Tak už je to definitivní. Dnes jsem domluvila uložení urny do hrobu. Já se zblázním. Já to nepřežiju. To už bude tak konečné...
Jsem tak naštvaná na všechny a na všechno. Jsem protivná a podrážděná. Hrozně mi lezou na nervy starý lidi, bezdomovci a tak. Je to ode mě hnusný, ale nemůžu si pomoct. Vždycky si říkám: Tak vy jste naživu, starý a nemocný... Proč vy? Proč musela umřít moje máma a vy tu pořád jste? A spodina společnosti? To samé. Proč neumřou oni? Proč odcházejí nejlepší lidi, kteří nikomu nikdy nic neudělali? To je tak strašně nefér. Taky se straníte společnosti? A problémy jiných mi taky vadí. Všichni řeší takové banální věci.. To se se smrtí maminky nedá vůbec srovnat. Připadám si mezi všemi tak cize, stranou od všech a ode všecho. Dříve jsem taková nebyla, změnila mě maminčina smrt. Budu někdy v budoucnu jako dřív? Nejspíš ne. Už se nikdy nebudu radovat ze života. Promiňte, že otravuju s takovými problémy. Ale nemůžu si pomoct. Musím to někomu říct.
