Dobrý den,
chodím na tyto stránky už pomalu 3 měsíce. Dává mi to sílu. Pocit, že nejsem na tu bolest sama. Vy tady na těch stránkách jste jediní, kteří dokáží pochopit jaké to je ztratit nejdražšího člověka na světě, maminku. Mně zemřela maminka před 3 měsíci na rakovinu. Bylo to hrozné. Léčila se přes rok, podstoupila operaci, chemoterapii i ozařování. Pořád mi tvrdila, že je vše v pořádku, že léčba zabrala. Koncem února jí začalo být hodně špatně a projevila přání, abych ji odvezla do nemocnice. Já nechtěla, chtěla jsem se o ní starat doma. Vždy jsem jí slibovala, že jí nikdy nikam nedám a budu se o ni starat. Ale ona mě nechtěla obtěžovat, tak trvala na nemocnici. Odvezli jsme ji s manželem do Motola. Už ani nemohla chodit, tak jsem ji šla sehnat vozík, abych ji odvezla k doktorovi. A ona mezitím říkala mému manželovi, jak je ráda, že tu zůstane se mnou, že ona se už domů nevrátí. Nevím, jak to člověk může vědět. Asi opravdu cítí blížící se smrt. Ale mně pořád nic neřekla. 2 dny na to jsem mluvila s doktorkou a ta mi řekla, že je na tom maminka hodně špatně, že celý rok je to špatný. Schválně mi říkala, že je vše OK, aby mi nepřidělávala starosti. Dala dokonce příkaz doktorům i sestrám, aby mi nic neříkali. Doktorka mi řekla, že je to záležitost jen pár dní a že jí musím dát do LDN nebo do hospice, oni se o ni nemohou starat. A já bych to prý taky nezvládla. Během jednoho dne jsem se musela vypořádat s tím, že umře a ještě shánět hospic. Do LDN jsem ji v žádném případě dát nechtěla. Sehnali jsme hospic v Čerčanech, bylo to tam hezké. Ale za 5 dnů maminka zemřela. Bylo to hrozné. A stále je. Byla pro mě nejdůležitější člověk na světě, byly jsme pořád spolu, bydlely spolu, pracovaly. Všude jí vidím, pořád se mi chce brečet, pořád tomu nemůžu uvěřit. Vše mi ji připomíná. Byla to moje nej kamarádka, úžasná máma, rádkyně. Vždy mi říkala, že budeme vždy my 2 proti celému světu a pak mě opustí. Proč? Teď jsem proti světu sama. Manžela nechci obtěžovat svým trápením ani kamarády. Takže navenek se přetvařuji, ale když jsem sama, pláču. To se nedá jinak. Mám schované její oblečení a čuchám každou chvíli její vůni. Pochybuji, že čas vše spraví. Pořád se mi vybavují její poslední slova, její pohled, když jsem ji viděla naposledy. Už mě skoro nevnímala. Druhý den upadla do kómatu a pak umřela. Ach bože, ta bolest je hrozná. Moc mi chybí.... Stýská se mi. Chtěla bych ji ještě vidět, obejmout, dát pusu a říct jí, jak moc ji miluju a milovat nepřestanu. Nikdy v životě!!!!!
