Radka
7. září 2015
•
Truchlení
Odešla mi maminka
Je to deset dní, kdy nás po velmi krátké nemoci opustila naše maminka. Stále nemohu uvěřit, že je to navždy. Byla skvělý člověk, nemoc na ní zaútočila velice rychle a nečekaně. Jsem vděčná, že jsme s ní mohli být až do konce, stejně jako ona s námi byla celý život. A alespoň trochu jí mohli vrátit vše co pro nás ona dělala. Moc mi chybí.
In reply to Romanka veľmi ťa ľutujem, si by Anonym (neověřeno)
romana
23. června 2013
ahoj darinka, ja som na pokraji zufalstva. niekedy mam pocit, ze som silna,ze to zvladnem. Ale niekedy, napriklad aj posledne dni, som na dne. Placem kazdu chvilu, pri kazdej cinnosti si spomeniem na mamu, a chcem ju mat pri sebe. Ja neviem,ako to vydrzim, ked si predstavim ze do konca zivota tu uz nebude.Hrozne to boli.Teraz si naozaj mozem povedat, ze horsie to uz asi nebude. Ja neviem, preco prave ona musela zomriet.Ja som ju tak lubila, aj cela rodina.My sme boli od nej zavisli. A teraz sme tu ostali sami, napospas osudu. Dala by som vsetko za to, keby ju mozem vratit spat. Preco su trestani ludia, ktori nikdy nikomu nic neurobili? Preco to je tak nespravodlive? Nikto mi odpoved neda. Ani mamu mi nevrati.Je to na zblaznenie. Strasne sa hnevam. Nieco by som najradsej rozbila. Dufam, ze mamina mi zhora posiela vela vela sily, lebo teraz ju potrebujem ako nikdy.
Tak už je to definitivní. Dnes jsem domluvila uložení urny do hrobu. Já se zblázním. Já to nepřežiju. To už bude tak konečné...
Jsem tak naštvaná na všechny a na všechno. Jsem protivná a podrážděná. Hrozně mi lezou na nervy starý lidi, bezdomovci a tak. Je to ode mě hnusný, ale nemůžu si pomoct. Vždycky si říkám: Tak vy jste naživu, starý a nemocný... Proč vy? Proč musela umřít moje máma a vy tu pořád jste? A spodina společnosti? To samé. Proč neumřou oni? Proč odcházejí nejlepší lidi, kteří nikomu nikdy nic neudělali? To je tak strašně nefér. Taky se straníte společnosti? A problémy jiných mi taky vadí. Všichni řeší takové banální věci.. To se se smrtí maminky nedá vůbec srovnat. Připadám si mezi všemi tak cize, stranou od všech a ode všecho. Dříve jsem taková nebyla, změnila mě maminčina smrt. Budu někdy v budoucnu jako dřív? Nejspíš ne. Už se nikdy nebudu radovat ze života. Promiňte, že otravuju s takovými problémy. Ale nemůžu si pomoct. Musím to někomu říct.
Jsem tak naštvaná na všechny a na všechno. Jsem protivná a podrážděná. Hrozně mi lezou na nervy starý lidi, bezdomovci a tak. Je to ode mě hnusný, ale nemůžu si pomoct. Vždycky si říkám: Tak vy jste naživu, starý a nemocný... Proč vy? Proč musela umřít moje máma a vy tu pořád jste? A spodina společnosti? To samé. Proč neumřou oni? Proč odcházejí nejlepší lidi, kteří nikomu nikdy nic neudělali? To je tak strašně nefér. Taky se straníte společnosti? A problémy jiných mi taky vadí. Všichni řeší takové banální věci.. To se se smrtí maminky nedá vůbec srovnat. Připadám si mezi všemi tak cize, stranou od všech a ode všecho. Dříve jsem taková nebyla, změnila mě maminčina smrt. Budu někdy v budoucnu jako dřív? Nejspíš ne. Už se nikdy nebudu radovat ze života. Promiňte, že otravuju s takovými problémy. Ale nemůžu si pomoct. Musím to někomu říct.
In reply to Tak už je to definitivní. by Anonym (neověřeno)
Helena
20. června 2013
Milá Aničko, mám stejné otázky jako ty, říkám si, má cenu vést takový život, který bude už plný jenom velké bolesti a vzpomínek na maminku, při každém menším úsměvu si vždy vzpomenu na maminku, jak umřela a cítím se provinile,že se směji.Myslím,že ta bolest už tu bude stále, stále nám už někdo bude chybět, vždy když budeme trochu šťastné, tak si myslím řekneme, kdyby tu byla máma,tak by nám už nic nechybělo, je hrozné si přiznat, že už odešla navždy,nikdy ji už neuvidíme, nic jí nepovíme.Vím říká se ,musíš žít pro děti,to je hezké, ale jak když mi stále puká srdce při vzpomínkách na mámu a trápím se,moje máma byla moje jediná kamarádka, stále jsme byli spolu, povídali si a teď jsem sama,nevín jak dál, je zde někdo kdo se s bolestí ztráty maminky vyrovnal a je opět šťastný, prosím můžete napsat jak dlouho to ještě bude tak hodně bolet.Hloupá otázka myslím,že do konce života a to mě děsí asi jsem se neměla na mámu tak citově upínat, ale copak to jde když je to máma, nejdrašší člověk na světě.Promiňte že píší tak dlouho, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat, je mi dnes tak smutno,jak utíká čas,tak je to horší a horší.
In reply to Tak už je to definitivní. by Anonym (neověřeno)
rikina
20. června 2013
Ahoj. Na ten deň ti prajem veľa síl. Bude to ako keby si ju znova stratila. Ten deň keď sme pochovávali maminku je najhorší deň v živote, spolu s oznamom jej smrti. No stále ešte keď nie je tam dole akosi sa ti nechce tomu veriť, ale už keď ju tam dávajú je to také definitívne. Hrôza, ktorá sa nedá opísať. Presne takéto pocity mám aj ja. Každý čo je len o rok starší ako maminka, sa pomaly nemôžem na neho ani pozrieť. A tiež poznám ľudí čo dennodenne pijú, fajčia nerobia a pritom žijú. Vždy si poviem prečo musela taký dobrý a milý človek, čo v živote nefajčila, pila len minimálne tak rýchlo odísť. Denne sa pýtam prečo, čo sme komu urobili, že nám ju pán Boh zobral. Je to odo mňa sebecké ale radšej by som bola keby sa trápila s chorobou a ja by som mala tú možnosť sa starať o ňu. Viem že by to bolo utrpenie aj pre mňa aj pre ňu ale obetovala by som sa pre ňu. Bola by tu. Nádej umiera posledná. My sme nemali ani tu nádej. Aj by som za ňu zomrela keby bola taká možnosť. Ona bola podstate zdravá a vitálna. Nikdy nepochopím prečo tak náhle bez varovania. Som veľmi veriaca, viem že jej tam dobre, že už je so svojimi rodičmi. No mňa tu nechala takú samú a opustenú. Bola som taká závislá na nej. Myslela som si že tu bude večne teda aspoň minimálne do 80 a viac. Človek to berie takú samozrejmosť, že je tu pre teba že ti poradí, pomôže a zrazu sa nemá na koho obrátiť, nemá sa kto na neho usmiať, pohladiť, objať. Dnes má narodeniny. Ideme na cintorín a dáme jej tam kytičky a zapálime sviečky. Miesto oslavy doma budeme smútiť nad jej hrobom. Ako hovoríš aj mne sa zdajú všetky problémy také banálne. Nedokážem sa sústrediť, nemyslím na nič iné iba na ňu. Keď mi niekto niečo hovorí som úplne mimo. Tiež som najradšej doma sama. Neviem si predstaviť že si nájdem robotu a začnem pracovať, ako to zvládnem? Ja viem že už nikdy nebudem ako predtým. Stratila som časť srdca a celú dušu. Len prežívam. Maminka veľmi mi chýbaš. Ľúbim Ťa.
In reply to Tak už je to definitivní. by Anonym (neověřeno)
darina
20. června 2013
Anička, prežiješ to, strašne to bolí, ja viem o čom hovorím. Ja som tak bola na maminke závislá, že sa to ani opísať nedá. Vždy sme boli spolu, bývali sme pod sebou to je pre mna tragédia na celý môj život. Vždy rozmýšľam nad tým ako sa to stalo, prečo sa to stalo práve jej, lebo ONA bola ten naj najlepší človek na svete. A tak isto ste aj vy so svojimi maminkami. Ja by som jej dala moje roky života keby to bolo možné, neviem dokedy budem žiť ja, ale ja by som jej dala moje roky, aby sme mohli žiť ešte spolu. Je to nereálne, a predsa nad takýmito uvažujem, lebo neviem bez nej žiť, darmo sa pokúšam, ale mne to neide. Stále mám slzy v očiach, ked na nu myslím a to je skoro stále. Neviem čo bude dalej, aj dnes som stretla jednu pani, ktorá moju mamku poznala, a vynadala mi, aby som už toľko neplakala že nech žijem pre moje deti ako to robila aj moja maminka pre mna. Ja svoje deti veľmi ľúbim dala by som zane život a predsa neviem byť silná. Maminka moja vráť sa mi. Už nevládzem dalej.
anička
19. června 2013
Milá Kamčo,
přijmi ode mě upřímnou soustrast. Je to hrozné, co se ti stalo. Ale aspoň na těchto stránkách na to nejsi sama. Nebudu tě utěšovat, to nemá smysl. Mně zemřela maminka na rakovinu v 61 letech před 3 měsíci. Pořád to hrozně bolí, pořád se cítím prázdná...
Tady si alespoň budeš moct vylít bolavé srdíčko. My chápeme, jak se cítíš. Máme to stejně. Pro všechny tady byla maminka pro nás nejbáječnějším člověkem na světě, všem nám moc chybí a pláčeme pro naše maminky. Když budeš chtít, tak se můžeš svěřit.
Drž se!!!!!!!!!!
přijmi ode mě upřímnou soustrast. Je to hrozné, co se ti stalo. Ale aspoň na těchto stránkách na to nejsi sama. Nebudu tě utěšovat, to nemá smysl. Mně zemřela maminka na rakovinu v 61 letech před 3 měsíci. Pořád to hrozně bolí, pořád se cítím prázdná...
Tady si alespoň budeš moct vylít bolavé srdíčko. My chápeme, jak se cítíš. Máme to stejně. Pro všechny tady byla maminka pro nás nejbáječnějším člověkem na světě, všem nám moc chybí a pláčeme pro naše maminky. Když budeš chtít, tak se můžeš svěřit.
Drž se!!!!!!!!!!
no, mne umrela maminka vcera...nemuzu tomu uverit, myslim, ze za ni pojedu a zas ji uvidim...akorat u nas to bylo necekane....ve stredu nemocnice v pondeli rano smrt...cirhoza jater....asi to bohuzel organy nevydrzely..mela 65 let. do domova senioru ci pecovatelskeho domu se samostatnou jednou nechtela..brecela,ze to zvlada sama...ja jsem s ni bydella dlouho,ale pak jsem se prestehovala za pritelem a jezdila za ni...byl to necely rok po mem odchodu. .. tvrdila, ze je ok...ale..nebyla...boze,je mi to tak lito....:(
In reply to no, mne umrela maminka vcera. by Anonym (neověřeno)
darina
18. června 2013
Kamča prijmi úprimnú sústrasť, je to veliká tragédia, ja viem ja som to prežila, ked si maminku veľmi ľúbila ako aj ja, tak to bude strašne ťažké, sú ľudia, ktorým tiež zomrú rodičia a berú to ako samozrejmosť. Ja som však veľmi citlivá duša a ja som maminku milovala, takže ti nemusím hovoriť čo cítim. Aj Tvoja maminka bola ešte mladá, aj moja mala len 64. Ked vidím starších ľudí, nemôžem sa na nich ani pozrieť, tak závidím, že žijú a mojej maminke nevedeli pomôcť. Neviem to lekárom odpustiť, že rok aj pol jej nevedeli prísť na diagnozu a potom, ked už konečne ju lepšie vyšetrili, tak bolo neskoro. Nenávidím lekárov, nenávidím starých ľudí, nenávidím celý svet. Asi som odporná, ale ja to tak cítim. Nechápem, ako môžu pomôcť takým ľudom, ktorí sú už polomrtvy a predsa sa vyliečia a moja maminka len chodila po lekároch a posielali ju od jedného lekára k druhému a predsa boli takí sprostí, až mi umrela. Toto sa nedá zabudnúť , vôbec našim lekárom nedôverujem. Aj mna operovali už po mamičkinej smrti a odišla som do iného mesta, lebo v našom meste sú takýto odborníci. Keby som ja vtedy vedela, tak aj maminku zoberiem inam, ale ja som lekárom verila, a takto to dopadlo. Neviem ako budem dalej žiť, pretože v takomto stave v akom som, by som najradšej umrela. Vyčítam si, prečo som ja len taká sprostá a tak som tým našim lekárom verila.
In reply to Kamča prijmi úprimnú sústrasť by Anonym (neověřeno)
Petr
18. června 2013
Ahoj Darinko a Kamčo,
U mě to bylo stejné. Zas*aní doktoři nebyli schopni poznat, o co jde, odmítali udělat krevní testy. Teprve poté, co jsem maminku vzal na soukromou kliniku, to dostalo rychlý zvrat. Nenávidím lékaře a až na výjimky jsou to nelidské osoby, které nemocného bere jako zrnko písku. Kéž bych se mohl vrátit zpět a začít to řešit dříve...Jsem úplně na dně.
U mě to bylo stejné. Zas*aní doktoři nebyli schopni poznat, o co jde, odmítali udělat krevní testy. Teprve poté, co jsem maminku vzal na soukromou kliniku, to dostalo rychlý zvrat. Nenávidím lékaře a až na výjimky jsou to nelidské osoby, které nemocného bere jako zrnko písku. Kéž bych se mohl vrátit zpět a začít to řešit dříve...Jsem úplně na dně.
In reply to no, mne umrela maminka vcera. by Anonym (neověřeno)
Petr
18. června 2013
Ahoj Kamčo,
Z celého srdce vyjadřuji upřímnou soustrast. Věř, že na tomto fóru jsou lidé, kteří mají podobné zkušenosti a minimálně takhle jsme s Tebou. Drž se. Petr
Z celého srdce vyjadřuji upřímnou soustrast. Věř, že na tomto fóru jsou lidé, kteří mají podobné zkušenosti a minimálně takhle jsme s Tebou. Drž se. Petr
In reply to Ahoj Kamčo, by Anonym (neověřeno)
Misha
19. června 2013
Kamčo,přijmi prosím upřímnou soustrast.Mojí mamce bylo 58 let,když zemřela.Doktory taky nenávidím,nejenže mamku léčili 2 měsíce na "banální"bolesti zad,ze kterých se nakonec zjistil nádor na plíci,ale i jejich odporný,cynický přístup k ní,jako těžce nemocnému člověku,trpícímu v ukrutných bolestech nikdy nerozdýchám.Jsou to hyeny!!Já nikomu nic zlého nepřeji,ale osobám s takto nelidským přístupem opravdu přeji to nejhorší.Držte se,všichni,myslím na vás..
In reply to no, mne umrela maminka vcera. by Anonym (neověřeno)
rikina
18. června 2013
Milá Kamča, prajem úprimnú sústrasť. Je to hrozne a ešte veľmi dlho to bude bolieť. U mojej maminky to tiež bolo rýchle. V pondelok išla k dr, pravdepodobne jej stanovil zlú diagnózu,poslal ju domov, v stredu sanitka a v štvrtok už tu nebola. Nie je to ani mesiac. Tak náhle a nepripravené. Nedokážem sa s tým vyrovnať. Tento štvrtok by oslávila 61 rokov. Miesto toho jej donesieme kytičku na cintorín a riadne si poplačeme. Ešte stále som nenašla síl ako isť ďalej.
In reply to no, mne umrela maminka vcera. by Anonym (neověřeno)
petra
20. června 2013
mila Kamča...uprimnu sustrast.....drž sa....mamina je ten najdolezitejsi človek,mne mamina tiez zomrela na cirhozu pečene....tiez sa tvarila,ze je v poriadku..mozno si aj naozaj myslela ze je v poriadku,ale realita bola ina....a ona pomaly zomierala pred mojimi očami a ja som si nevsimla tie signaly,....lubim ju stale........nič ine mi nezostava len verit,ze raz sa s nou stretnem nejakym sposobom...sa zase raz uvidime a obimeme ,dame si pusu a budeme sa dlho rozpravat ako kedysi.....
anička
18. června 2013
Darinko, budu psát. Je to moje jediné, co teď mám. Nikdo mě nechápe. Budu ráda, když si budeme psát. Taky se drž.
anička
18. června 2013
Darinko, já jsem hodně citlivá. Já tě naprosto chápu. Nevím, jak mám bez maminky žít. Nevím si rady. A čím je to déle, tím mi to připadá horší. Nevím, jak je to možný. Kdykoli si na maminku vzpomenu, pláču. Moc mi chybí. Kdybych aspoň měla jistotu, že ji jednou uvidím a budeme zase spolu. Ale tu nemám. Povídám si s ní každý den, a věřím tomu, že mě slyší. Ale je to těžký. Slovy se nedá vyjádřit, jak moc se mi stýská. Každý den ji prosím, aby za mnou přišla alespoň do snu, ale zatím za mnou byla jen 2x. To je moc málo. Nevím, proč za mnou nechodí. Snažím se žít tak, aby na mě byla pyšná.
In reply to Darinko, já jsem hodně by Anonym (neověřeno)
darina
18. června 2013
Anička to isté si hovorím aj ja, že keby som vedela, že sa ešte niekedy stretneme, toľko vecí by som jej chcela ešte povedať, ale ja si myslím, že už po smrti nie je nič. Je to také ťažké, aj teraz píšem, ale nevidím cez slzy, vidíš je to 7 mesiacov a ja som tu taká opustená, mamička moja ked žila, tak som sa cítila, že mám všetko na svete. Teraz mám dve krásne deti, musím ísť dalej už len kvôli nim,ved aj v nich koluje krv z mojich rodičov. Moja maminka tiež niesla ťažko stratu svojej mamičky, ale predsa tu bola pre mna a pre otca. Musím ísť aj ja dalej, len neviem ako. Ked si aj ty taká citlivá, tak viem presne ako sa cítiš, je to hrozné. Neviem či sa nám raz podarí rozprávať o našich mamičkách a pritom mať suché oči. Anička drž sa a píš.
anička
17. června 2013
Ahoj holky,
tak to vypadá, že jsme měly všechny silné maminky. Říkám si, že bych taky měla být silná jako byla maminka. Snad to taky časem zvládnu. Ale nějak nevím jak. Nikdo nepomůže, musíme si tím projít samy. Já ještě nemám maminku pochovanou, mám její urnu doma. V červenci se chystám na její uložení, to teda nevím, jak to zvládnu. Ale musím, nic jiného mi nezbývá. Snad mi pošle zezhora sílu. Myslím na ní pořád. Připadám si bez ní tak prázdná. Tolik věcí mě nestačila naučit. Pořád jsme si říkaly, že je na vše spousta času. Bohužel to tak nebylo. Tolik plánů jsme měly, a taky nic. Já se z toho zblázním, pořád to nechápu. Někdy mám pocit, že maminka jen někam odjela a každou chvíli mi napíše, že se vrací domů. Jsem ráda, že jsem narazila na tyto stránky. Mohu se někomu vypovídat. V mém okolí to nikdo nechápe, protože takovou zkušenost v mém okolí nikdo nemá.
tak to vypadá, že jsme měly všechny silné maminky. Říkám si, že bych taky měla být silná jako byla maminka. Snad to taky časem zvládnu. Ale nějak nevím jak. Nikdo nepomůže, musíme si tím projít samy. Já ještě nemám maminku pochovanou, mám její urnu doma. V červenci se chystám na její uložení, to teda nevím, jak to zvládnu. Ale musím, nic jiného mi nezbývá. Snad mi pošle zezhora sílu. Myslím na ní pořád. Připadám si bez ní tak prázdná. Tolik věcí mě nestačila naučit. Pořád jsme si říkaly, že je na vše spousta času. Bohužel to tak nebylo. Tolik plánů jsme měly, a taky nic. Já se z toho zblázním, pořád to nechápu. Někdy mám pocit, že maminka jen někam odjela a každou chvíli mi napíše, že se vrací domů. Jsem ráda, že jsem narazila na tyto stránky. Mohu se někomu vypovídat. V mém okolí to nikdo nechápe, protože takovou zkušenost v mém okolí nikdo nemá.
In reply to Ahoj holky, by Anonym (neověřeno)
darina
17. června 2013
Nevládzem dalej, už sa to fakt nedá vydržať. Maminka nie si tu 7 mesiacov a ja už nevládzem dalej, asi som veľký slaboch, ked neviem ísť dalej bez TEBA, myslím stálen len na TEBA, viem že ubližujem svojim deťom, ked ma vidia stále uplakanú, ale neviem to zadržať, musím plakať, aj moje srdce stále plače, Anička neviem aká si citlivá, ale ja som veľmi. Pre mna je to čím dalej tým horšie, vôbec to nie je pravda, že čas všetko vylieči.
anička
14. června 2013
Milá Helenko a Darino,
já mám úplně stejné pocity. Včera večer jsem měla taky záchvat pláče. Cítila jsem takovou bolest.... Mám pocit, jako by odešla část mě. Po smrti maminky jsem taková neúplná. My jsme na sebe byly hrozně fixované. Tatínka jsem nepoznala, zemřel při autonehodě, když mi byly 3 měsíce. V autě zemřeli i máminy rodiče. Nechápu, jak takovou ztrátu mohla přežít, naráz ztratila manžela a rodiče. Zůstaly jsme samy. Byla jsem s ní celou dobu, bydlely jsme spolu, pracovaly spolu, než šla do důchodu. Byla mou rádkyní, nejlepší přítelkyní, nejlaskavější mámou. I když mám manžela, maminka pro mě zůstává nejdůležitějším a nejmilovanějším člověkem na světě. Už se mi chce zase brečet. Slovy se nedá vyjádřit, co pro mě znamenala. Nikdy se s tím nesmířím. Strašně mi chybí její objetí, strašně bych ji chtěla dát pusu, pohladit, a říct jí, jak moc ji miluju.
já mám úplně stejné pocity. Včera večer jsem měla taky záchvat pláče. Cítila jsem takovou bolest.... Mám pocit, jako by odešla část mě. Po smrti maminky jsem taková neúplná. My jsme na sebe byly hrozně fixované. Tatínka jsem nepoznala, zemřel při autonehodě, když mi byly 3 měsíce. V autě zemřeli i máminy rodiče. Nechápu, jak takovou ztrátu mohla přežít, naráz ztratila manžela a rodiče. Zůstaly jsme samy. Byla jsem s ní celou dobu, bydlely jsme spolu, pracovaly spolu, než šla do důchodu. Byla mou rádkyní, nejlepší přítelkyní, nejlaskavější mámou. I když mám manžela, maminka pro mě zůstává nejdůležitějším a nejmilovanějším člověkem na světě. Už se mi chce zase brečet. Slovy se nedá vyjádřit, co pro mě znamenala. Nikdy se s tím nesmířím. Strašně mi chybí její objetí, strašně bych ji chtěla dát pusu, pohladit, a říct jí, jak moc ji miluju.
In reply to Milá Helenko a Darino, by Anonym (neověřeno)
darina
15. června 2013
Ahoj Anička, ked som si prečítala tvoj príspevok, tak Tvoja maminka musela byť veľmi silná žena, ked stratila naraz aj manžela aj rodičov, to je hrozné. Aj moja maminka mala veľmi ťažký život od detstva, mala veľmi zlého otca a mamku svoju mala chorú. Stále sa musela o nu starať, variť nakupovať upratovať. Ostatné dievčatá sa hrali vonku a ona mala také starosti. Nikdy nemala na ružiach ustlané, a predsa to bola tá najláskavejšia ženam,ktorá každému pomohla, a predsa musela odísť. Anička toto je náš osud, musíme dalej dýchať, byť, ale akoby sme tu ani neboli. Som prázdna, zúfalá a čít dalej tým je to horšie. Mamička moja tak veľmi ta ľúbim.
In reply to Milá Helenko a Darino, by Anonym (neověřeno)
rikina
16. června 2013
Milá Anička, ja som bola tiež na maminku hrozne fixovaná. Bývali sme spolu, robili sme spolu. Jej mamina tiež zomrela mladá ešte som na svete ani nebola. Ale vždy na ňu spomínala s láskou a s úctou. Bola to skvelá žena. Vždy mi bolo ľúto že som ju nepoznala, iba s fotiek. Hrozne sa moja maminka na ňu podobala, jediná z jej súrodencov. A tak isto sa ževraj ja najviac podobám na svoju maminku, a to sme 4 súrodenci. Otec nás opustil keď som mala 13 a o všetko, o nás sa starala len maminka. Ja som najmladšia, sestry už boli vydaté, takže my sme si to s maminkou spoločne všetko preskákali. Nemala s ním ľahký život a bolo lepšie keď odišiel, ľahšie sa nám žilo. Až teraz sa začína o nás zaujímať, aj keď jej ubližoval vidno že ju mal rád, lebo aj jeho bolí ta strata. Maminka mu určite už odpustila aj ja sa o to pokúšam. Ja nemám ani manžela ani deti. My sme žili iba pre seba. S ňou odišla celá moja duša. Iba prežívam. Neviem či nájdem ešte niekedy tu silu začať žiť a nie prežívať. Je to ešte dosť čerstvé. No myslela som si že zo dňa na deň to bude lepšie ale vyzerá to tak že je to len horšie a horšie. Ten prázdny byt, jej zbierka porcelánových bábík, prázdna posteľ, vedľa ktorej spím, každý tanier, pohár s ktorého pila kávu všade je ukrytý kúsok z nej. Maminka hrozne mi chýbaš. Ťažké je bez Teba životom ísť. Ľúbim Ťa a nikdy neprestanem. V mojom srdci budeš mať vždy miesto, v každej činnosti, všade kam pôjdem budeš pri mne. Každý deň môjho života budem na teba spomínať. Verím že tam zhora budeš na Tvoje deti dávať pozor a pomôžeš nám prekonať ten hrozný smútok a prázdnotu, čo zostala keď si nám na vždy odišla.
anička
13. června 2013
Lidi, mně je tak hrozně smutno. Každý den..... Je to hrozný. Připadám si, jako by někdo jiný žil můj život. Pořád jsem v myšlenkách někde jinde. Mám pocit, že to je čím dál horší. Ach jo.
In reply to Lidi, mně je tak hrozně by Anonym (neověřeno)
Helena
13. června 2013
Aničko mě je taky strašně smutno, dneska jsem měla zase záchvat pláče, potom jsem se podívala na kalendář, jsou to přesně tři roky, co mi umřel tatínek na rakovinu a teď se mám zase vyrovnat se smrtí maminky,už je to půl roku, ale bolí to čím dál tím víc, už nevím jak dál, stále na ni myslím,dneska jsem byla u ní ve skříni a zase jsem viděla její věci, které ráda nosila, jsem tak sama,se smrtí maminky mi umřelo i srdce,ten smutek se nedá popsat.Nevím, jak to zvládnu, myslím,že čas tady u toho nepomůže,alespoň u mne.
In reply to Lidi, mně je tak hrozně by Anonym (neověřeno)
darina
13. června 2013
Anička aj Helenka mne tiež umreli rodičia otecko pred štyrmi rokmi, maminka pred 7 mesiacmi, ja si myslím, že to nezvládnem, srdce len tak puká, absolútne to čas nevyrieši aspon u mna. Strašne som lipla na mojej maminke, bola som na nej závislá, neviem si dalej predstaviť život, nikdy už nebudem šťastná. Aj ked sa usmejem zvonka, ale znútra cítim to strašné prázdno. Už sa tak schuti nikdy nezasmejem. Nemám prečo. Sú tu deti, milujem ich, ale aj tak mi chýba ten další člen rodiny, ktorú som tak isto milovala. Už to nikdy nebude ako predtým. Moja maminka mi bola všetkým.
anička
10. června 2013
Milá Misho, milý Petře,
moc děkuji za Vámi projevenou soustrast. Budu na tyto stránky chodit dále, pomáhá mi to. Asi to vyzní špatně, ale pomáhá mi, když vím, že nejsem sama. A že jsou lidi, kteří prožívají úplně to samé co já. Nechci se opakovat jaké pocity prožívám. Vy všichni to víte sami, a procházíte si tím samým co já. Je to těžké, pro všechny z nás. Jen my víme jaké to je ztratit nejbáječnějšího člověka na světě, nikdo, kdo to nezažil, to nepochopí. Držte se všichni, ještě jednou děkuji. A budu ráda, když se na těchto stránkách opět potkáme.
moc děkuji za Vámi projevenou soustrast. Budu na tyto stránky chodit dále, pomáhá mi to. Asi to vyzní špatně, ale pomáhá mi, když vím, že nejsem sama. A že jsou lidi, kteří prožívají úplně to samé co já. Nechci se opakovat jaké pocity prožívám. Vy všichni to víte sami, a procházíte si tím samým co já. Je to těžké, pro všechny z nás. Jen my víme jaké to je ztratit nejbáječnějšího člověka na světě, nikdo, kdo to nezažil, to nepochopí. Držte se všichni, ještě jednou děkuji. A budu ráda, když se na těchto stránkách opět potkáme.
In reply to Milá Misho, milý Petře, by Anonym (neověřeno)
Misha
11. června 2013
Milá Aničko,vůbec nezní špatně,že ti pomáhá vědomí,že nejsi sama,kdo prožil to samé,co ty.Mě to taky hrozně pomohlo,protože jen ty lidi,co tady píšou pochopí,jakou bolest a beznaděj jsme prožili.I ty se Aničko drž..
petra
9. června 2013
odišla si....som sama...stracam sa vo svete,ktory bez teba nespoznavam..som ina mami ako si ma poznala,ale pritom vo vnutri stale rovnaka,čo sa tyka citov voči Tebe,ktore sa nemenia,len sa umocnuju...čakaj ma niekde,ked sa stretneme..budem Ti tolko toho rozpravat..budem Ta obimat, bozkavat...tak ako volakedy pamataš??? ..milujem Ta,uz sa to nezmeni....mami ja žijem dalej,je to iny zivot,ale konecne som sa zacala citit trosku lepsie,so silou z Teba,ktora ma ovladla,ked si odisla...,kracam dalej zivotom..mami prisaham,ze takto silna som este nikdy nebola...viem,ze Ty mi davas silu....a ja Ti za nu dakujem...navzdy budes vo mne...v mojich detoch...pochopila som,ze život uz nezastavim,tak isto ako smrt.....nemozem len plakat..musim ist dalej....aj ked Ty si tu uz neni so mnou,,nedrziš ma za ruku..pustila si ma...ale moje srdce nikdy nepustis ,ani ja Tvoje...to mi jedine dava tu silu....lubim ta...Dakuejem Ti za všetko......
In reply to odišla si....som sama.. by Anonym (neověřeno)
Ľudka
9. června 2013
Peťka, ja to cítim podobne, ak nie aj tak isto ako ty!!! Som rada, že sa cítiš už lepšie. Krajšie si to opísať ani nemohla... život musí ísť ďalej, či sa nám to páči alebo nie. Naše deti nás potrebujú, sú súčasťou nášho života, majú v sebe veľa z našich rodičov a práve kvôli deťom sa musíme s touto stratou vyrovnať a snažiť sa žiť tak, aby vyrastali v harmónii a pohode. Nás zmenila smrť mamičky, ale naše deti by nemali vycítiť z nás nervozitu, hnev, smútok ani nič podobné. Naše maminy sa tiež snažili žiť naďalej normálny život, keď ony prišli o svojich rodičov. Teraz je rad na nás, my to musíme tiež dokázať, zvládnuť, musíme byť silné. Určite by na nás boli maminy hrdé. Čoskoro bude tomu rok a mne sa nechce veriť, že to je už tak dlhá doba. Niekedy sa pozastavím sama nad tým, či to je vôbec pravda. Mala som vôbec niekedy maminu? Chodím k otcovi domov ale tak ako mi bolo na začiatku divné, že tam už mamina nie je, tak teraz by mi bolo divné, keby tam zrazu ležala. Len som si hlúpo zvykla na pocit, že je tam otec sám a to ma trápi. Hoci ju vidím v izbe stále na živo ležať, občas mám pocit, že sa mi to všetko len snívalo a nikdy tu tá mamina ani neležala... je to desivý pocit, prenasleduje ma to a nevyznám sa v tých myšlienkach... neviem ktoré sú pravdivé a ktoré nie... či sa mi len sníva, či je to krutá realita??? kde je moja mamina? prečo tu bola so mnou tak krátko, prečo nám nebola dopriatá rozlúčka, kto je kde vzal...??? nerozumiem tomu? kto to takto zariadil? prečo sa ma nikto na nič nepýtal, prečo sa to udialo bez toho, aby som bola na to pripravená? Vravím si, už je lepšie, som predsa silná ale vzápätí príde trochu horší deň a už som stratená!
Bude to tak do konca života... v našich srdciach maminky zostanú už navždy a ja si prajem aby aj spomienky boli stále rovnako živé.
Bude to tak do konca života... v našich srdciach maminky zostanú už navždy a ja si prajem aby aj spomienky boli stále rovnako živé.
In reply to Peťka, ja to cítim podobne, by Anonym (neověřeno)
petra
10. června 2013
Ludka tiež sa stale pytam sama seba..bola tu mamina niekedy so mnou?? nebol to len sen ,ktory sa mi snival???..už ani sama neviem..tolko lasky mi davala ako nikto iny..tolko dobrych rad,tolko sme si toho rozpravali,kazdy den bola človekom,na ktoreho som sa mohla spolahnut...mojou najlepšou kamaratkou..teraz je len mojim snom,ktory ako keby sa nikdy ani nestal skutočnostou....
Anička
7. června 2013
Dobrý den,
chodím na tyto stránky už pomalu 3 měsíce. Dává mi to sílu. Pocit, že nejsem na tu bolest sama. Vy tady na těch stránkách jste jediní, kteří dokáží pochopit jaké to je ztratit nejdražšího člověka na světě, maminku. Mně zemřela maminka před 3 měsíci na rakovinu. Bylo to hrozné. Léčila se přes rok, podstoupila operaci, chemoterapii i ozařování. Pořád mi tvrdila, že je vše v pořádku, že léčba zabrala. Koncem února jí začalo být hodně špatně a projevila přání, abych ji odvezla do nemocnice. Já nechtěla, chtěla jsem se o ní starat doma. Vždy jsem jí slibovala, že jí nikdy nikam nedám a budu se o ni starat. Ale ona mě nechtěla obtěžovat, tak trvala na nemocnici. Odvezli jsme ji s manželem do Motola. Už ani nemohla chodit, tak jsem ji šla sehnat vozík, abych ji odvezla k doktorovi. A ona mezitím říkala mému manželovi, jak je ráda, že tu zůstane se mnou, že ona se už domů nevrátí. Nevím, jak to člověk může vědět. Asi opravdu cítí blížící se smrt. Ale mně pořád nic neřekla. 2 dny na to jsem mluvila s doktorkou a ta mi řekla, že je na tom maminka hodně špatně, že celý rok je to špatný. Schválně mi říkala, že je vše OK, aby mi nepřidělávala starosti. Dala dokonce příkaz doktorům i sestrám, aby mi nic neříkali. Doktorka mi řekla, že je to záležitost jen pár dní a že jí musím dát do LDN nebo do hospice, oni se o ni nemohou starat. A já bych to prý taky nezvládla. Během jednoho dne jsem se musela vypořádat s tím, že umře a ještě shánět hospic. Do LDN jsem ji v žádném případě dát nechtěla. Sehnali jsme hospic v Čerčanech, bylo to tam hezké. Ale za 5 dnů maminka zemřela. Bylo to hrozné. A stále je. Byla pro mě nejdůležitější člověk na světě, byly jsme pořád spolu, bydlely spolu, pracovaly. Všude jí vidím, pořád se mi chce brečet, pořád tomu nemůžu uvěřit. Vše mi ji připomíná. Byla to moje nej kamarádka, úžasná máma, rádkyně. Vždy mi říkala, že budeme vždy my 2 proti celému světu a pak mě opustí. Proč? Teď jsem proti světu sama. Manžela nechci obtěžovat svým trápením ani kamarády. Takže navenek se přetvařuji, ale když jsem sama, pláču. To se nedá jinak. Mám schované její oblečení a čuchám každou chvíli její vůni. Pochybuji, že čas vše spraví. Pořád se mi vybavují její poslední slova, její pohled, když jsem ji viděla naposledy. Už mě skoro nevnímala. Druhý den upadla do kómatu a pak umřela. Ach bože, ta bolest je hrozná. Moc mi chybí.... Stýská se mi. Chtěla bych ji ještě vidět, obejmout, dát pusu a říct jí, jak moc ji miluju a milovat nepřestanu. Nikdy v životě!!!!!
chodím na tyto stránky už pomalu 3 měsíce. Dává mi to sílu. Pocit, že nejsem na tu bolest sama. Vy tady na těch stránkách jste jediní, kteří dokáží pochopit jaké to je ztratit nejdražšího člověka na světě, maminku. Mně zemřela maminka před 3 měsíci na rakovinu. Bylo to hrozné. Léčila se přes rok, podstoupila operaci, chemoterapii i ozařování. Pořád mi tvrdila, že je vše v pořádku, že léčba zabrala. Koncem února jí začalo být hodně špatně a projevila přání, abych ji odvezla do nemocnice. Já nechtěla, chtěla jsem se o ní starat doma. Vždy jsem jí slibovala, že jí nikdy nikam nedám a budu se o ni starat. Ale ona mě nechtěla obtěžovat, tak trvala na nemocnici. Odvezli jsme ji s manželem do Motola. Už ani nemohla chodit, tak jsem ji šla sehnat vozík, abych ji odvezla k doktorovi. A ona mezitím říkala mému manželovi, jak je ráda, že tu zůstane se mnou, že ona se už domů nevrátí. Nevím, jak to člověk může vědět. Asi opravdu cítí blížící se smrt. Ale mně pořád nic neřekla. 2 dny na to jsem mluvila s doktorkou a ta mi řekla, že je na tom maminka hodně špatně, že celý rok je to špatný. Schválně mi říkala, že je vše OK, aby mi nepřidělávala starosti. Dala dokonce příkaz doktorům i sestrám, aby mi nic neříkali. Doktorka mi řekla, že je to záležitost jen pár dní a že jí musím dát do LDN nebo do hospice, oni se o ni nemohou starat. A já bych to prý taky nezvládla. Během jednoho dne jsem se musela vypořádat s tím, že umře a ještě shánět hospic. Do LDN jsem ji v žádném případě dát nechtěla. Sehnali jsme hospic v Čerčanech, bylo to tam hezké. Ale za 5 dnů maminka zemřela. Bylo to hrozné. A stále je. Byla pro mě nejdůležitější člověk na světě, byly jsme pořád spolu, bydlely spolu, pracovaly. Všude jí vidím, pořád se mi chce brečet, pořád tomu nemůžu uvěřit. Vše mi ji připomíná. Byla to moje nej kamarádka, úžasná máma, rádkyně. Vždy mi říkala, že budeme vždy my 2 proti celému světu a pak mě opustí. Proč? Teď jsem proti světu sama. Manžela nechci obtěžovat svým trápením ani kamarády. Takže navenek se přetvařuji, ale když jsem sama, pláču. To se nedá jinak. Mám schované její oblečení a čuchám každou chvíli její vůni. Pochybuji, že čas vše spraví. Pořád se mi vybavují její poslední slova, její pohled, když jsem ji viděla naposledy. Už mě skoro nevnímala. Druhý den upadla do kómatu a pak umřela. Ach bože, ta bolest je hrozná. Moc mi chybí.... Stýská se mi. Chtěla bych ji ještě vidět, obejmout, dát pusu a říct jí, jak moc ji miluju a milovat nepřestanu. Nikdy v životě!!!!!
In reply to Dobrý den, by Anonym (neověřeno)
Misha
7. června 2013
Aničko,přijmi prosím upřímnou soustrast a moc ti přeju hodně sil,je to těžké a je mi to líto
In reply to Dobrý den, by Anonym (neověřeno)
Petr
9. června 2013
Milá Aničko,
Přestože je zkušenost prý nepřenosná, naprosto chápu, čím procházíš a co cítíš.....Upřímnou soustrast. Petr
Přestože je zkušenost prý nepřenosná, naprosto chápu, čím procházíš a co cítíš.....Upřímnou soustrast. Petr
rikina
7. června 2013
Ahojte!Čítam tu vaše príspevky s nádejou, že mi pomôžu prekonať tu hroznu bolesť.A našla som tu všetko čo cítim, nekonečnu bezmocnosť, úzkosť,trápenie, smútok, samotu, hnev, nenávisť, pocit že som mohla niečo urobiť. Snažila som sa zistiť, dokedy bude ta neskutočná bolesť trvať, kedy znova začnem žiť.Zistila som že už budem iba prežívať zo dňa na deň a čakať na ten súdny deň kedy sa konečne stretnem s mojou mamičkou.Dnes sú to 2 týždne,čo nás opustila.Mala 60.Náhle nečakane, bez rozlúčky, plná života, plánov a nádeji že sa dočká ešte mojich a bratových detí.Žili sme iba pre seba, mala som iba ju. Sestry majú rodiny, brat priateľku, len ja som mala iba ju.Maminu s veľkým M, dobrú, milú, starostlivú, nič nechcela pre seba všetko robila len pre nás. Strávili sme spolu veľa času.Bola na dôchodku ale chodila do práce, ktorú sme mali spoločnú, mňa januári prepustili a odvtedy som nezamestnaná.Bála sa ako to zvládnem keď sa jej náhodou niečo stane a ja som bez práce. A ja som to nechcela pripustiť. Však jej sa nemôže nič stať ona je a vždy tu bude len pre mňa. Aký sebec som bola!Ešte keď ju brali do nemocnie, neverila som že sa nevráti, to mi nemôže urobiť. Bola silná, bojovala. Záhadná smrť našej maminky, tak nám povedali. Nevedia ani čo jej bolo a prečo. Však ju bolela ,,iba,, ľavá ruka a obvoďak ju poslal na neorologiu a ortopediu miesto toho aby vylúčil aj vážnejšiu možnosť. To bolo v pondelok. V stredu sanitka aro, krutá dlhá nekonečná noc keď nám niekto príde konečne povedať čo s ňou je.Pripravte sa na najhoršie, ak sa dožije rána možno to zvládne. Dožila sa, nezvládla to. Osud? Chyba niekoho? Vráti nám to maminku? Už nevládzeme zisťovať. Nikdy predtým sa na nič nesťažovala, vždy bola zdravá aj prechladla raz za 3-4 roky, na interné chodila každý rok, vždy bola v poriadku. Stratila som zmysel života, to jedine pre koho som žila. Jedine viera mi to pomáha ako tak to prekonávať ale stále sa pýtam Prečo? Ďakujem Bohu aj za tých 34 rokov čo som mohla byť pri nej, za každý okamih strávený s ňou.Ale bolí to, hrozne to bolí. Vidím ju všade v byte, rozprávam sa s ňou, prosím ju aby sa vrátila aby ma pohladila, poradila, čakám ju v sne. Viem že je to ešte moc čerstvé ale stále nevládzem fungovať.Ani mi nevadí že som bez práce, lebo nezvládla by som to. Každý mi vraví že choď medzi ľudí a práca ti pomôže zabudnúť. No ale ja cítim pravý opak, prvý týždeň som sa nemohla pohnúť z domu iba cintorín a byt, tam nachádzam pokoj, inde som mala pocit že sa zrútim. Už sa to lepší ale aj tak to najlepšie prekonávam doma pri maminke, keď sa dívam ako sedí na jej obľúbenom kresle a pozerá seriáli alebo spí na gauči a Rikino (korela) spí na jej pleci. Urobila si z neho takého maznáčika, závislého na nás.Aj on ju zo začiatku hľadal.Sme veľká rodina a navzájom si pomáhame a môžem sa im vyplakať.Ale vy to tu prežívate, viete ma pochopiť, lebo kto nezažil..... Pred do mnou ďalšia krutá noc. Maminka viem že tam zhora ma budeš strážiť a nikdy ma neopustíš. VEĽMI ŤA ĽÚBIM!!!
In reply to Ahojte!Čítam tu vaše by Anonym (neověřeno)
Misha
7. června 2013
Rikino,i ty přijmi upřímnou soustrast,je mi to líto,hodně sil v této těžké chvíli
In reply to Ahojte!Čítam tu vaše by Anonym (neověřeno)
Petr
9. června 2013
Milá Rikino,
Taktéž z celého srdce upřímnou soustrast. Hodně síly Tobě i nám všem. Petr
Taktéž z celého srdce upřímnou soustrast. Hodně síly Tobě i nám všem. Petr
In reply to Ahojte!Čítam tu vaše by Anonym (neověřeno)
Viva
23. března 2020
Dobrý deň, neviem či si to prečítate,po 7 rokoch ale chcela by som sa spýtať ako sa máte. Pretože mne mamička umrela pred 3 tyždňami mala 59 rokov. Ja mám 32. Mám síce rodinu,ale vôbec to nezvladam. Viem,že čas je najlepší liek,ale nedá sa to vydržať.
In reply to Ahojte!Čítam tu vaše by Anonym (neověřeno)
Viva
23. března 2020
Dobrý deň, neviem či si to prečítate,po 7 rokoch ale chcela by som sa spýtať ako sa máte. Pretože mne mamička umrela pred 3 tyždňami mala 59 rokov. Ja mám 32. Mám síce rodinu,ale vôbec to nezvladam. Viem,že čas je najlepší liek,ale nedá sa to vydržať.
romana
6. června 2013
http://www.youtube.com/watch?v=xoD2bHcl_Ic krasna piesen od mariky gombitovej, tak si ju pocuvam a placem..
romana
6. června 2013
ahojte vsetci, ste super, ze tu pisete. Trosku mi to pomaha, sa tu vykecat. Uz sa nemam komu, nechcem stale svojich priatelov zatazovat mojimi starostami a trapenim.Aj ked viem,ze su tu pre mna. Viete, niekedy mam pocit, ze mi nieco, alebo niekto dodava silu. Neviem, tak to citim. Vstanem rano, pomodlim sa za maminu, idem do prace, tam je mi fajn, mam uzasnych kolegov, ktori stali pri mne aj pri mamininej tazkej chorobe.Dokonca ma prekvapili tym, ze sa mi cela firma zlozila na liecbu pre maminku. Darovali nam dost velku sumu, no najhorsie je na tom to ,ze maminka si to nestihla uzit. Den potom zomrela. Stale vidim jej oci plne strachu, ako na mna pozera, a zrazu tu nebola. Aj sa mi o tom sniva, nebojim sa,ani nic, ale je to hrozny pocit. Ja som strasne nahnevana, asi sa opakujem, ale ta zlost ma nici zvnutra. Niekedy rozmyslam, naco nam je zivot, ked nam ho ta kruta smrt potom zoberie,a este takto skoro! Boze ved ja som sa tesila,ako mi mamina bude radit,ako sa starat o svoje deti, ako vychovavat, lebo ona mna vychovala uzasne. Nikdy sme sa nehadali, vzdy sme si rozumeli, ako sestry. Nezabudnem, ked sme spolu chodili z prace,a v autobuse sme sa smiali celu cestu na hovadinach. A teraz idem z prace,a mam slzy v ociach. Varim, ani to ma nebavi, vzdy mi hovorila, co mam ako robit, radila mi. Alebo sme sa spolu smiali, ked sa mi nieco nepodarilo. A teraz som tu sama ako prst. S tou neutichajucou bolestou v srdci. Ja nikomu nezavidim ich rodicov, ja ich rodicov nepotrebujem. Ja chcem naspat MOJU mamu. Ona bola moja butlava vrba, vsetko som jej hovorila, ona mne tiez. Starala som sa o nu, slubovala jej, ze ju vyliecim, kedze lekari sa na to slusne napisane vykaslali, vraj to uz nemalo vyznam.A ja som zhanala vsetky mozne lieky, mediciny, len aby som ju uzdravila.Kazdy den som jej hovorila, ako velmi ju lubim,a potrebujem. To ma nikto tam hore nepocul?Aj ja mam jej fotku v ramiku, v izbe, a usmievam sa na nu,akoby tu bola. Len mi neodpoveda.Je mi hrozne ludia. Zivot je kurva.Prepacte za vyraz, ale musela som. Svine, ktore ublizuju ludom okolo seba cely zivot, sa doziju aj sto rokov, a clovek, ktory by kazdemu dal aj posledne, tu nema pravo byt? a zit dalej? nerozumiem tomu. A my tu sme, aby sme bojovali s nasim trapenim. Ale s tym sa bojovat neda, na to si treba len zvyknut. Ja ked si predstavim,ze mam cely zivot pred sebou, fajn,ale bez mamy? Ved to nezvladnem. Chyba mi zo dna na den viac a viac, lebo s odstupom casu si uvedomujem, co sa vlastne stalo.Mne to totiz doteraz vlastne este nedochadza, ze mamina zomrela. Stale cakam,ze sa zjavi vo dverach, z prace, uvarime si spolu kavu a pokecame. No nic, uz nevidim cez slzy, tak koncim. Prajem vam vela sil a trpezlivosti,a vela dobrych ludi okolo seba, aby ste sa mali o koho opriet v tychto hroznych chvilach. A dakujem vam vsetkym.
darina
6. června 2013
Ahojte všetci, ktorí trpíte ako aj ja, vôbec nemôžem súhlasiť, že čas všetko zahojí, toto sa nedá, možno iné veci ano, ale smrť milovanej matky nie. Už je to vyše pol roka a ja trpím tak isto, vôbec to nie je ľahšie, manžel už na mna kričí, aby som sa spamatala, ale je to nedokážem. Ked si pomyslím na moju drahú mamičku, ako pre mna a aj pre moju rodinu by spravila všetko . Tak nás ľúbila. Ja sa proste neviem zbaviť tohto strašného pocitu, asi som slabý človek, ale mne sa to nedarí, aby mi bolo lepšie. Vôbec mi čas nepomáha. Niet dna, aby som neplakala, ked si ju predstavím ako veľmi chcela žiť, a nebolo jej to dopriate, vtedy sa skoro zbláznim. Ja si myslím, že ten kto mal veľmi silný vzťah s mamkou ako aj ja, tak tomu sa nikdy nepodarí ,aby bol v budúcnosti šťastný. Ja to tak aspon cítim. Nikdy sa nespamatám z toho prekliateho dna, ked zomrela.
In reply to Ahojte všetci, ktorí trpíte by Anonym (neověřeno)
Helena
6. června 2013
Darinka, já jsem byla na mamince také citově závislá, mohu řící, že snad více, jak na dětech a na manžela, jsem slaboch, ale v ní jsem měla oporu,pomoc v nouzi, v nemoci,ona mě vždy vyslechla a poradila, řekla pravdu i když byla špatná, ale ona jí měla, vždycky říkala,no neměla jsem pravdu, neříkala jsem ti to a teď mám být tou oporou pro své děti já, asi mě maminka k sobě moc citově připoutala, mrzí mě že nejsem silná, jako byla ona,děti by asi neměly být na rodičích tak závislé, ta ztráta je potom veliká a já se s ní také nikdy nesmířím, když si uvědomím,že už není, vždy mě celým tělem projede takový strach z budoucnosti, že se to nedá popsat.Stále si dokola vzpomínám jak rychle na vánoce odešla, jeden den s ním mluvím a druhý den už mě v nemocnici nevnímá, to budu vidět před sebou celý život,jak leží a už o nás neví, jenom trpí, je mi jí chudinky líto a už zase pláču,už nevím jak dál, ale musím.
Helena
6. června 2013
Ahoj Romčo a Peťko, četla jsem, jak mladé byly vaše maminky když Vás opustily a říkám si kde je nějaká životní spravedlnost, někdo žije i přes devadesát let a vaše maminky odešly tak mladé,moje maminka umřela bylo jí 64let a já si stále říkám, že byla ještě mladá, kolik let měla ještě před sebou, co jsme spolu mohli ještě prožít, neumím si představit ztratit ji tak mladou, velmi vás obdivuji, musíte být strašné silné, ale myslím si že také musíte mít v sobě strašnou bolest a životní křivdu u srdíčka.Mě před oknem chodí moje kamarádka každý den s mamminkou na procházku, nikdy se nezapomene podívat do okna, z očí jí vždy vyčtu jakoby říkala, heč já mám ještě maminku a to mě vždy píchne u srdce a říkám, já ti tak závidím, ale zase si řeknu jednou přijde den a opustí ona i tebe a ty budeš cítit to, co teď cítím já.Nikomu nic zlého nepřeji, ale život je jedině v tomhle spravedlivý i když někdy odejde člověk tak mladý a my nevíme proč.
In reply to Ahoj Romčo a Peťko, četla by Anonym (neověřeno)
darina
6. června 2013
Helenka, aj moje kamarátky majú otcov, mamičky a veru aj ja to hovorím, že aj oni raz o ne prídu. Normálne im závidím rodičov,aj moja mamička mala 64 a predsa si myslím, že to bol mladý vek. Vyzerala veľmi dobre, ked ešte nebola chorá, viacerí si mysleli, že sme sestry.Vždy si hovorím, že mohla žiť ešte aspon 10 rokov, ale viem, že keby mala aj 74, cítila by som toto isté, čo teraz. Nikdy sa z tejto obrovskej tragédie nespamatám.
Helena
4. června 2013
Ahoj Petře, četla jsem tvůj příspěvek, tvé pocity a musím uznat, že máš pravdu, když umře člověku maminka, nejmilovanější osoba na světě, která tě celý život milovala, radila a vždy byla na blízku, když jsme potřebovali pomoc,je to snad nejhorší co tě v životě potká.Mě umřela maminka na vánoce, na leukémii, teď je červen a mě chybí víc a víc, stále na ni vzpomínám.Je ze mě teď jiný člověk, dříve jsem stále něco kupovala, utrácela za zbytečnosti a byla velmi marnivá, co umřela máma nic nového jsem si nekoupila, o nic nemám zájem a pochopila jsem,že máma byla pro mě to nejdrašší na světě, nic jiného nemá v životě smysl, jenom láska rodičů.Oba dva mi již zemřeli, zdá se mi,že jsem zemřela s nimi, život je teď tak prázdný a zbytečný, to pozná každý až když je ztratí.Život je teď spíše o vzpomínkách na maminku, budoucnost již pro mě nemá smysl, bez ní.Držím ti palce ať to zvládáš,musíš být silný, všichni,co zde maminku ztratili musí věřit, že se s ní ještě setkají a budou opět spolu.
In reply to Ahoj Petře, četla jsem tvůj by Anonym (neověřeno)
Petr
5. června 2013
Ahoj Helenko,
Děkuji za zpravu. Cítím se stejně, v bytě prázdno, pořád čekám, že mi máma zavolá či napíše, chodím jako tělo bez duše. Jsem si naprosto vědom, že člověk má mít děti a zaměřit se na budování "své" rodiny, ale děti i partner Tě v extrémním případě mohou opustit, zatímco máma miluje doslova až za hrob. Nikdo nikdy asi nebude mít tak rád jako máma, která nás vypiplala a vše se mnou prožívala. Je to pro mě největší ztráta v mém životě a nevyrovnám se s tím nikdy. Pouze s tím musím nějak žít...Zrovna zapaluji svíčky, zalévám květiny, které jsem jí kupoval, koukám na její věci, které jsou tam, kde je nechala. Zemřela den před svými narozeninami, tak se dívám na zabalený dárek, který neměla šanci vidět. ...Není čemu se smát, není chuť nic kupovat, není chuť nikam chodit, vše jsem vsadil na jednu kartu a snažil se mámě u mě doma udělat opravdu domov. Několik let ho tu opravdu měla, čekala na mě s úsměvem, povídali jsme si, současně mi ale nechávala prostor pro koníčky, přátele apod. Byla moudrým člověkem a až dnes vidím, jak v mnoha věcech měla pravdu. Tolik bych si s ní chtěl promluvit, tolik bych jí chtěl opět obejmout, alespoň na chvíli. Dal bych za to všechno na světě, všechen majetek, peníze, jel bych až na samotný konec světa, dal bych za to kus své duše nebo třeba celou a část vlastního života, protože raději cítít minutu štěstí než prožít roky bez radosti....Nic z toho nepomůže a jen těžko se hledá motivace a velmi těžko se věří tomu, že "čas vše vyřeší apod". Život je syrový, tvrdý, nespravedlivý a jsme jen zrnko písku, které se musí neustále přizpůsobovat. Jak moje máma vždy říkala, užívej každého dne na maximum, buď hodný, obětavý, spravedlivý, empatický, užívej každý den jako svůj poslední, hleď hlavně na zážitky, radosti a nenech se zviklat potřebou materiálních věcí....Asi by měla radost, abych šel normálně dál, žil, usmíval se, ale nejde to. Nevím, jak dál. A vlastně mě to ani moc nezajímá, jestli zítřek bude či nikoliv.... Musíme být silní a všem nám, co tohlo postihlo, přeji hodně štěstí a motivace.
Děkuji za zpravu. Cítím se stejně, v bytě prázdno, pořád čekám, že mi máma zavolá či napíše, chodím jako tělo bez duše. Jsem si naprosto vědom, že člověk má mít děti a zaměřit se na budování "své" rodiny, ale děti i partner Tě v extrémním případě mohou opustit, zatímco máma miluje doslova až za hrob. Nikdo nikdy asi nebude mít tak rád jako máma, která nás vypiplala a vše se mnou prožívala. Je to pro mě největší ztráta v mém životě a nevyrovnám se s tím nikdy. Pouze s tím musím nějak žít...Zrovna zapaluji svíčky, zalévám květiny, které jsem jí kupoval, koukám na její věci, které jsou tam, kde je nechala. Zemřela den před svými narozeninami, tak se dívám na zabalený dárek, který neměla šanci vidět. ...Není čemu se smát, není chuť nic kupovat, není chuť nikam chodit, vše jsem vsadil na jednu kartu a snažil se mámě u mě doma udělat opravdu domov. Několik let ho tu opravdu měla, čekala na mě s úsměvem, povídali jsme si, současně mi ale nechávala prostor pro koníčky, přátele apod. Byla moudrým člověkem a až dnes vidím, jak v mnoha věcech měla pravdu. Tolik bych si s ní chtěl promluvit, tolik bych jí chtěl opět obejmout, alespoň na chvíli. Dal bych za to všechno na světě, všechen majetek, peníze, jel bych až na samotný konec světa, dal bych za to kus své duše nebo třeba celou a část vlastního života, protože raději cítít minutu štěstí než prožít roky bez radosti....Nic z toho nepomůže a jen těžko se hledá motivace a velmi těžko se věří tomu, že "čas vše vyřeší apod". Život je syrový, tvrdý, nespravedlivý a jsme jen zrnko písku, které se musí neustále přizpůsobovat. Jak moje máma vždy říkala, užívej každého dne na maximum, buď hodný, obětavý, spravedlivý, empatický, užívej každý den jako svůj poslední, hleď hlavně na zážitky, radosti a nenech se zviklat potřebou materiálních věcí....Asi by měla radost, abych šel normálně dál, žil, usmíval se, ale nejde to. Nevím, jak dál. A vlastně mě to ani moc nezajímá, jestli zítřek bude či nikoliv.... Musíme být silní a všem nám, co tohlo postihlo, přeji hodně štěstí a motivace.
In reply to Ahoj Helenko, by Anonym (neověřeno)
petra
6. června 2013
Ahoj Romanka,....moja mamina by mala pred par dňami 51 rokov,...mala aj meňiny teraz,a zajtra bude presne rok kedy prvy krat skoncila v nemocnici s tou chorobu,..ktora ju znicila..je tomu presne rok....nechce sa mi verit,rok odkedy začalo jej aj moje trapenie...mne sa stale nechce verit,ze uz maminu nikdy neuvidim,ze ona mna uz nikdy neobime,ze neuvidi mojho syna....je tomu rok a zda sa mi ako keby to biolo vcera,zaroven akokeby to bolo pred 10timi rokmi....tolko trapenia a bolesti ako za posledny rok som nikdy nezazila a nikdy uz nezazijem.....viem,ze sa mamia bala smrti,ale zaroven bola velmi silna a nepripustala si,ze zomrie......to čo mi po ej hlavne zostalo je jej sila...mam pocit,ze teraz po tolkom čase...jej mam za dvoch....za nu aj za mna...citim sa silna,už to mozem dnes povedat....mam pocit akokeby ona to tak chcela....viem,ze ju mi už nič nevrati,tak musim aspo žit ja......a robit,vsetko aby moj syn a moje dalsie deti,ktore snad budem este mat boli stastni.....ten pocit prazdnoty vo mne bude ale navzdy....mamina mi bude navzdy chybat....keby mam opisat ako mi je,ked na to myslim,najvystiznejsie by bolo asi to ,ze sa mi chce vtedz kricat,plakat,niečo rozbit...viem,ze ani to ňepomoze...tak zijem dalej.....verim,ze tak ako by to ona chcela..viem,ze ma lubila najviac na svete ....
In reply to Ahoj Helenko, by Anonym (neověřeno)
Ľudka
6. června 2013
Milý Petr a Romanka. Viem ako sa cítite a ako prežívate toto hrozivé obdobie, ale verte - a to by Vám napísala teraz každá z nás čo sem chodíme už dlhšie - že príde čas, keď si na tú bolesť naozaj zvyknete a budete žiť naďalej normálny život. Ono prídu chvíľky, keď Vám bude mizerne, bude sa Vám chcieť kričať, plakať, budete sa hnevať na všetko okolo seba, aj na seba samého, ale život pôjde pre Vás ďalej. Príde čas, keď sa pozastavíte nad tým, že - aha, veď som sa po dlhej dobe zasmiala... Mne to trvalo asi dva mesiace od pohrebu, ale predsa len som sa zasmiala na niečom... neviem už konkrétne čo to bolo a potom to bolo čoraz častejšie... Mne veľmi pomohlo to, že sme sa ako zvyšok rodiny ešte viac zomkli, stretávali sme sa viac ako kedykoľvek predtým a v duchu, že mamina sa na nás pozerá a je šťastná, že spolu opäť držíme, tak tie stretnutia boli príjemné a pomáhalo nám to zmierniť náš žiaľ. Romanka, ty máš brata a otca, máš pre koho žiť. Oni ako chlapi Ťa teraz potrebujú oveľa viac ako si myslíš, buď pre nich a pri noch najsilnejšia ako vieš byť! Časom nájdeš partnera a budeš mať svoju rodinu a trápenie nad maminkou trochu povolí. Určite povolí. Niekomu to trvá dlhšie, niekomu kratšie. Ale naučíte sa s tým blbým pocitom, že už maminky niet aj žiť. Bohužiaľ... :-(
Mňa napĺňa radosť zo syna a ten mi trochu pomáha na tú bolesť občas pozabudnúť, ale vo chvíľach keď som sama, hneď som myšlienkami s maminou a hreje ma pocit, že stále na ňu myslím a nezabúdam na ňu. Na cintorín chodím stále rovnako často a vtedy si myslím, že ma vidí, že o mne vie. Doma mám jej fotku v rámikoch a je to akoby bola stále so mnou.
Petr, krásne opisuješ maminku, určite bola na Teba hrdá a bude Ťa teraz ochraňovať. Našim maminkám je už dobre, nič ich nebolí a určite by nás neradi videli trápiť sa.
Prajem veľa síl a uvidíte, že byť silný sa oplatí a napr. o 10 -12 mesiacov budete žiť s oveľa väčšou ľahkosťou ako teraz. Chce to len čas, skúste tomu veriť...
Mňa napĺňa radosť zo syna a ten mi trochu pomáha na tú bolesť občas pozabudnúť, ale vo chvíľach keď som sama, hneď som myšlienkami s maminou a hreje ma pocit, že stále na ňu myslím a nezabúdam na ňu. Na cintorín chodím stále rovnako často a vtedy si myslím, že ma vidí, že o mne vie. Doma mám jej fotku v rámikoch a je to akoby bola stále so mnou.
Petr, krásne opisuješ maminku, určite bola na Teba hrdá a bude Ťa teraz ochraňovať. Našim maminkám je už dobre, nič ich nebolí a určite by nás neradi videli trápiť sa.
Prajem veľa síl a uvidíte, že byť silný sa oplatí a napr. o 10 -12 mesiacov budete žiť s oveľa väčšou ľahkosťou ako teraz. Chce to len čas, skúste tomu veriť...
In reply to Ahoj Helenko, by Anonym (neověřeno)
Misha
6. června 2013
Ahoj holky a milý Petře.Ani nevíte,jak chápu vaši bolest.Ta bolest rve na kusy a to,co se stalo nás všechny změní.Mamky nám budou chybět vždycky,každý den,po zbytek života.Nevím už,kdo tu psal,že čas ničemu nepomůže.Ľudka,napsala jsi mi to přímo od srdce,přijde den,kdy se zase budete moci něčemu zasmát,z něčeho se radovat a na něco se těšit,věřte tomu.Ani my jsme nevěřili,že život může jít dál.Život bez mamky bolel a bolí,postupem času ta bolest není tak nesnesitelná.Nikdy se nesmířím s tím,že mamka musela zemřít tak brzy,na tu hnusnou krutou nemoc a musela si vytrpět tolik bolesti.Není už v naší moci to zvrátit,je to krutý a bolestný proces.I já teď po dvou letech občas o samotě brečím pro mamku,dala bych vše za to,aby se vrátila,ale není taková moc,aby to učinila.Pane Petře,píšete krásně,držte se.Darinko a Romanko i vám hodně sil
petra
21. května 2013
život zničeny,pohlad do stratena...v ušiach mi hra Tvoj hlas....v hlave vidim Tvoj smiech....v srdci citim Tvoju lasku....odišla si....je tomu par minut...citim sa tak prazdno....neviem mysliet,neviem vnimat....možem len plakat...prave som stratila lasku...čo možem ešte v živote čakat...čo ma može ešte spravit niekedy štastnou....ked Ty si prave odišla....počujem hlas z telefonu,ktory mi vravi,že už si tu neni..bola si tu so mnou 26 rokov....neverim....plačem mami,kričim...ale Ty to už nepočuješ..putuješ niekam kam ja nemožem za tebou ist,aby som Ti povedala,nechod..zostan so mnou.....to prazdno to už vo mne nič nezaplni...už tu ranu nikdy nezacelim....bola som cely život silna...ale v jednom jedinom okamihu ma čo si zlomilo....bol to hlas na druhej strane....ktory som nepoznala,ktory mi hovoril to čo som nikdy nechcela počut...Zomrela.!!!...ten hlas mi zničil cely život....,zničil mi život mami...a Ty si prave niekam odchadzala,možno si už bola preč...,bola si sama,bezomna,opustena...v tom istom okamihu som bola aj ja navždy sama a opustena....citila som akokeby zomieram s Tebou,odchadzam s Tebou..a napriek tomu bez Teba.....bolest v duši,...vonku prši.......je noc ja plačem,vo vutri sa mi všetko trha na kusy,zviera ma prazdno a laska,ktoru musim tlmit,aby som nezomrela od žialu....plačem ...sama sama,sama...nikto pri mne neni,len moje dieta,ktore nosim pod srdcom,Tvoj vytužey vnuk... Naša laska,ktora ma drži pri živote....mami ta bolest je taka silna,zabija ma....napriek tomu musim žit,pre mojho syna,ktory je vo mne,ked mu nechcem ubližit.....snažim sa žit,snažim sa jest,snažim sa pit..ale je to tažke,...kto mi toto mohol urobit,aby som tak trpela a zaroven som mala byt silna pre niekoho ineho..už tu bolest nikdy nedam zo seba preč,nikdy sa jej nezbavim..a toho pocitu prazdna tiež......pocitu z toho okamihu,ked som nevedela či mam zomriet pre Teba alebo žit pre Samuela....mami ....minuly rok o tomto čase..bolo ešte vsetko take krasne.....všetko bolo inak....teraz žijem,dycham ,ale žije sa mi tisic krat horšie ako pred rokom,dycha sa mi tisic krat tažšie ako pre rokom...ale Milujem Ta Milion krat viacej ...ako som si mohla niekedy mysliet....len už Ti to nikdy nepoviem ..........
In reply to je to uz meesiac, a bolest vo by Anonym (neověřeno)