Ztráta blízkého člověka

Následující text je věnován prožívání v období po úmrtí někoho blízkého. Naleznete zde informace k těmto oblastem:

• Pocity, myšlenky a tělesné projevy po ztrátě blízkého
• Prožívání spojené s umíráním a smrtí
• Jak pomoci sami sobě?
• Vztah k okolí
• Mlčet, nebo mluvit?
• Potřeba neztratit spojení se zemřelým
• Zármutek a spiritualita
• Budoucnost
• Smutek se vrací. Kdy truchlení skončí?
• Jak jít dál?

Pocity, myšlenky a tělesné projevy po ztrátě blízkého

Smutek je přirozenou reakcí na úmrtí blízkého člověka. Projevuje se různými, často i vzájemně si odporujícími a silnými pocity:

Člověk se může cítit zmítaný svými pocity, čas zármutku proto někteří přirovnávají k horské dráze. Tak překotně se mohou různé protikladné pocity střídat.

Podobně neodbytně často pozůstalé napadají také nejrůznější myšlenky:

• Ne, to nemůže být pravda!

• Jak jsi mi to mohl udělat?

• Nesnáším se za to, že já žiju, ale on je mrtvý.

• Nenávidím všechny lidi, kteří dále žijí.

• Můj život už nemá smysl.

• Vlastně jsem taky umřel.

• Je to strašné – nemůžu už na nic jiného myslet.

• Kdyby se pro ni tehdy udělalo víc, nezemřela by.

• V noci si myslím, že leží vedle mne. Nejsem blázen?

• Měl jsem si víc vážit toho času, kdy jsme byli spolu.

• Jeho smrt zavinili lékaři.

• Konečně je tomu trápení konec.

• Všechno je tak neskutečné.

• Už se nikdy neuvidíme. Jak s tím můžu žít?

• Jak dlouho budu muset ještě žít – tak sám?

• To nejkrásnější se teď obrátilo v to nejhorší.

• Jak to, že moje dítě umřelo dřív než já?

• Zdá se mi, že bolest mě celého prostupuje. Kdy už to konečně přestane?

• Vlastně se mi ulevilo. Jsem snad zlá nebo divná?

• Co bude dál?

Ztráta blízkého se může projevit i tělesnými změnami, jinými způsoby chování a nečekanými reakcemi:

Všechny tyto pocity, myšlenky a prožitky jsou normální. Přicházejí a odcházejí. Postupem času budou méně intenzivní a tísnivé. 

Prožívání spojené s umíráním a smrtí

Lidé reagují různě, někomu pomáhá zapojit se hned zase do práce, vrhnout se do aktivity, jiný toho nebude schopen. Je jako ochromený nebo jím zmítají různé emoce. I když pozůstalí truchlí společně s někým dalším, v prožívání ztráty mohou být rozdíly. „Vůbec tomu nerozumím, můj muž jako by po našem zemřelém dítěti vůbec netruchlil.“ Podobné zkušenosti mají mnozí lidé. Často pak v nich dál narůstá pocit osamělosti, přestože právě teď by nutně potřebovali kontakt s druhými a jejich blízkost. Každý prožívá zármutek jinak, zejména v tom,

• jestli si emoce připouští a dává jim průchod,

• jestli pociťuje potřebu blízkých kontaktů,

• jestli chce mluvit o zemřelém.

Když pozůstalí přijmou skutečnost, že různé projevy zármutku neznamenají nedostatek lásky a že nejsou projevem bezcitnosti nebo lhostejnosti, mohou si být navzájem bližší. Každý člověk může truchlit jiným způsobem. A i když lidé navenek neprojevují žádný smutek, neznamená to, že ho uvnitř neprožívají.

Jak pomoci sami sobě? 

Sám sobě může truchlící člověk pomoci už tím, že si myšlenky a pocity a jejich souvislost se ztrátou připustí a dopřeje si dostatek času pro jejich zpracování. Cesta zármutkem může být dlouhá a těžká. Často je na ni potřeba hodně trpělivosti a vytrvalosti. Dopřejte truchlení náležitý čas.

Co pro sebe ještě můžete udělat:

• Buďte k sobě laskaví, berte ohled na své možnosti. Někomu může pomoci, když pracuje pro druhé a cítí se potřebný, ale neberte si toho na sebe moc.

• Pocity viny jsou u pozůstalých časté. Pokud vás trápí příliš, promluvte si o nich s blízkými nebo s odborníkem.

• Dopřejte si odpočinek, oddech. Truchlení je vyčerpávající.

• Pečujte o sebe, o své tělo. Je to důležité, i když se vám to tak teď možná nezdá. Pravidelně jezte a pijte, i když třeba necítíte hlad nebo žízeň. Může vám prospět jít na procházku, zaplavat si, projet se na kole, jít si zaběhat…

• Můžete si vést deník a své myšlenky a pocity si zapisovat.

• Někomu pomáhá vyjádřit emoce tvůrčími aktivitami. Můžete zkusit tančit, kreslit, malovat, fotografovat, zpívat nebo hrát na hudební nástroj, napsat knížku…

• S úpravami bytu není třeba spěchat. Možná za půl roku, za rok nebo za dva budete mít sílu k většímu úklidu nebo změnám.

• Můžete si vytvořit fotoalbum zemřelého, vystavit si jeho fotografie.

• Nebojte se poprosit ostatní o konkrétní pomoc. Každému pomáhá něco jiného. Nebojte se říct nahlas, co potřebujete právě vy.

• Nebojte se nabízenou pomoc přijmout. Dopřejte si pomoc druhých.

• Když je vám těžko, když jste zoufalí, můžete zavolat někomu z vašich přátel nebo příbuzných. Nebojte se zavolat na telefonickou linku pomoci.

• Některé věci můžete dělat způsobem, který vám připomene vašeho zemřelého. Může vás to potěšit, i když při tom budete dojatí.

• Někdo vyhledává ticho a klid v přírodě nebo v kostele, někomu naopak pomáhá být ve společnosti.

• Máte-li chuť zajít do společnosti nebo se věnovat nějaké aktivní činnosti, udělejte to. Můžete zažít radost a útěchu.

• Mluvit s lidmi s podobnou zkušeností vám může pomoci najít trochu rovnováhy nebo odvahy.

• Nevyhýbejte se lidem, kteří vás chápou a rozumějí vám. Může vám to udělat dobře – aspoň občas.

• Pozůstalí mívají často pocit, že jim nikdo nerozumí a nechápe je. Je to běžné. Můžete se pokusit najít porozumění v širším okruhu přátel nebo známých.

• Pokuste se dodržovat pravidelný denní rytmus, ráno vstát, večer jít spát.

• Když potřebujete spát víc než dřív, spánek si dopřejte.

Vztah k okolí

Smuteční oblečení a další vyjádření zármutku

Dříve bylo běžné obléct se do černého nebo nosit černou pásku. Byl to signál pro okolí, aby k vám lidé byli ohleduplnější. Mnoho lidí stále vnímá černou jako symbol ztráty, jiní ale tuto symboliku už necítí. Je na vás, chcete-li dát svému okolí tímto způsobem vědět, že truchlíte. Například vdovy někdy nosí oba snubní prsteny. Můžete si najít svůj vlastní způsob, jak dát najevo vaši situaci nebo pocity. 

Váš přístup ke druhým se změnil

Nebuďte tím překvapeni, i když vás to možná zneklidňuje. Změny v citech a potřebách blízkosti či odstupu jsou normální. Na jedné straně druhé lidi potřebujete, ale zároveň se váš vztah k nim může měnit. Kvůli otřesu, který jste prožili, a kvůli zvýšené citlivosti v době zármutku pro vás mohou být důležití úplně jiní lidé než dřív. Možná jste je dřív téměř neznali, ale teď je potřebujete. A naopak – někteří vaši dřívější kamarádi či přátelé už pro vás tak důležití nejsou, možná jejich přítomnost dokonce těžce snášíte. Zármutek vás ovlivňuje, a proto se mění i vaše potřeba blízkosti nebo odstupu.

Můžete mít silný pocit, že vám nikdo nerozumí, a možná vás to zraňuje. Pokud dokážete dát najevo, co v současné době potřebujete, mohou se tyto stresující pocity zmírnit. Lidé kolem vás vám často v tomto těžkém období pomoct chtějí – jenom nevědí, jak na to. Neumějí s vámi komunikovat, bojí se vás zeptat, jaká konkrétní pomoc by se vám teď hodila. Určitá otevřenost teď pro vás může být nesnadná, ale je to nejjednodušší způsob, jak navázat a udržet úlevné vztahy s okolím. Zároveň platí, že můžete nabídnutou pomoc odmítnout.

Nejsem pro druhé přítěží?

Podobné myšlenky napadají v době zármutku mnoho lidí. Vzniká v nich pocit, že se tak odlišují od ostatního „normálního“ světa, až jsou na obtíž. Nechce se jim věřit, že mohou druhým lidem také něco přinášet. Proto se často raději stáhnou, cítí se osamocení, smutní nebo zoufalí. Může jim připadat těžké se k někomu přiblížit.

Co vám může pomoci:

Dovolte si říct nahlas, co potřebujete.

• Citlivě vyslovenou prosbou nic nezkazíte.

• Není vhodné ani možné očekávat všechnu pozornost od jedné osoby.

• V době zármutku můžete být přecitlivělí a reagovat nepřiměřeně i na drobné poznámky.

• Svěřte se někomu se svými pochybnostmi a nejistotou.

• I druhý člověk může být ve stresu, unavený, přetížený, má svoje limity. Nemyslete si hned, že vám nechce pomoct, že vás odmítá.

Když si dodáte odvahy a některou bariéru v sobě překonáte, často pak i druhý člověk vnímá, že je pro vás důležitý, že vám opravdu pomohl a že vám byl nablízku.

Mlčet, nebo mluvit?

Lidé opakovaně potvrzují, jak podstatná pro ně byla možnost se svěřit. Vyjádřit své pocity a myšlenky o zemřelém a o okolnostech jeho smrti je velmi důležité. Někdy cítíte potřebu o chvílích jeho úmrtí znovu a znovu mluvit, někdy se chcete svěřit se zvláštními prožitky a událostmi. Můžete zjistit, že s každým rozhovorem se trochu zmenšuje váha starostí, strachu, smutku nebo hněvu, osamělosti nebo slabosti, nebo se vám alespoň na chvíli uleví.

Je dobré trochu zvažovat, komu se můžete svěřit. Stává se totiž opakovaně, že lidé utěšují pozůstalého neobratně nebo mu dávají nevyžádané „dobré rady“. Patrně jenom nevědí, co říct, a tak řeknou něco nevhodného nebo zraňujícího, aniž by chtěli ublížit.

Pokud zjistíte, že ve vašem okolí není nikdo, komu byste se mohli nebo chtěli svěřovat, můžete vyhledat průvodce nebo skupinu pro pozůstalé, kam chodívají lidé po ztrátě blízkého. Obdobné služby bývají nabízeny například při hospicích nebo v náboženských komunitách a terapeutických skupinách a mohou být účinnou pomocí a podporou. 

Ve skupině s ostatními pozůstalými se lidé často stávají schopnější trpělivě naslouchat druhým a rozumět jim, sdílet s nimi své starosti a trápení. Takové společenství vám může pomoci vidět vaše bolesti a zmatky jako zcela normální a přiměřené. Myšlenka „já snad už nejsem normální“ je totiž u truchlících lidí častá. Pozůstalý často mívá pocit, že je na světě jediný, kdo prožívá tak silné otřesy. Možná ale na setkání s dalšími pozůstalými zjistíte, že jsou tyto pocity běžné i u ostatních, kteří přišli o někoho blízkého. Uleví se vám, že tyto zneklidňující myšlenky nemáte sami.

Jsou ale i lidé, kteří nemají potřebu sdílet to, co se v nich odehrává, mluvit o zemřelém, o smrti, o svých zkušenostech a pocitech v zármutku. Chtějí si tím procházet raději v tichosti a po svém, hledat si cestu svým vlastním způsobem. Lidé jsou rozdílní i v tom, jak se vyrovnávají se ztrátou někoho blízkého – podle své povahy i dosavadního života. A i to se může v čase měnit.

Potřeba neztratit spojení se zemřelým

Mnozí lidé vyhledávají místa spojená se zemřelým společnými zážitky, představují si, co by si on nebo ona teď asi mysleli nebo říkali, nebo mu v duchu vyprávějí o právě prožitých událostech. Tento druh kontaktu se zemřelým je v pořádku, pomáhá žít dál a vyrovnávat se se zármutkem.

Úlevné může být:

• vést se zemřelým vnitřní rozhovor, je možné si slova psát, je v pořádku vyslovit je nahlas,

• vyjádřit svou lásku, vděčnost nebo ho poprosit o odpuštění,

• poprosit ho o pomoc,

• vypořádat řádně jeho pozůstalost,

• prohlížet si fotografie,

• vystavit fotografie, zapálit svíčky,

• procházet cesty a místa, která měl zemřelý rád nebo kde jste byli společně,

• navštívit přátele zemřelého a nechat si o něm vyprávět,

• možná něco dělat právě tak, jak to dělával zemřelý,

• a mnoho jiného, co vyplývá z vašeho osobního vztahu k zemřelému.

To všechno s sebou přináší také bolestné pocity. Proto je důležité zvažovat, kdy je pro tyto aktivity vhodný čas nebo kdy by možná bylo lepší je raději odložit.

Zármutek a spiritualita

Mnoho lidí hledá v době zármutku duchovní oporu. Někdo se obrací k Bohu, někdo k tomu, co ho přesahuje, aniž by to potřeboval Bohem nazývat. Někdo se naopak na Boha zlobí, vyčítá mu, že to není spravedlivé, pře se s ním. Někdo může cítit vinu, obviňuje se za smrt milovaného člověka, za špatné vztahy, nepatřičná slova, že byli málo v kontaktu nebo že nedokonale pečoval. Všechny tyto pocity mohou vírou a naší spiritualitou otřást. Je dobré si svoje pocity i pochybnosti připustit a zkusit je Bohu či tomu, co nás přesahuje, předložit. Nebo se obrátit na někoho, komu v duchovních záležitostech důvěřujete.

Budoucnost

Možná se bojíte toho, co bude dál, protože zemřel člověk, který dával vašemu životu smysl. A možná máte pocit, že bez něj o žádnou budoucnost ani nestojíte.

Po ztrátě blízkého se mohou objevovat podobné otázky a myšlenky:

• Jak to bez něj dokážu? Co teď bude?

• Jak budu vychovávat děti? Budu mít dostatek peněz?

• Jak zvládnu dělat věci, které dosud zařizoval zemřelý?

Takové a jiné otázky můžete vnímat jako nesnesitelný tlak. V podobných chvílích může pomoci:

mluvit s lidmi o svých obavách

• uvědomit si, že smutek a bolest se s časem mění – ale nebude to hned

• zkusit žít po krocích, od jednoho dne k druhému, řešit problémy postupně

• připustit si, že všechno se vždycky nepovede, že to nemusí být perfektní, že smíte dělat chyby

• věřit/cítit, že zemřelý je vám nadále vnitřně blízko a pomáhá vám

• čerpat úlevu z naděje, že vašeho blízkého už nic netrápí

Smutek se vrací. Kdy truchlení skončí?

Možná se ptáte, kdy už ta bolest konečně přejde. Ale zármutek trvá. Stává se pomalu součástí vašeho života – a vy se měníte s ním.

Obzvlášť bolestné bývají sváteční a slavnostní dny. Pro mnoho truchlících lidí bývá první rok smutku se všemi svými „výročími“ opravdu nejtěžším obdobím, protože každý významný den přináší vzpomínky – krásné i bolestné. Jsou to nejen Vánoce a narozeniny, ale také datum seznámení, výročí svatby, jmeniny, den smrti, datum pohřbu… 

Někdy pomáhá takové dny opravdu vědomě a zvláštním způsobem prožít, například se vypravit na místo, které jste měli rádi, vzpomínat na zemřelého nebo poprosit přátele a blízké, aby vám v ten den dělali společnost.

Je velmi těžké říci, kdy je truchlení u konce nebo dokonce hovořit o časových lhůtách. Zpravidla lze za jisté známky konce truchlení považovat fakt, že vzpomínky na zemřelého již pozůstalým nepůsobí bolest a nevyvolávají slzy či pocit tlaku na hrudi. Jiní popisují jako důležité body zlomu události související s revizí jejich pocitů, názorů či chování (např. změna interiéru domu, odjezd na dovolenou, schůzka s mužem po smrti manžela atd.).

Jak jít dál?

Občas vás může napadnout, že vás tady zemřelý nechal samotné. Chtěli byste být s ním, ale nemůžete, musíte dál žít. Zůstaly vám ale vaše vzpomínky a váš vztah k zemřelému. Byl součástí vašeho života, mnoho jste od něj dostali, mnoho vám umožnil, ukázal, naučil vás. Díky němu jste se mohli rozvíjet. To vám zůstává a může to ve vás dál růst, možná i přinášet plody. 

Někdy můžete pocítit, že i po smrti blízkého objevujete nové rozměry svého života. Může se vám to zdát nepatřičné, ale možná to povzbudí vaši odvahu k novým cestám. Přes všechen smutek a beznaděj ve vás může klíčit pocit vděčnosti za to, že váš blízký byl součástí vašeho života, ušli jste spolu kus životní cesty, měli spolu děti, prožili něco nevšedního nebo si užili legraci. 

Pustit se znovu do života potřebuje čas, mnoho času. Dopřejte si ho. A jestli máte dojem, že v literatuře popisované způsoby truchlení rozhodně nejsou to, co prožíváte vy, tak i to je úplně v pořádku. Každý prochází zármutkem svou vlastní cestou, svým způsobem a ve svůj čas.

V případě, že pro sebe či blízkého pozůstalého hledáte pomoc a podporu v Praze a okolí, se můžete obrátit na organizaci Cesta domů, která nabízí možnost individuálního pozůstalostního doprovázení i několika podpůrných skupin.