čas nic neléčí. čím déle to je tím to nesu hůř. V hlavě se mi rojí myšlenky na život, na to jaká byla, jak byla, jak bojovala s nemocemi, kolik toho přežila a kolikrát jsem myslela, že mi umře a když umřela bylo to nečekané a v době kdy znova ožila, těšila se a plánovala. Je to hrozné protože ted každý den myslí na to kolik měla plánu, jak koupila synkovi bazének že s ním bude na balkone se cákat, koupila houpačku a nikdo ji "neměl čas" pověsit a jak jí to trápilo, protože chtěla vnoučka houpat na zahradě. jak plánoval oslavu mých narozenin a jak jsem se těšily v léte na vysočinu....nestihla jsem se jí zeptat na tolik důležitých věcí, v hlavě lovím vzpomínky na to jak mi vykládala o mém dětství. Někdy nevím jak pokračovat dál v životě. málo co mi dává smysl a hlavně není se s kým dělit o tu radost. Vyfotím synka a v hlavě mě bleskne "pošleme to babičce bude mít radost " pak se skoro rozpláču, vytáhnu s kapsy její obrázek a pohladím ji. Nevím proč musel odejít ted !!! Zrovna ted !!!! JE to tak neféér. Nikdo o tom nemluvíme, nevím jak to zvládá táta ani jak brácha. Chybí mi ta možnost moc se podělit o smutek, bolest. Nedovedu si představit vánoce bez ní, vlastně nic bez ní. Všude byla přítomná, tolik toho dělala. Nejvíc mě bolí to, že toho chtěla tolik ještě udělat a měla tolik plánu. Našla jsem její deník, tak moc si přála žít, když zápasila s rakovinou, psala tam jen že chce žít aby jí dal Bůh sílu aby mohal být se svými dětmi aby se dožila vnoučat. Proč jí tu sílu dal jen na tak malou chvilku. Vím že jí už to netrápí je tam kde není bolest, není trápení je jen láska kterou dala a té dala tolik. Chtěla bych jí zase držet za ruku, položit jí hlavu do klína, vidět jak je štastná se vnoučkem.... jak se taková rána v srdci muze zahojit. Ani nemám nikoho kdo by mě vzal do náručí a držel...jse mi tak smutno.
