Data o postojích veřejnosti a zdravotníků k umírání a smrti
Komunikace mezi lékařem a pacientem
Dvě třetiny lékařů a polovina české veřejnosti jsou přesvědčeny, že o léčbě by v případě vážné nemoci měli rozhodovat společně.
69 % veřejnosti se však domnívá, že do výběru terapie zasahuje minimálně.
Jedním z důvodů je, že lidé o svých přáních zpravidla s nikým nemluví. Lékaři se pak často snaží při jejich záchraně využít všechny dostupné možnosti současné medicíny, a to i ve chvíli, kdy už nemá smysl život pacienta uměle prodlužovat. 75 % lékařů se tak setkalo s tzv. marnou, neúčelnou léčbou, která pacienta zatěžuje rizikem dalších komplikací či zbytečným strádáním. Obě strany – lékaři i veřejnost – by přitom chtěly to samé. Aby se pacienti více podíleli na rozhodování o své léčbě. Za optimální to považuje 78 % lékařů.
Lékaři a pacienti: ideálně rozhodujme společně.
Lékaři i pacienti v případě vážné nemoci vítají společné rozhodování obou stran o budoucí terapii.
V praxi má léčbu pevně v rukou lékař.
Pacienti o terapii rozhodují málo. Vyplývá to z úsudku lékařů i dojmu pacientů a veřejnosti.
Chci znát pravdu a chci ji znát jako první.
I když si to všichni zdravotníci nemyslí, většina z nás chce znát pravdu o svém zdravotním stavu. Špatnou zprávu chceme slyšet jako první.
Máme na to deset minut. Potřebovali bychom alespoň půl hodiny.
Deset minut nám trvá vynést koš. Zdravotníci mají přesně tolik času na sdělení špatné zprávy pacientovi.
Sdělování špatné zprávy je pro mě těžké.
Rozhovory o smrti s pacienty považují zdravotníci za nepříjemné.
Uvažování a rozhodování o závěru života
Co se týče pacientů, 70 % z nich sice přemýšlelo nad tím, jak by si představovali péči v závěru života.
Paradoxní ovšem je, že 64 % o svých přáních s nikým ze svých blízkých, natož se svým praktickým lékařem, nikdy nemluvilo.
Přitom 69 % lidí je ochotno spolehnout se na opatrovníka v případě, že o sobě nebudou schopni rozhodovat například v důsledku neurodegenerativního onemocnění, syndromu demence nebo pokud budou v kómatu. Otázkou tak je, nakolik příbuzní přání svých blízkých skutečně znají.
Mám plány. Ale nechávám si to pro sebe.
Často promýšlíme, jak bychom si přáli zemřít. Málokdy je to však téma k hovorům mezi blízkými.
S nikým jsem o tom nemluvila. Je to ještě daleko.
Pro většinu z nás je těžké o smrti a umírání mluvit. Máme pocit, že se nás smrt ještě netýká a nechceme ji přivolávat.
Až dostanu infarkt, začnu to řešit. Sepíšu závěť.
Konkrétní opatření pro případ vlastního úmrtí začínáme řešit, až když se setkáme s vážnou nemocí.
Přál bych si zůstat doma. Hlavně nechci skončit v LDN.
Většina z nás si přeje zemřít doma. Nejméně přijatelným prostředím je léčebna dlouhodobě nemocných.
Hlavně nebýt na obtíž. Líbilo by se mi to rychle a bezbolestně.
Dobré umírání si spojujeme především se stavem soběstačnosti do poslední chvíle. Smrt má proběhnout neočekávaně, nejlépe ve spánku.
O umírajícího se nejlépe postará jeho rodina. Když to zvládne.
Shodneme se, že nejlepší péči umírajícímu zajistí rodina. Bojíme se ale vlastního selhání a velkých nároků na rodinu. Nejvíce bychom ocenili asistenci denní sestry.
Zdravotníci souhlasí, že o umírajícího se lze dobře postarat doma
Lékaři, sestry i veřejnost považují domov za nejpřijatelnější místo k dožití.
Dříve vyslovená přání
Naprosté většině z nás připadá smysluplné sepsat si dříve vyslovená přání (DVP) ve chvíli, kdy jsou vyčerpané všechny možnosti léčby.
80 % lidí považuje za smysluplné, že si v nastalé situaci, kdy už není naděje na vyléčení (viz příklad vpravo), paní Marie sepsala svá dříve vyslovená přání o průběhu svých posledních dní.
Následující příklad ukazuje možnost využití dříve vyslovených přání:
Paní Marie má pokročilou rakovinu plic. Lékaři jí řekli, že již vyčerpali všechny možnosti léčby a že jí pravděpodobně zbývá několik málo měsíců života. Doporučili jí přechod na tzv. paliativní péči. To znamená, že se péče bude zaměřovat na zvládání bolesti a na zachování kvality jejího života. Paní Marie si po poradě s manželem sepsala dříve vyslovené přání, ve kterém uvedla, že při dalším zhoršením zdravotního stavu chce podstupovat pouze ty zákroky, které nebudou bránit pokojnému dožití v domácím prostředí v péči domácího hospice. Výslovně odmítá připojení k dýchacímu přístroji a oživování (tzv. kardiopulmonální resuscitaci). V případě ztráty vědomí nebo zhoršení svých rozhodovacích schopností ustanovuje svého manžela opatrovníkem, který bude místo ní moci rozhodnout, zda podstoupí konkrétní zdravotní výkony.
Je to pro mě důležité. Ale nechci to řešit teď.
Téma je pro lidi relevantní a smysluplné, přesto někteří váhají, zda by ho osobně využili.
Neřekla bych, že mě od DVP něco odrazuje, spíš si to neumím představit.
Spíše než jasně formulované důvody odmítání dříve vyslovených přání (DVP) se objevuje téma zamlouvání smrti jako takové a odmítání se zabývat vším, co s ní souvisí.
Svému praktikovi bych důvěřoval i ve věci dříve vyslovených přání.
Praktický lékař je vhodným odborníkem, pověřeným k provádění poučení pacienta o důsledcích svých rozhodnutí.
O dříve vyslovených přáních slyším poprvé.
Problematika je zatím málo známá, jak mezi veřejností, tak mezi lékaři.
Ve své lékařské praxi jsem se s tím zatím nesetkala.
Se sepsanými dříve vyslovenými přáními nebo s jejich konzultací se lékaři potkávají spíše zřídka.
Mým těžce nemocným pacientům to umožní důstojné umírání podle jejich představ.
Lékaři se domnívají, že dříve vyslovená přání jsou z hlediska práv pacientů smysluplná a pomůžou při rozhodování o léčbě v posledních dnech života.
Jsem pro. Je ovšem nutné zajistit neprůstřelnou právní ochranu lékaře.
Zavedení dříve vyslovených přání do běžné praxe však v lékařích vzbuzuje obavy, zejména z jejich možných právních postihů.
Povědomí o paliativní péči
Paliativní péče je pro většinu lidí stále velkou neznámou.
Od roku 2011 zjišťujeme, co – případně zda vůbec něco – si lidé představují pod pojmem paliativní péče. Zdá se, že situace se pod vlivem snah o lepší a viditelnější advokacii tématu paliativní péče lepší. Přesto zůstává paliativní péče pojmem s často neznámým obsahem, o který se řada dotazovaných začne živě zajímat ve chvíli, kdy je jim obsah pojmu vysvětlen. Velkou výzvou zůstává rozšiřování povědomí o paliativní medicíně v řadách odborné veřejnosti.
Paliativní péče? To jsem nikdy neslyšela.
Většina z nás neví, co si pod pojmem paliativní péče představit.
Kromě lékaře a sestry by v týmu měl rozhodně být psycholog či duchovní.
V péči o umírajícího pacienta by zdravotníci ocenili především pomoc v duševní/duchovní oblasti.
Ke stažení
O výzkumu
Výzkumy veřejného mínění Umírání a péče o nevyléčitelné nemocné zadává Cesta domů a realizuje je výzkumná agentura STEM/MARK. Výzkum finančně podpořilo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Ministerstvo zdravotnictví ČR z Programu švýcarsko-české spolupráce a agentura STEM/MARK.
V roce 2015 se uskutečnil již třetí výzkum v pořadí, který popisuje vzorce myšlení a chování české veřejnosti v přístupu k tématu umírání a smrti.
Metodika
Výzkumy byly realizované v letech 2015, 2013 a 2011 na dvou cílových skupinách: obecná populace starší 15 let (veřejnost) a zdravotníci/lékaři. Co se týká veřejnosti, tak sběr dat probíhal vždy metodou online dotazování doplněnou o dotazování face-to-face s tazatalem u starší generace respondentů. Zpracovaná data poskytují reprezentativní výsledky za populaci ČR starší 15 let. V případě lékařů se ve výzkumu 2015 jedná o reprezentativní soubor lékařů z hlediska vybraných specializací.
Skupinu zdravotníků ve výzkumech 2011 a 2013 tvořili lékaři a sestry. Dotazování probíhalo online metodou a reprezentativita z hlediska specializací nebyla kontrolována.
Zdrojová data k výzkumu
Zdrojová data jsou k dipozici v katalogu Českého sociálněvědního datového archivu.
Zadavatel
Realizátor
Odborné konzultace
