Jak jednat s dětmi

Mají děti vědět celou pravdu? 

Mnozí rodiče nebo blízcí dětí mají tendence děti před pravdou chránit. Před dítětem o situaci nemluví a snaží se jednat tak, aby nepoznalo, že se něco děje. Pravdou ale je, že i velmi malé děti umí dobře rozpoznat, že něco není v pořádku. Vnímají napětí, všímají si mimiky nebo změny tónu hlasu rodiče. Mohou také zaslechnout část rozhovoru dospělých, kterému nerozumí. Pokud nemají informace nebo se nemohou ptát, pak se mohou cítit opuštěné a zmatené nebo zrazené. Děti si situaci mohou chybně interpretovat nebo se dokonce vinit, že něco udělaly samy špatně. Mohou i ztrácet důvěru v rodiče, který neříká pravdu. Proto lze rozhodně doporučit říct pravdu o zdravotním stavu blízkého citlivě, ale otevřeně i dětem. 

Co když budou smutné a plakat, jak je toho ušetřit?

Rodiče nebo blízcí dětí mohou mít pocit, že pokud dítě neochrání před smutkem a pláčem, znamená to, že selhali ve své roli. Mohou mít také obavu, že nebudou při rozhovoru schopni zvládnout své emoce. Projevit emoce je v pořádku a k těžkým a smutným životním událostem to patří. Rodič tím ukazuje, že je normální být smutný nebo plakat. Je nicméně dobré, aby se projevily v takové míře, aby dítě nezačalo mít o rodiče obavy a nemělo následně tendenci chránit naopak jeho. 

Dítě potřebuje především pocit bezpečí a jistoty, že se může o někoho opřít a k tomu potřebuje blízkého, ke kterému cítí důvěru. Je proto dobré s nimi mluvit pravdivě a otevřeně. Děti mnohdy dospělé překvapí, že informace přijímají daleko snadněji, než předpokládali. Někdy mohou reagovat zdánlivým nezájmem, odběhnou ke hře nebo jiné zábavě. I to je v pořádku, jde o běžnou dětskou reakci.

Jak máme s dětmi mluvit?

Pokud je to možné, je dobré se na takový hovor připravit. Někdy si rodič sám potřebuje několikrát s někým hovor přeříkat, srovnat si myšlenky, mít prostor pro vlastní emoce nebo dostat náhled a oporu druhého. Někdo z rodiny nebo přátel může být rozhovoru s dítětem přítomný pro chvíli, kdy rodiči dojdou slova. 

U samotného hovoru s dětmi je dobré používat jazyk přiměřený věku dítěte a volit jednoznačná slova (např. umírá/ zemřel). Slova, která odlehčují sdělení a dovolují jiné vysvětlení (např. odešel, usnul), mohou být pro děti matoucí. Doporučuje se odpovědi vést v jednoduchých větách a situaci nevysvětlovat příliš dlouho. Je dobré mít na paměti, že některé děti potřebují ke zpracování informací delší dobu, a proto mohou opakovaně klást stejné otázky. Pokud na otázky neznáme odpovědi, je v pořádku říct, že nevíme. 

Na hovor je dobré si vyhradit dostatek času a vést ho v klidném prostředí. Vhodnější je nesdělovat informace dětem v době po probuzení, před spaním, v době společného stolování nebo hraní. Tyto činnosti by měly být spojeny s příjemně prožitým časem. Je dobré být autentický, upřímě sdílet svoje obavy, nejistoty, emoce. Důležité je dát dětem najevo, že jsou pro nás v náročné situaci partnery a zároveň jsou v bezpečí. 

Na co ještě při komunikaci s dětmi myslet?

Někdy se mohou u dětí objevit obavy — obzvlášť když nejsou dobře informované — že za to, co se děje, nějak mohou. Nebo že je nemoc nakažlivá a že by samy mohly zemřít. V případě, že umírá jeden z rodičů, mohou mít obavu, kdo se o ně postará. Je důležité s dětmi o všech jejich obavách mluvit, a to i opakovaně, přistupovat k nim s respektem, nezlehčovat je. Je potřeba děti ubezpečit, že tu pro ně jsme a mohou za námi kdykoliv a s čímkoliv přijít.  

Rodiče někdy zvažují, zda děti vzít k nemocnému, na kterém je těžká nemoc na pohled patrná, vypadá nebo i komunikuje jinak, než bylo dítě zvyklé, jeví známky vyčerpání, má viditelné rány apod. Děti bývají schopné podobná setkání zvládnout a příležitost strávit ještě nějaký čas s blízkým člověkem pro ně může být důležitá stejně jako pro nemocného. Často překvapí přirozeným bezprostředním chováním. Je ale dobré dítě předem připravit na změny vzhledu nebo chování nemocného, vysvětlit, čeho bude svědkem. Setkání je vždy dobré nabídnout, ale nechat na dětech rozhodnutí, zda nemocného ve zhoršeném stavu vidět chtějí nebo raději ne. 

Dobré je s dětmi mluvit i o možnosti jejich zapojení do péče a pomoci. I velmi malé děti mohou při péči o blízkého něco podat, podržet nebo pomoci s drobnými ošetřovatelskými úkony. I symbolický podíl na péči jim může dodat důležitý pocit, že jsou součástí rodiny a dění, přispět tak k pocitu bezpečí. Rozhodnutí o tom, čeho by se děti chtěly nebo nechtěly účastnit, ale ponecháme na nich. 

Děti by měly mít také dostatek prostoru pro hru. Dětská hra je důležitá proto, že přes ni děti dokáží snadněji vyjádřit a zvládat své emoce a přináší úlevu od stresu. Doporučuje se také zachovat co největší pravidelnost denního režimu a rituálů, které dětem dodávají pocit bezpečí. Pokud toho nelze dosáhnout, je dobré zkusit zapojit další členy rodiny nebo blízké, kteří by mohli pomoci, ale na případných změnách se s dětmi vždy předem domluvit. Někdy je potřeba velké trpělivosti, často se stává, že děti, které prochází stresem a změnou pravidelných činností a rituálů, se na nějaký čas mohou začít chovat jako vývojově mladší a vrátí se chování, které již odložily. Zpravidla jde o dočasný projev a změna chování časem pomine. 

Děti a teenageři mohou jednat, jako by se jich situace tolik nedotýkala. Nemusí navenek tolik projevovat smutek, ve skutečnosti ho ale mohou prožívat vnitřně. Zažívají stejné pocity, jako dospělí: hněv, smutek, osamělost, strach, pocity viny apod. Svůj smutek však vyjadřují jinak než dospělí. Děti rychle mění nálady, pocity více než slovy vyjadřují prostřednictvím hry, způsobem chování a jednáním. Teenageři nemusí mít potřebu sdílet pocity se svými nejbližšími. Je přirozené, když hledají podporu u jiného dospělého (např. skautský vedoucí, učitel, vzdálenější příbuzný) nebo u kamarádů.