Ahoj všichni, taky si vaše příspěvky každý den pročítám. Dávají mi sílu. To vědomí, že nejsem blázen, že stejné pocity jako já mají i mnozí z vás. Bohužel. Petře, mrzí mě, že máš takové starosti kvůli dědictví. To ti na psychice taky zrovna nepřidá, viď? Já se naštěstí nemusela s nikým dohadovat, protože jsem zůstala sama, byla jsem jedinou dcerou mojí maminky. Ale doteď to není vyřešené. Pořád musím něco řešit v souvislosti s jejím úmrtím, člověka to zase hodí zpátky, když o tom pořád mluví s cizími lidmi a vysvětluje a vysvětluje. Nevím jak vy ostatní, ale já mám dost neblahé zkušenosti s vyřizováním máminých věcí po její smrti. S úřady, s pojišťovnami, s bankami..... Člověk má někdy pocit, že nejedná s lidmi, ale s roboty. Po takových telefonátech si vždycky říkám: Počkej, až tobě umře máma, to poznáš co to je za hrůzu.......
