Tak tu máme nový den.... Teď jsem ve stavu, kdy mám pocit, že se to nestalo a máma se vrátí domů. Mám pocit, jakoby jen někam odjela a každou chvíli ji uvidím, nebo mi zavolá, že je na cestě domů. Za pár hodin přijde realita a já si uvědomím, že to tak není. A zase mi bude hrozně smutno a budu se ptát PROČ? Já tomu pořád nerozumím. Prostě ne. Kdykoli mě někdo osloví, že už dlouho neviděl moji maminku a jak se má, musím odpovědět, že zemřela. Každý je zdrcený. Každý si ji pamatuje jako silnou, laskavou ženu, která se nezdráhala pomoci ostatním i na úkor svého vlastního štěstí. Už mě to unavuje, pořád o tom s někým mluvit. Unavuje mě předstírat před přáteli, v práci a před manželem, že jsem v pohodě. Tak to není. Nechávám si smutnění na dobu, kdy jsem sama. Nikdo mě totiž nechápe. Všichni si myslí, že po 3 měsících bych měla být už OK. A já nechci nikoho zatěžovat a pořád dokola všem říkat, jak moc mi maminka chybí. Kdybych aspoň měla jistotu, že je se mnou a že ji jednou uvidím a budu s ní. Nějak bych to tady přežila, kdybych věděla, že budu s ní..... Když si představím, že tady budu ještě tak 40 let bez ní.... Na všechno sama.... Bez jejího obětí.... Pár dní před smrtí mi říkala, abych nezačala brát prášky a snažila se o dítě. Chtěla, abych jí to slíbila. Řekla jsem jí, že jsem si myslela, že bude se mnou, že mi bude pomáhat a radit, tak jsme si to přece plánovaly. A ona mi odpověděla: "Vždycky budu s tebou, uvnitř tebe, na to pamatuj". Ale já jí chci mít u sebe, fyzicky!!!! Ne uvnitř sebe. Tak se na všechno zlobím a jsem smutná.
