila na JIP po tváři a prosila at bojuje at se vrátí. Všechno se mi to vrací, den co den, den co den vidím jak tam leží, myslím na to že ten den před tím jsem neměla jen prolítnout bytem a zběžně ji pozdravit ale měla jsem jí obejmout říct jak moc ji mám ráda, jak moc jí děkuji a jak moc mi na ní záleží.... Tak bych moc chtěla někomu tohle všechno říct, jak byla štastná když se syn narodil jak jsem viděla v jejích očích strach, když pro změnu viděla mě jak vypadám po porodu.... Byla jediný člověk, který věnoval mímu synovu skutečně čas, lásku a péči. Je mi 35 a vím že její odchod prostě nezvládám. Nidko to z venku nevidí. Chodím, směju se , povídám si o bežných věcech, nakupuji, vařím, pečuji o syna a do nedávna jsem i pracovala....ale já uvnitř citím, že ta ztráta, to prázdno, ta bolest je příliš velká.... že to vše je příliš. Pokud se ptáte co táta a brácha...táta je "ředitel zeměkoule" všude jsem byl všechno vím nejlíp, sere mě tí už léta a proto se už léta umíme pěkně rafnout, já mu prostě řeknu že mi to vadí, máma raziala teorii "at si kecá já ho neposlouchám" me to prostě nedá, když mě furt vykládá co a jak dělám blbě atd a přitom nemá ani snahu ani vůli chtít se naučit například jen zapnout pitomou autosedačku nebo chtít zvládnout postarat se o vnuka. No a brácha....ten "chytl" moresy od táty, sice ted co má přítelkyni je trochu normální ale jako reakci na umrtí mámy si pořídil štěně, fenku a dal jí jméno po máme... a takže ten ted když se ptám po čase se mnou a malým mi odpoví že má málo času, že má štěně a práci.... asi i já nekumunikuji uplně nejlíp se svým okolím...jenže já se ted zlobím, vše mě štve, vše mi je líto a nejvíc.... nejvíc to že už se mi máma nevrátí, nezvedne mi telefon.... hrozně to bolí
In reply to ahoj, by Anonym (neověřeno)
Misha
30. června 2013
Jano,přijmi prosím upřímnou soustrast,věř,že chápu,jak ti je.Přeji z celého srdce hodně sil..
In reply to Jano,přijmi prosím upřímnou by Anonym (neověřeno)
jana
1. července 2013
Děkuji. Síla je jediná energie, která na zármutek, bolest a prázdno pomáhá. Jen někdy nevím zda té síly mám dost a zda to že se to snažím zvládnout silou není to co mě víc potápí .... Je to tak těžké.
In reply to ahoj, by Anonym (neověřeno)
Misha
30. června 2013
Jano,přijmi prosím upřímnou soustrast,věř,že chápu,jak ti je.Přeji z celého srdce hodně sil..
darina
26. června 2013
Helenka dakujem ti za pekné slová, ale aj tak sa cítim strašne, neviem či sa niekedy zmením, aká som kedysi bývala, veľmi sťastná a veselá žena. Asi to už nikdy nebude, lebo chýba mi to najvzácnejšie MATKA. Okrem mojich detí to bola najdôležitejšia osoba na svete.
anička
25. června 2013
Včera jsem se byla podívat na hřbitově..... Jak udělali pomník. Neměla jsem to dělat. Když jsem viděla její jméno vytesané na tom náhrobku... ta bolest se nedá popsat. Plakala jsem a plakala. Nešlo to zastavit. Tak strašně mi chybí. Slovy se nedá vyjádřit jak moc. Když pláču, úplně cítím, jak mi puká srdce bolestí. Maminka byla moje sluníčko, moje nejlaskavější máma, nejdražší člověk na světě. Moje rádkyně, moje kamarádka, moje máma s velkým M. Nevím, jak mám bez ní žít, každý den ji prosím, ať mi poradí, co si bez ní počít. Jak mám s tou bolestí žít. Nejraději bych šla za ní. Smrti se nebojím, aspoň budu s ní. Je to rouhání, ale mě to je jedno. Někdy mám pocit, že se z toho zblázním. Přeji všem hodně sil. Držte se! Jsem vděčná za tyto stránky. Můžu otevřeně napsat jak se cítím.
petra
24. června 2013
dnes citim velky hnev ...strašne veliky na to,ze tu mamina nieje uz so mnou...s nami..ze nikdy uz neuvidi mna,neuvidi mojho syna,moje deti,ktore tak velmi chcela vidiet vzdy,na ktore sa tak tesila...najviac....boli ma srdce....velmi sa hnevam.....prečo mami....???...kam si odišla.....bude tomu rok čo nevidiet,nechcem to takto .....videla som fotky Tvojej kamaratky,...ked som ju zbadala,aka je stastna,zdrava,usmiata...chcelo sa mi kricat,....hnevam sa .....to Ty si tu mala byt,usmievat sa,fotit sa s nami..Ty moje chudatko....Ty si mala tazky zivot,ktory Ti nikto neulahcoval....a este si aj zomrela ako nejaky zlocinec v nemocnici,kde sa k tebe zle spravali....ako keby si niekomu niekedy ublizila v živote....!!!..Ty si bola najvacsim stastim,najvacsim pokladom,..pre mna...mala si tu byt teraz so mnou..hnevam sa.......mami aj Ty by si sa urcite hnevala,keby vies,ze neuvidis mojho syna uz nikdy ani mna.....na svete neexistuje spravodlivost....neexistuje...
Helena
24. června 2013
Ahoj všichni, čtu vaše příspěvky a pláču, za dva dny to bude přesně půl roku co mi umřela maminka na leukémii, bylo to o vánocích, už bych to nikdy nechtěla zažít, balit dárky pro děti a vědět,že maminka umírá.Teď když si na to vzpomenu, nevím jak jsem to mohla vydržet, mnoho lidí si zde stěžuje na lékaře, já jsem jim naopak vděčná,že mamince řekli, že se vylečí,i když věděli že to nejde, bude to prý trvat dlouho,ale vyléčí se, ona tomu věřila,takže ani nevěděla že umírá, do telefonu mi na štědrý večer řekla, musíme to ty dva měsíce vydržet a pak zase budeme spolu, řekla jsem jí,že jí mám ráda a popřála dobrou noc, to bylo naposledy kdy jsem ji slyšela, za dva dny umřela ve spánku, bude to znít divně až krutě, ale jsem ráda,že umřela tak rychle a netrápila se, to by pro mě bylo ještě horší, její urnu mám stále doma,nechci ji odnést na hřitov,takhle mám pocit,že je stále se mnou doma.Mě se zdá, že bolest z její ztráty je stále větší, myslím na ni každou minutu, vybavuji si věty které mi říkala, její rady do života, rady při vaření a větu kterou mi jednou řekla,až umřu, tak nebreč i když tu nebudu, ve tvém srdci zůstanu navždy, tenkrát jsem se rozbrečela a řekla jí,až ty mami umřeš,tak já umřu hned po tobě, protože bez tebe nebudu umět žít, máma umřela a já jsem tu zůstala pro děti i když to moc bolí asi to tak má být, člověk by si sám život neměl brát, protože jednou přijde chvíle a s maminkou se opět setkám, věřím tomu a už se nemůžu dočkat.Miluji tě drahá maminko a děkuji ti za vše, co jsi pro mě za celý svůj život udělala, to víš jenom ty a já.Všem přeji hodně sil,je to asi nejhorší co v životě dceru potká, když ji umře maminka.
In reply to Ahoj všichni, čtu vaše by Anonym (neověřeno)
darina
24. června 2013
Ahojte dievčatá, je tomu 7 mesiacov, čo tu nie je moja milovaná maminka a je to strašne zlé, nechcem nikoho odstrašiť, ale je to čím dalej, tým a tým horšie. Ja si myslím, že to vôbec nebude lepšie. Neviem si predstaviť, že by som to prijala a vyrovnala sa s tým. Moja mamička drahá si zaslúži, tú moju ukrutnú bolesť, čo ja cítim, pretože to bola najlepšia matka na svete. Urobila pre mna strašne veľa, teraz si všetko uvedomujem, ani som sa jej za všetko nepodakovala. Ked tu bola brala som to ako samozrejmosť a teraz o to vačšiu bolesť cítim. Keby som ja toto vedela, tak by som ju každý den bozkávala a objímala a dakovala by som jej každý den. Lenže už je neskoro. Až na smrteľnej posteli som jej každý den dakovala a bozkávala som jej tie láskavé ruky. Ja si myslím, že sa zbláznim, hoci manžel už povedal, že už som sa zbláznila. Vidí ma každý den utrápenú, vyplakanú, neupravenú, ubolenú a hnusnú. Všetko mi vadí, som na pokraji nervového zrútenia. Neviem ako vy, či smútite, či chodíte v čiernom, ja ano, myslím si, že moja maminka si aj to zaslúži, viem, že mi ju to nevráti, ale aj to tak cítim. Mamička moja ponáhľaj sa pre mna, chcela by som byť s tebou. Toľko si pre mna urobila na zemi, tak aj teraz by si mi mohla pomôcť stretnúť sa s tebou, lebo ja som tiež zbabelá, a neviem si vziať ani život. Už končím, lebo už ani neviem čo píšem, ani nevidím cez slzy. Rozmýšľam nad tým ako by bolo dobre, keby sme sa vedeli stretnúť osobne, ako by sme sa mohli posťažovať navzájom. Ahojte a píšte.
In reply to Ahojte dievčatá, je tomu 7 by Anonym (neověřeno)
Helena
24. června 2013
Darinko je mi moc líto jak se trápíš, věř mi že mě je také hrozně, mám tříletého chlapečka, maminka mi s ním pomáhala a teď jsem na vše sama.On je hyperaktivní, takže ho asi nevezmou do školky, má ještě pleny, myslela jsem, že mi s ním maminka bude pomáhat a teď jsem sama, někdy jsem tak unavená, že si myslím, že už ráno nevstanu z postele, jak mě bolí celé tělo i srdce ze ztráty maminky, těším se až budou děti velké a já si konečně trochu odpočinu, mám ještě 11letou dceru, které zase nejde učení.Mami, jak mi tady chybíš, jenom to, že jsme si spolu stále povídali,mi dodávalo sílu, už jsem si na tu samotu za půl roku trochu zvykla, nikam nechodím, jsem stále doma s dětmi a vzpomínám na maminku, někdy si povídám i s její urnou, už z toho asi blbnu,závidím tomu kdo má přátele a dobrou práci, která ho baví a tak alespoň chvíli zapomene na to utrpení, já chodím po bytě, když malý spí a v duchu si povídám s mámou.Darinko přeji hodně sil a drž se.
In reply to Ahoj všichni, čtu vaše by Anonym (neověřeno)
Hana
25. června 2013
Milá Helenko, když nám odejde milující člověk, bolí to moc a bolet bude stále. Mně maminka odešla před 23 měsíci, denně na ni vzpomínám, pobrečím si,chybí strašně moc. Ale řeknu vám jednu důležitou věc, nenechávejte si urnu doma, uložte ji, ať maminka najde klid. Zní to divně, pro ty, kteří nevěří v posrmtný život, ale věřte, je to tak, smrtí opravdu nic nekončí, pouze zde na zemi ponechájí šat ( tělo) ale to hlavní, DUŠE se vrací domů. Umožněte své mamince, aby mohla nahoru, uložte obřadně urnu. Já například při vzpomínce na maminku zapaluji doma svíčku a popřeju ji, aby byla tam "doma" šťastná a obklopena láskou. přečtěte si pár knih týkajících se života po životě a pochopíte. Přeji hodně sil. Hana
rikina
24. června 2013
Ahojte. Idem sa zblazniť. Včera to bol mesiac a ja som stále na pokraji zrútenia. Sedím v obývačke a dívam sa na jej kreslo, v ktorom rada sedávala. Chcem si dať s ňou kávu, porozprávať sa, zasmiať sa spolu. Nedokážem pochopiť že sa to už nikdy nestane. Tak veľa by som jej chcela ešte povedať, ešte sme chceli toľko spolu zažiť. Nedokážem fungovať, všetko robím z povinnosti. Dala som si tabletku na ukludnenie a rozmýšľala som či si nedám aj viacej, aby si prišla maminka pre mňa. No aj na to som slabá. Viem že by som tak nemala uvažovať, rodina by už ďalšiu stratu asi nezniesla. Ale keď ja už nevládzem žiť. Nemám tú silu a neviem kde ju zobrať. Nič ma nebaví, nemám radosť z ničoho. Mám kamarátky, ktorým pred rokom zomreli maminky, ale ty to zvládajú len vďaka deťom. Ja nemám od koho tu silu brať. Tak ako mám potom žiť? Prečo je to také ťažké a čo raz horšie? Čas všetko zahojí? Tak prečo to potom čím ďalej viacej bolí? Prepáčte že vás s tým otravujem, ale aspoň takto som to potrebovala dať von. Tu sa môžem vypísať a pri tom si poplakať. Keď to niekomu hovorím nedokážem o tom tak rozprávať. Veľmi mi chýba. Viem že je tam hore a dáva na nás pozor, som o tom presvedčená, lebo dáva najavo že je stále s nami. No nemať ju tu fyzicky pri sebe neobjať ju, nepobozkať,nepohladkať, je ťažké prekonať. Maminka viem že by si chcela aby som bola silná a aby som bola šťastná, len keby to tak ľahko išlo. Ešte veľmi dlho budem za tebou plakať, veľa času prejde kým sa s tým naučím žiť, ak sa vôbec naučím. Ľúbim Ťa maminka a nikdy na teba nezabudnem.
Tak tu máme nový den.... Teď jsem ve stavu, kdy mám pocit, že se to nestalo a máma se vrátí domů. Mám pocit, jakoby jen někam odjela a každou chvíli ji uvidím, nebo mi zavolá, že je na cestě domů. Za pár hodin přijde realita a já si uvědomím, že to tak není. A zase mi bude hrozně smutno a budu se ptát PROČ? Já tomu pořád nerozumím. Prostě ne. Kdykoli mě někdo osloví, že už dlouho neviděl moji maminku a jak se má, musím odpovědět, že zemřela. Každý je zdrcený. Každý si ji pamatuje jako silnou, laskavou ženu, která se nezdráhala pomoci ostatním i na úkor svého vlastního štěstí. Už mě to unavuje, pořád o tom s někým mluvit. Unavuje mě předstírat před přáteli, v práci a před manželem, že jsem v pohodě. Tak to není. Nechávám si smutnění na dobu, kdy jsem sama. Nikdo mě totiž nechápe. Všichni si myslí, že po 3 měsících bych měla být už OK. A já nechci nikoho zatěžovat a pořád dokola všem říkat, jak moc mi maminka chybí. Kdybych aspoň měla jistotu, že je se mnou a že ji jednou uvidím a budu s ní. Nějak bych to tady přežila, kdybych věděla, že budu s ní..... Když si představím, že tady budu ještě tak 40 let bez ní.... Na všechno sama.... Bez jejího obětí.... Pár dní před smrtí mi říkala, abych nezačala brát prášky a snažila se o dítě. Chtěla, abych jí to slíbila. Řekla jsem jí, že jsem si myslela, že bude se mnou, že mi bude pomáhat a radit, tak jsme si to přece plánovaly. A ona mi odpověděla: "Vždycky budu s tebou, uvnitř tebe, na to pamatuj". Ale já jí chci mít u sebe, fyzicky!!!! Ne uvnitř sebe. Tak se na všechno zlobím a jsem smutná.
In reply to Tak tu máme nový den.... Teď by Anonym (neověřeno)
jana
1. července 2013
Ahoj,
když jsem to četla jako bych to psal já. Mé pocity, myšlenky, emoce jsou stejné. A to jak píšeš o své mamince, jako by jsi psal o té mé. Byla silná a přitom nesmírně hodná, obětavá a pro každé ho se snažila udělat maximum. Pro nás, v práci, pro lidi kolem ní. Každý na ni vzpomíná jako na báječného, obětavého, pracovitého člověka s velkým laskavým srdcem. Moje máma měla možnost poznat svého vnuka a i když jehot "otec" je to největší zlo co mě v životě potkalo, tak můj syn je ten největší dar pro mě a byl i pro mou mámu. Neumím si představit jak žít dál bez ní. Vím že je stále se mnou, já jsem její součástí a vždy kousek z ní bude žít se mnou dál. často si přeji aby byla naším dobrým andělem a byla nám tak na blízku. I když naše zármutky jsou podobné i tak si uvědomuji, že nejde říct "co pomůže" , protože nepomůže nic.... ani čas. Vím že to musí, každý v sobě zpracovat svým jedinečným způsobem, ale mám pocit, že vůbec nevím jak to udělat. Přeji ti moc a moc síly. Je to jediné co přát a co pomáhá.
když jsem to četla jako bych to psal já. Mé pocity, myšlenky, emoce jsou stejné. A to jak píšeš o své mamince, jako by jsi psal o té mé. Byla silná a přitom nesmírně hodná, obětavá a pro každé ho se snažila udělat maximum. Pro nás, v práci, pro lidi kolem ní. Každý na ni vzpomíná jako na báječného, obětavého, pracovitého člověka s velkým laskavým srdcem. Moje máma měla možnost poznat svého vnuka a i když jehot "otec" je to největší zlo co mě v životě potkalo, tak můj syn je ten největší dar pro mě a byl i pro mou mámu. Neumím si představit jak žít dál bez ní. Vím že je stále se mnou, já jsem její součástí a vždy kousek z ní bude žít se mnou dál. často si přeji aby byla naším dobrým andělem a byla nám tak na blízku. I když naše zármutky jsou podobné i tak si uvědomuji, že nejde říct "co pomůže" , protože nepomůže nic.... ani čas. Vím že to musí, každý v sobě zpracovat svým jedinečným způsobem, ale mám pocit, že vůbec nevím jak to udělat. Přeji ti moc a moc síly. Je to jediné co přát a co pomáhá.
romana
21. června 2013
je to uz meesiac, a bolest vo mne rastie.. pred dvoma tyzdnami by mala maminka 47 rokov. moje slniecko, a ani sa ich nedozila. bije sa vo mne neuveritelny smutok a hnev. niekedy som v pohode, hlavne ked nie som doma, pretoze vtedy si myslim,ze ONA je doma,a caka ma. Pridem domov,a jej niet. A mne puka srdce. Placem skoro kazdy vecer. Som uplne zufala. Snazim sa to pred druhymi nedat najavo, netrapit sa naovonok. Ale vnutri placem stale. Nemyslim na nic ine, iba na mamu. Na to ako vsetko mohlo byt inak, ako sme mohli vyskusat ine druhy liecby rakoviny, ako tu este mohla byt. No nic mi ju nevrati.A to tak strasne boli, ze neviem, ci to vydrzim. Boze ved mam 25 rokov, myslela som, ze tu mama somnou bude este aspon 30 rokov. A teraz som sama,bez nej.Nie, nie som sama, som osamela. Bez nej moj zivot nie je zivot.Iba prezivanie. Kazdy den sme dokazali stravit aj hodiny rozpravanim, smiechom.. A teraz placem sama v jej izbe. Ludia stale sa pytam preco, preco nam boh berie tie najlepsie a najuzasnejsie osoby z nasho zivota?? Asi potrebuje pri sebe takych anjelov,akymi boli nase mamy. Dufam, ze as tam hore ma mamina dobre.Hoci ja sa trapim, dufam, ze ona sa usmieva. Ale nemal mi ju este brat, este nie..
In reply to Udeřila smrt. Rakovina si by Anonym (neověřeno)