Ahoj všem,
Každý den si čtu vaše příspěvky znovu a znovu a za nic na světě se nemůžu a ani vlastně nechci vyrovnat s tou prázdnotou kolem mě. Maminka odešla před dvěma měsíci a tak strašně mi chybí...Chodím do práce, dělám, že se směji a zajímám o přiblbé starosti lidí kolem mě, ale myslím jen na ní a vzpomínám, jaké bylo nejlepší období mého života. Je zvláštní, že sem hlavní píše krásnější část lidstva, ale i mě jako chlapa tohle vzalo strašně. Máma byla nejlepší a nejmilejší člověk mého života a takhle to i zůstane....O tom horší je teď to, jak musím procházet bojem o dědictví s ostatním zbytkem rodiny, kteří ani nepřišli na pohřeb. Je to hrozné, netuším, kde brát pro všechno motivaci, kde hledat smysl. Čas nic nezpraví, bolest zůstane a s ní i ten pocit ultimativního konce nej životní éry........Jsem rád, že tu mohu napsat pár řádek, které pochopí jen ten, koho postihlo to samé. Držte se a přeji vám všem hodně energie a motivace, pokud to jde.....Já jsem zcela zničen. Petr
