Petra
  (kontaktovat autora příběhu) •
7. září 2015
•
Truchlení

Jsem mladá vdova

Brouzdám netem a hledám vlastně ani přesně nevím co. Dnes je to měsíc, kdy manžel odešel ráno do práce a už se mi nevrátil. Tenká stěna jeho aorty k nám byla nemilosrdná. Zůstala jsem já, dvě děti a hluboké prázdno.Je mi 37. Moc ráda bych poznala kdo rozumí tomu, co píšu.
73 reakce Vložit vlastní příběh
Kateřina
  (kontaktovat autora příběhu) •
10. července 2024
Dobrý den paní Petro a všichni komu odešla milovaná osoba,dne 15.6. 2024 náhle umřel můj manžel v pouhých 47 letech, plný života.....praskla mu aorta.
Všichni jsme tak zoufalí.....dá se tohle vůbec zvládnout?....
 
Václav
  (kontaktovat autora příběhu) •
7. června 2022
Milá paní.
Jak moc Vám rozumím! Ikdyž už je to víc jak 6 let, co mi odešla po těžké nemoci do nebe moje žena, stále jsem v šoku. Neukázal se nikdo, komu bych se mohl vyplakat na rameně. Jak odejde z rodiny žena, rodina se rozpadne. Je to na dlouhé vyprávění. To nikdo nepochopí, až si to prožije sám. Je mi přes 60, chtěl jsem to vzdát, ale náhodou jsem narazil na Váš příběh. Když budete chtít, napište.
Petra Velicka
  (kontaktovat autora příběhu) •
30. prosince 2018
Zdravim Vas Petro, stejne jako Vy jsem brouzdala po netu a nasla Vas vzkaz. Je to sice uz nekolik let, ale myslim ze urcite pocity a myslenky pretrvavaji a vlastně pretrvaji naporad. Ja ztratila muze, manzela a tatinka nasi dcery pred 3 roky. I dnes mam vsak porad pocit ze mi nikdo z okoli vlastně nerozumi. Doufam ze Vy se mate lepe, moc bych Vam to prala. Pokud se dostanete k tomuto vzkazu, budu rada za odpoved.
Snazim se najit zpriznene duse, nejake seskupeni zen, ktere maji podobnou (bolestivou) zivotni zkusenost.
Petra, 39 let, Praha
Zbyšek Zajicek
  (kontaktovat autora příběhu) •
12. září 2018
Ahoj rád bych se chtěl stěnou seznámit se jmenuji se Zbyšek zajíček sem svobodny jemu 42 let bydlím Lanškrouně
624 lidé vyjádřili účast.
Veronika
  (kontaktovat autora příběhu) •
7. srpna 2017
Dobrý den jsem také vdova manžel náhle zemřel 1.2.2014 zůstala sem sama se třemi dětmi a čtvrtým na cestě. Když byste chtěla napsat budu rada ze si budu moct s někým napsat o svých pocitech a trapenich. Veronika
853 lidé vyjádřili účast.
Klára Radová
  (kontaktovat autora příběhu) •
2. srpna 2018
Dobrý den, zajímalo by mě jak to zvládáte, protože já osobně nevím jak s tím naložit. Pokud odepíšete budu ráda. Děkuji Klára
widowanonymous
  (kontaktovat autora příběhu) •
28. února 2017
Take bohuzel patrim do teto skupinky. Uz je to rok a pul co jsem zustala s 6ti mesicnim synem sama. Bez rodiny, daleko v zahranici a uplne bezradna. Jsem rada, ze jsme z nejhorsiho venku (uz nam nehrozi exekuce), ale emoce jsou stale jako na houpacce. Chtela bych zalozit webovou stranku ci blog, kde bychom mohly(i) sdilet nase pocity a vzajemne se podporit a poradit, jak prekonat nasi obtiznou situaci. Nejenom emocionalne, ci jak resit spanek bez sedativ nebo jak hovorit k detem, ale i materialne e.g. jak jste se poprali s administrativnimi zalezitostmi a mistni byrokracii. Klademe si spoustu otazek, ale bohuzel tyto informace na internetu nikde nenajdeme.
962 lidé vyjádřili účast.
Ivus
•
30. listopadu 2016
Dobrý den já vám rozumím je mi 39 a jsem taky vdova jsou to dva týdny a někdy mám pocit že bolesti zesílim a nevím co mám dělat při životě mě drží me dvě děti
1001 člověk vyjádřil účast.
Martina
  (kontaktovat autora příběhu) •
25. září 2018
před 2 měsíci mi náhle zemřela přítelkyně s kterou jsme vychovávaly 7- letá dvojčátka.Zemřela přímo přede mnou na mozkovou příhodu a i když jsem se ji snažila oživovat,tak odešla navždy.Je mi hrozně a cítím se,jak kdyby mi někdo násilně rval srdce z těla.Ráda bych si napsala s někým,kdo prožil nebo prožívá stejnou tragédii jako já,protože cítím,že lidé okolo mě,kteří nic takové nezažily nedokážou,tak pochopit.
Děkuji a mějte se hezky. Můj mail je schwobova@gmail.com
642 lidé vyjádřili účast.
marta
  (kontaktovat autora příběhu) •
24. září 2016
Dobrý den bohužel vám rozumím. Zustala jsem taky s dvěma dětma sama, manžel náhle umřel.... ten pocit prázdnoty, bezmoci, křivdy, je něco co nikdo jiný nemůže pochopit... kvůli dětem musíme být statečné i když je to hrozně težké... ,ale ženy jsou bojovnice, držte se a doufejme že časem se s tou velikou bolesti naučíme aspon trochu normálne žit....
míša
•
5. května 2016
Ahoj,strašně moc s tebou cítím,bolest vyléčí jen čas a dobří přátelé... je to boj...já ovdověla v 25 letech,kluci měli 7 a 2 roky,bylo to strašné,manžel měl rakovinu kůže,nevěděl o tom,metastázy na mozku,umřel za týden po té,kdy jsem mu volala záchranku pro úporné bolesti hlavy.Snad díky dětem,které mě potřebovaly jsem to zvládla, ale těch slz .. je to 25 let,mám už 15 let přítele, kluci jsou samostatní, ale stesk a láska k němu v srdci zůstane,zajdu na hrob s kytičkou a vím, že život jde dál, drž se, mysli na to, že ty tu jsi a vaše děti, ty chtějí žít, nechtějí vidět uplakanou maminku...mnoho sil ti přeju,a sluníčko do srdíčka posílam,ahoj,Míša
Vera
•
24. září 2015
Dnes je to presne 23 let, co jsem se zamilovala do sveho manzela.....ktery zemrel pred 8 mesici. Mam 11 leteho syna a skoro 4 letou dcerku. A i kdyz je to u me stale jako na houpacce, uvedomuji si, jak je zivot krasny, a ze i kdyz je pod mrakem, slunce stale sviti. I me zoufale chybi, chybi mi doteky, hovory, jen jeho pritomnost, ale nejak citim, ze si nezaslouzi abych svuj zivot jen prozivorila...:-)....a ze je to me sobectvi, kdyz mam dojem ze to smutkem po nem nevydrzim. Zemrel mi v naruci, rakovinu mel 10 let a az posledni rok bylo jasne, ze to konci. Stihli jsme se rozloucit, odpustit si, rict vse co melo byt receno i nevyrceno. Zemrel doma, a ja jsem stastna, ze jiz nemusi trpet. Protoze nejvice bylo pro me tezke prijmout bezmoc, kdyz vas milujici clovek trpi a vy mu nemuzete pomoci. Neverim, ze to nekdy preboli, a bude to urcite jine, cast me je s nim, vzdyt to byl jediny muz meho zivota, ale zivot je preci tak krasny....vitr ve vlasech, zapadajici slunce, smich mych deti....o to vic chci i za nej vnimat tu krasu okolo. Nezaslouzi si abych zbytek zivota, ktery mi tu zbyva prozivorila.....preji vam vsem silu a klid, a pokoj a mir.....tak jako i sobe. Ma laska k nemu totiz nezmizela tim, ze zemrel. Uklidnuje me tato basen, snad pomuze i vam.....
Smrt, to nic není,
jen jsem proklouzl do vedlejší místnosti,
já jsem stále já a ty jsi stále ty;
čímkoli jsme pro sebe byli, tím jsme i nadále.

Říkej mi tak, jakos´ mi říkal dřív,
mluv na mne stejně klidně jako dřív.
Nic neměň na svém obvyklém tónu;
netvař se nuceně, slavnostně či smutně.
Směj se, jako jsme se vždy smávali
našim oblíbeným vtipům.

Hraj si, směj se, mysli na mně, modli se za mne.
A mé jméno ať doma zní i nadále, jak vždycky znělo.
Říkej ho tak, aby na něm nebyl žádný stín.
Život je tím, čím vždy byl.
Je stejný, jako byl vždycky; nic se nepřerušilo.

Smrt je jen zanedbatelná událost;
proč bych měl sejít z mysli, když jsem sešel z očí?
Jen na tebe po nějakou dobu čekám,
někde velmi blízko, jen za rohem.
Všechno je v pořádku.
Vera
•
22. ledna 2017
Jsou to 2 roky, co odešla má půlka.......a život je krásný.....stále s mým manželem v duchu stávám a usínám, ale myslím na krásné chvíle, které jsme prožili, podívám se na děti, a říkám si dnes by ti už dcera řekla, "mám tě ráda" vždyť je jí 5, a na našeho syna, kterému je 12 bys byl pyšný...:-)......i na mě, protože tvou smrtí pro mě život neskončil, je opravdu nádherný, a i když jsem někdy ztracená, cestu už jsem našla........v lásce, protože ta tvou smrtí neskončila....jsem milující, se srdcem plným lásky, soucítící, smějící se, radující....tak jak by jsi to chtěl....:-) .....byl bych teď dokonalou manželkou...:-)
mirka
•
25. ledna 2017
Ahoj mne partner 37 tragicky umrel pred dvomi tyzdnami nemame deti a o to je to horsie nemam nikoho na koho sa obratit nemam na najom nemam pracu nic takze miesto smutku musim behat a zhanat rychlo robotu a potom sedim sama v prazdnom byte a je mi este horsie ked na mna pride az uzkost z toho ticha a samoty nemam za kym ist hladala som svepomocnu skupinu ludi ktory toto zazili s ktorymi by som sa skamaratila ale nic take tu neni snazim sa to zvladnut ale sama to fakt nedam bez priatelov to nezvladnem
Renata
  (kontaktovat autora příběhu) •
27. srpna 2015
Ahoj Péto, mě je taky 37 a mám dvě děti, devítiletého kluka a roční holčičku. Týden po tom, co se malá narodila jsme se dozvěděli, že přítel má rakovinu v pokročilém stadiu. Operace už nešla, jezdil na ozařování a chemoterapie. Jednu chvíli to bylo lepší, trochu se to zmenšilo, potom přítel přestal chemo zvládat, bylo mu po ní hodně zle, museli s ní přestat. A ted kdy mu udělali kontrolní cété zjistili , že už to je na mozku, v plicích i v kostech. Už se nedá nic dělat. TEd se starám o miminko i o něj, už jen leží a hodně spí. Má i velké bolesti a už se jen modlíme aby netrpěl. Takže přesně vím o čem píšeš.
Lada
•
8. ledna 2016
Dobrý den,
velice s Vámi soucítím, můj táta zemřel před pár dny ve velmi mladém věku. Necelý měsíc před smrtí mu zjistili, že má několik metastázujících nádorů v mozku. S rakovinou ledvin bojoval necelé dva roky, stejně jako u Vás se zlepšení střídalo se zhoršením, až onkolog, zhruba před půl rokem, vyčerpal všechny dostupné léky. Od té doby jeho další "alternativní" léčbu, injekce co působí jen na 30%, neustále posouval kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, nevysvětlitelným a hlavně nesnesitelným bolestem hlavy a krku, které nevyšetřil. Až po té, co se táta dostával do šílených stavů a byl hospitalizován, lékaři určili diagnózu, se kterou se už nedalo nic dělat. Ozařování mu společně s onkologem naplánovali až za víc jak měsíc. Toho už se ale nedočkal. Nevím jak se k tomu stavět, zda hledat spravedlnost nebo přijmout věci tak jak jsou. I přes závažný zdravotní stav nikdo nečekal tak rychlý konec a už vůbec ne takový průběh. Táta se spoléhal na svého onkologa, důvěřoval mu, a i proto odmítal různé alternativní způsoby léčby. Vůbec nedokážu přijmout to, co se stalo. Snažila jsem se s tátou strávit každičkou volnou chvíli a viděla, jak postupně odchází. Vím, že trpěl, a že už se nedalo nic dělat a o to těžší to bylo a je. Držím palce všem, kdo se s jakoukoli závažnou chorobou potýká. Naděje umírá poslední.
823 lidé vyjádřili účast.
Ondřej
•
26. srpna 2015
Dobrý večer, vím přesně co cítíte. Dnes je to 14 dní co mi odešla po dlouhé a těžké nemoci žena. Bylo jí 36 let a zbyly mi po ní dvě děti. 6 letá holčička a 4 letý chlapeček. Byla statečná a bojovali jsme až do konce, přestože jsme věděli, že to nemá cenu.
Držte se.
1053 lidé vyjádřili účast.
Julia
•
21. července 2015
Este by som sa s vami chcela podelit o nieco, co doteraz neviem pochopit ani sa zmierit s pocitmi viny. Dostala som znamenia pred tym ako zomrel. Len som ich nespravne pochopila, mohol este zit. Asi mesiac pred tym sa mi snivalo ze zomrel. Bol to velmi zivy sen a strasne som sa v tom sne zlakla. Zobudila som sa a v tom som ho pocula ist dolu schodmi. Bola som hrozne stastna ze to bol len sen a pomyslela som si, ze sa hovori ze ak niekto v sne umrie tak bude dlho zit. A bola som hrozne spokojna ze to tak je a pustila som to z hlavy. Asi 3 dni pred jeho smrtou som sedela pri dome, ked na mna z vysky (akoby z nasho okna na poschodi) spadol obrovsky cierny chrust. Mal asi 5 cm a priserne ma to vylakalo. Povedala som mu, ze je to zbamenie, ze asi zomriem. Zasmial sa, nebral to vazne, aj ked som mala pocit ze ho to trocha podrazdilo. V den ked zomrel, osadzoval ruru na nasu novu cisticku. Buchal po nej takym gumovym kladivom. Dunelo to, pomyslela som si zo strandy, ze je to zvuk ako z pekla a ze tym moze zobudit nejakeho demona. Sla som za nim, pozriet co robi, akurat sa mu kusok rury odlomil tak si zahresil. Opytala som sa ci nepotrebuje pomoc a este som mu povedala nech sa nerozculuje lebo dostane infarkt. Pol hodiny nato siel do kupelne, kde dostal infarkt a zomrel. Bol to mlady a silny chlap, vzdy sme sa smiali ked som mu hovorila ze ma spomalit a on na to ze milacik, ja som z nas ten mlady (bol o 4 roky mladsi). Preto by ma nikdy nenapadlo, ze sa mu vazne moze nieco stat. Ale teraz si vycitam, ze som nebola pozornejsia, ze to mohlo cele dopadnut inak. Ak ked viem ze je uz na vsetko neskoro, hrozne na to trapi a nevzdy bude. Verite tomu? Boli to len nahody, alebo nie?
Hana B
  (kontaktovat autora příběhu) •
2. srpna 2015
Mně se stalo něco podobného.Jmenuji se Hana je mi 44 let a můj manžel zemřel 15.dubna na zástavu srdce.Mám dva dospělé syny -21,24.Já jsem po vyučení šila,většinou pánské obleky.Po nějaké době můj tchán onemocněl rakovinou a já se o něho starala. Staraly se o něho i jeho dcery a manželka,ale já byla nejblíže,máme postavený dům hned vedle. Tchán zemřel doma a byli jsme u něho. Ve mně se už tenkrát něco zlomilo a řekla jsem si,že začnu pomáhat lidem, proto jsem si udělala ošetřovatelský kurz v Kroměříži.Zkusila jsem si práci v nemocnici a věděla jsem,to je ta práce kterou chi dělat.Našla jsem si práci v domově důchodců.Práce se mi líbila a líbí stále,ale zemřel mi manžel a já zdravotnice,pečovatelka mu nedokázala pomoci.Můj manžel vždy říkal,že se nedožije vysokého věku a s tím mě moc zlobil,když to říkal.Manžel tvrdě pracoval a to i doma.Podlední dobou byl ve velkém stresu,hodně kouřil a potom se stalo co nikomu na světě nepřeji.Já jsem přijela 14.dubna z práce večer,kdy bylo vše v pořádku a druhý den,už vše bylo jinak.Můj milovaný manžel zemřel v mé náruči.Dávala jsem mu první pomoc,říkala mu,že tady má syny,aby bojoval,ale vše marné.Zachranáři se snažili ho oživit,ale vše marné.Srdíčko mu bilo,ale moc slabě,nedokázali to ani oni.Já jsem za manželem přišla před 24 lety z čech a nakonec jsem tady zůstala sama.Nejsem tady sama,mám dva skvělý syny,kteří mi pomáhají,zvlášť ten mladší,to je úplné zlato,přála bych každému mít takového syna.Já musím bojovat a žít dál,je to velm těžké,ale musím.Mám tu své děti a lidi,kteří mě potřebují,je to poselství.Je mi těžko a smutno,ale musím jít dál,nic jiného mi ani nezbývá.přeji Všem,které něco podobného postihlo hlavně moc síly.Hana
Týna
•
16. srpna 2015
Nedávno jsem viděla podobné bílé auto s cihličkama jako má pan B. Myslela jsem si, že je to on a chtěla jsem, aby to byl on. Je mi po něm smutno, někdy chodím pohladit fasádu na domě.
Julia
•
22. srpna 2015
Mila Hanka, uprimnu sustrast, je mi to moc luto. Podla toho co pisete ste velmi dobry clovek. Pozorujem viac svet okolo seba a zistujem ze osud nenadeluje podla zasluhy. Vie byt velmi kruty aj k dobrym ludom, dokonca k nevinnym detom. Neviem ci je to vsetko vyssi zamer alebo len nahoda, neviem co si mam mysliet. Niekedy sa strasne hnevam na vsetkych tych stastnych a bezstarostnych ludi......aj ja som kedysi taka bola, ale zostalo len trapenie....Neviem ci to pomoze, ale mne pomaha ked si poviem, ze neodisiel sam. Ze kus mojej duse tiez odislo a je stale s nim. Lebo naozaj to tak citim aj po viac ako roku. Uz to nie som ja a nikdy nebudem. Podstatna cast chyba....Smutok zostane uz navzdy, aj ked vsetci naokolo uz zabudli...Drzte sa, zelam vam uz len to dobre a vela sil!
Julia
•
22. srpna 2015
Tyna, tak krasne ste to napisala.....
Hana B
•
23. srpna 2015
Zdravím vás Julie,děkuji,že jste mi napsala.Máte úplnou pravdu to co píšete s tím,že člověk trpí a není mu pomoci a někdo si stěžuje a nemá vlastně na co. Nám se vše zhroutilo,odešel nám milovaný člověk a musíme jít dál,ale bolest v srdci zůstává.Jen člověk,kterému se něco podobného přihodilo ví o čem mluví.Přeji Vám hodně zdraví,štěstí,sílu a jenom to nejlepší v životě.Hana B.
1034 lidé vyjádřili účast.
Jana
•
8. července 2015
Dobrý večer,dnes je to 11 měsíců,co mi zemřel manžel má velká láska a taťka dvou našich dětí...stále moc to bolí a stále nevím jak dál...
Jana Pikešová
•
8. července 2015
Dobrý večer,dnes je to 11 měsíců,co mi zemřel manžel má velká láska a taťka dvou našich dětí...stále moc to bolí a stále nevím jak dál...
Sabina
  (kontaktovat autora příběhu) •
5. června 2015
Ahoj,
Jsem rada, ze jsem nasla toto forum. Muj snoubenec a moje zivotni laska, se kterym jsem zila 11 let a mam s nim ctyrleteho chlapecka, zemrel pred rokem po sedmimesicnim boji na vzacny sarkom. Je to pro me stale jako vcera. Nikdy se s tim nesrovnam. Ctu tady o lidech, kterym odesel milovany clovek nahle...musi to byt nepopsatelny sok, to nepopiram, ale verte mi - menila bych okamzite. To sedmimesicni trapeni - operace, chemo, ozarovani, postupne ochrnovani...nakonec se pritel udusil z plicnich metastaz...toto peklo, a pak se vyrovnat s tim, ze uz neni...
Modlim se, abych sama odesla rychle a nahle, autonehoda, infarkt,..beru cokoliv. I sebevrazdu. Pozorovat sedmimesicni umirani mladeho cloveka (bylo mu 37)...nic horsiho snad neexistuje. Jsem vysilena, frustrovana, ublizena tou nespravedlnosti. Bojovat a verit v dobry konec je uplne nanic. Byla to falesna nadeje, o to vetsi byl potom ten sok, to zklamani, ta hruza...
1073 lidé vyjádřili účast.
Hana
•
8. června 2015
Dobrý večer,Sabino,
chodím často na tyto stránky,pročítám příběhy,a najednou čtu Tvůj příběh- a říkám si- to jsem snad psala já.... Můj manžel,moje životní láska,zemřel před 9 měsíci,Nedokážu se s tím vyrovnat,bolest je čím dál větší. Měli jsme 14 let krásného manželství a velice se milovali. 6 let můj manžel bojoval s rakovinou,měl metastázy na plicích a v kostech.Strašně bojoval a hrozně chtěl žít. přesně jak píšeš- vidět svou milovanou osobu jak trpí,jaké má bolesti,je něco šíleného,co se nedá slovy popsat. Jistě autonehoda-je to šok,ale aspoň ten člověk tolik netrpěl. Denně jsem byla u manžela v nemocnici,byla u jeho postele a dívala se jak trpí.Nejhoší byla ta šílená bezmoc,nemohla jsem mu nijak pomoct.Měl velké bolesti,ke konci měl i metastázy na mozku,po hodině měl epileptické záchvaty,křeče,zvracel černou vodu,ztratil i tu nejmenší špetku lidské důstojnosti...Proboha,takto si přece nezaslouží nikdo zemřít.Přesně chápu,to co popisuješ. Vím,že nikdy se nezbavím těch vzpomínek na to,jak manžel trpěl a jak mě prosil,že chce zemřít...
Sabina
  (kontaktovat autora příběhu) •
16. června 2015
Moc s Vami, Hanko, soucitim, ani nevite jak. Kdo si neprosel tim, co my, nikdy nepochopi... Mam kolem sebe spoustu pratel i rodinu, snazi se, ale ja si stale pripadam jako Martan... Ted, skoro 25 mesicu po smrti partnera, stale nikam nechodim, spolecnost me vysiluje. V podstate nemam silu ani naladu zajimat se o jine lidi a dokonce ani predstirat, ze se zajimam. Na dotaz "jak se mas" nechci odpovidat a pokladat stejnou otazku druhemu ani moc nechci, protoze me to nezajima. Asi je to porad ten pocit nespravedlnosti a ukrivdeni...proc zrovna muj pritel? Proc tak mlady? Jako to, ze vsichni ostatni v synove tride maji tatinka nazivu, jen on ne? Stale s nim mluvim, vecer mu rikam dobrou noc a rano dobre rano. Ucim syna fraze, ktere jsme si s pritelem zertovne rikali. Snazim se maximalne udrzet nazivu vse, co mi po priteli zbylo. Protoze je to to nejlepsi, co se mi v zivote stalo.
Kdybys chtela, muzes mi napsat e-mail, mel by se zobrazit vedle meho prispevku.
Drz se.
Hana
•
29. června 2015
Zdravím všechny, kteří žijí v bolesti. Manžel tragicky, vinou nezodpovědného člověka, zemřel, když mu bylo 45 let. Rána z čistého nebe. Měli jsme spolu moc krásný vztah, dva bezva kluky. Zhroutil se nám svět.Nemohla jsem uvěřit, že to přežiju. Byli tu kluci, kteří mě potřebovali, musela jsem jít dál i za jejich tatínka. Za dva roky po té hrůze jsem musela na operaci s výdutí na tepně v mozku. Po operaci jsem byla poprvé v životě v lázních. Nešťastná, osamocená, ubrečená jsem prosila manžela ať se mi nějak vrátí. Seznámila jsem se tam s mužem, který mi byl tak blízký od prvního setkání. Jako by se manžel vrátil, byl mu i fyzicky podobný. Úžasný, čistý, poctivý, pracovitý chlap. Miloval nás a my jeho. Žili jsme společně 11 let. Loni na podzim začal kašlat a za šest neděl zemřel. Já jsem zemřela s ním. Nechce se mi žít, nevidím smysl v přebývání na tomto světě. Mám zlaté syny, vnoučka, pěknou práci, pěkné bydlení. Mám vlastně všechno kromě toho nejdůležitějšího. Moc se snažím, ale je to jen čekání na konec. Bráním se tomu, ptát se PROČ? Nevím jestli někdo zná odpověď. Prosím poraďte.
Hana
•
9. července 2015
Milá Sabino,jako by jste mi mluvila z duše...také se mě nechce do společnosti,ani s nikým mluvit.také cítím velkou nespravedlnost a bolest- Proč zrovna můj milovaný manžel??? Vždyˇbyl tak hodný a nikdy nikomu neublížil...Když vidím někde jak se dva lidi drží za ruce,rve mě to srdce a chce se mi umřít. Vím že se s tím nikdy nevyrovnám, a nevím jak mám dál žít... Hana
1054 lidé vyjádřili účast.
Ivana
  (kontaktovat autora příběhu) •
30. července 2015
Ahoj Hani, potěšila mě tvá reakce. Doufám, že se držíš, že jsi silná a snažíš se tak jako já vrátit zpět do života. Jde to ztuha, dny se dají přežít, ale se spaním je to u mě dost zlé. I když bez tabletky neusnu, je to stejně jen na chvíli. Už si nepamatuji, kdy jsem se klidně a dlouho prospala. Čím víc ubíhá čas tím víc se mi vybavuje ten boj s nemoci, tu chvíli, kdy mi umřel doslova v náručí. Ničí mě to, protože se ty vzpomínky vynořují už i za dne. A vždycky mě položí, musím se někde na chvíli schovat a uklidnit. Doktoři by mě nejraději nadopovali tabletkami, ale já po nich jsem utlumená a taková zblbnutá. Tak se jim snažím co nejvíce vyhýbat. Přírodní léky nezabírají, tak se snažím pořád něco dělat, pořád něco vymýšlím, čím bych zaměstnala mozek. A neustále se ptám, kdy tohle peklo skončí.
Kdyby sis chtěla někdy povykládat stačí napsat mejl.
Ivana
•
9. července 2015
Ahoj Sabino, píšeš přesně to co si myslím i já. Před necelým rokem mi zemřel manžel (47 let) také po velkém boji s rakovinou. Přišla náhle a začal roční boj, jak píšeš, operace, ozářky, chemo. Navíc byl celou dobu v nemocnici na druhém konci republiky, takže jsem s ním nemohla být neustále. Ten rok bych nejradši vymazala z paměti, ty prosezené hodiny v nemocnici s pohledem na tolik utrpení a bolesti. Dodnes mám z doktorů doslova trauma a každá má návštěva u lékaře je psychický boj. Oba jsme o špatném konci nechtěli ani uvažovat, já si to do poslední chvíle nechtěla připustit. Stále si vyčítám, že jsem měla udělat něco... prostě něco co by ho zachránilo. Všichni říkají, že jsem udělala maximum, ale stejně.... I když jsem ateista denně jsem se modlila, prosila o pomoc a stejně jsem sama. Ty máš alespoň syna, nám osud děti nedopřál, dvakrát jsem o ně přišla. Nejhorší jsou večery, přes den se snažím pořád něco dělat, ale večery a noci, ty jsou k nevydržení. Stále si říkám kdy ta noční můra skončí. Drž se, snaž se být silná, máš pro koho žít a život jde dál.
Hana
•
10. července 2015
Ahoj Ivano,když čtu tvoje řádky,připadá mi,že jsem to psala já....Můj manžel mi zemřel před 10 měsíci,bylo mu 48,dlouho bojoval s tou nejodpornější nemocí-rakovinou,tolik si vytrpěl,tak strašně chtěl žít,tolik bojoval. Mám taky strašné výčitky svědomí,že jsem měla udělat něco víc,že jsem mu měla nějak pomoct,je to šílený. Nejhorší bylo jej vidět jak trpí,jaké má bolesti,jak ztrácí lidskou důstojnost. Kdo to nezažil tak nepochopí.často se mi zdá ten stejný sen o manželově konci a jak umírá...je to šílený a nedokážu se s tím vyrovnat...Přeji Ti hodně sil a budu ráda,když mi napíšeš. Hanka
jana
•
8. září 2014
Ahoj,kamarádce s dvěma malými dětmi zemřel tragicky manžel. Vy, co jste si tím prošli, poraďte, mám za ní chodit na návštěvy nebo ji raději nechat, ať se vypláče. Nevím, jak se k ní nyní chovat, abych ji více nezraňovala. Co pomohlo Vám? děkuji za reakce
Julia
•
10. září 2014
Ste mila, ze chcete pomoct. Ja mam rodicov velmi daleko, brat s rodinou je blizko ale nema moc volneho casu. Ale pride mi pokosit zahradu raz za 3 tyzdne, tak som vdacna aspon za to. Kamosky mi pomohli: prisli umyli mi okna, poupratovali. Jedna kamoska ma aj s mojou malou dcerou zobrala na dovolenku. Premna je to najvacsia pomoc. Navrhujem nevahat, ozvat sa, trpezlivo vypocut, urcite sa potrebuje vyrozpravat. Mozno doniest nejaky kolacik, pomoct navarit a pod. Cloveka po takejto tragedii stoji vela sil aj normalne kazdodenne fungovanie, najma ak nema blizko rodinu ktora by pomohla.
1052 lidé vyjádřili účast.
Karel
•
11. září 2014
Asi se nedá paušalizovat, každý to cítí jinak. Ale co si vzpomínám na své prožitky, byl jsem vděčný, když u mě kdokoliv třeba jenom seděl. ale protože je člověk zcela paralizován, určitě se hodí i něco uvařit, uklidit, zvlášť v domácnosti se dvěma dětmi. Já neměl sílu ani se osprchovat. A co se týká vyplakání, to je potřeba, ale když se bude moct vyplakat Vám, možná to také ocení. Co doporučuji, neříkat takové ty věci jako že čas to zpraví, že pláčem nic nezmůže apod. Přeji hodně sil a nestyďte se brečet také.
Ewa
•
12. října 2014
Dobrý den,
s tím, co píšete mohu jen souhlasit. Pomoci s praktickými věcmi a hlavně se zbytečně neptat.
Brzy to budou tři roky, co jsem přišla o manžela - spáchal sebevraždu a já jsem zůstala sama s tříletým synem.
Dodnes mám svým blízkým za zlé, že mi nepomohli. Nechtěla jsem nic řešit, nedokázala jsem sama nic rozhodnout a nic myslet. Dostávala jsem každý den několik sms, zda něco nepotřebuji a jak se cítím, jak to mohl udělat atd...
Nikdo na mě nezazvonil, nedonesl oběd, nákup nebo nevzal chlapečka na procházku, aby přišel na jiné myšlenky. Abych se někomu mohla vyplakat, to nepřicházelo v úvahu. Musela jsem být ta, která vše zvládne. Hořkost těch dní pocítím občas i po takové době.
1032 lidé vyjádřili účast.
Elena
  (kontaktovat autora příběhu) •
7. března 2017
Dobrý den paní Ewo, prosím nezlobte se, že reaguji na Vaše vyjádření po takové době a doufám, že se máte dobře. Můj manžel odešel ze světa dobrovolně. Dětem bylo 7 a 5 let. Od té doby není nic vpořádku. Každý den se snažím žít normálně. Je to 7 let a nejde to. Pořád se zlobím na lidi kolem sebe, že mě (nás) v tom nechali. Vadí mi, že mám život poznamenaný takovou tragédií. Chtěla bych zpět svůj dřívější život.
823 lidé vyjádřili účast.
Jitka
•
7. září 2014
Vidím, že v mém smutku nejsem sama...před pěti týdny mi odešel partner, a nechal mě tu s dvaapůlletou dcerou. Je to o to horší, že ze světa odešel dobrovolně. Asi bych pochopila a srovnala se se smrtí, kterou si člověk nezaviní, ale já tápu v pochopení a odpuštění...abych mohla jednou říct dcerce, jaký byl tatínek skvělý člověk...ale to musím nejdřív srovnat sama v sobě...partner se oběsil kvůli nijak závratným dluhům...nebylo to nic, co bychom společně nezvládli.. o to je to horší..myslím si o sobě že jsem silná, v životě už jsem něčím prošla (je mi 46) ale tohle je největší zrada, kterou jsem v životě prožívám...Kdyby se našel někdo, kdo byl v podobné situaci..pomohl mi pochopit, jestli se to vůbec pochopit dá, mám v sobě mnoho křížicích se pocitů - marnou lásku, stesk, smutek..ale také vztek, který mě ničí..chtěla bych odpustit, moc jsem ho milovala, ale zatím to nejde a nevím jestli někdy půjde...
1144 lidé vyjádřili účast.
Jana
•
10. září 2014
Milá Jitko, je mi to líto...
Můj manžel také spáchal sebevraždu. Máme podobně staré děti. Pokud budeš chtít, napiš mi na mail. Ráda si s Tebou budu psát.
Mnoho síly
Jana
Jitka
  (kontaktovat autora příběhu) •
11. září 2014
Jano, prosím ozvi se mi na mail galliane1@seznam.cz.
Moc děluji. Jitka
951 člověk vyjádřil účast.
Pavla
•
25. září 2014
Když jsem si přečetla Váš příspěvek, připadalo mi to velmi známé....Taky je mi 46 let, vdova jsem skoro 12 let i manžel odešel ze světa dobrovolně.... Tehdy bylo dcerám 14 a 8 let. To co píšete, jak se to ve Vás "mele", zmatek pocitů, lásky, nenávisti, zrady - je z mé zkušenosti normální. Být silná a vydržet to, nesesypat se, to chce velkou sílu. Musíte fungovat pro svou dceru, ta potřebuje mámu a vy byste měla "nahradit" jí i tátu. Odpustit partnerovi, když jste ho milovala - no hned to nepůjde, chce to čas, každá to asi máme časově jinak, mně to třeba za sebe trvalo 5 let, za to, že to mohl udělat dcerám, asi neodpustím nikdy. To ale neznamená, že bych po jeho smrti na něj před dcerami nějak "nasazovala", ne to ne, dál se je snažím utvrzovat v tom, že to byl skvělý táta. Mladší dcera ho tak vidí dodnes, i když má dodnes jako následek jeho smrti zdravotní problémy, pro starší dceru okamžikem smrti jako otec "skončil". Těžké jsou i takové momenty jako začátek školy, přijetí na další školu, taneční apod......možná přijdete i na to, že dokážete i věci o kterých jste ani netušila, že umíte - různé domácí práce, které běžně dělá chlap...Ale chce to vydržet, "zatnout zuby" a věřit, že bude zase líp.....Možná, že Vám to teď přijde úplně zcestné, ale jednou přijde i to, že i když jste partnera velmi milovala, zjistíte, že už nechcete být sama, budete se možná bát, bude se vkrádat i srovnání....nikdo Vám nebude dost dobrý.....a až to nebude vůbec čekat, objeví se někdo další, chápající, úžasný....Píši Vám to takhle, ve zkratce je to mých posledních 12 let....přeji Vám hodně síly a věřte, že bude líp, držím palce......
983 lidé vyjádřili účast.
Milli
  (kontaktovat autora příběhu) •
4. ledna 2017
Dobrý den,
děkuji, že jsem našla cestu na tento web a na Vaši reakci. Před měsícem mi dobrovolně odešel manžel. Zastřelil se. Bylo by mu 35 let. Nechal tady dva syny 7 a 9. Mám to stále před očima, jak tam leží a já se ho snažím oživit.
Jsem tu ale pro ty 2 zlatíčka, která za nic nemůžou. Jak píšete. Ženská to musí vydržel a jet dál. Každý den mu tu nadávám, protože máme hospodářství, a teď to mám na krku. Pomoc okolních je strašně důležitá. Už jen psychická podpora, že moje vize do budoucna je reálná, a že se máme na co těšit. Že on to nedokázal, ale já to s klukama dokážu a uděláme to tu hezké. Strašně mi chybí jeho přítomnost, někdy mi jen tak prolétne hlavou, co by na to řekl. Ale on už neřekne nic. Asi mu to nikdy neodpustím. Nevím co kluci, těm jsme řekli, na doporučení psychologa, že zemřel při nehodě při práci. Až budou větší, tak pak pravdu. Jak o co jste ředla dětem Vy? A jak na to reagovali. Děkuji
julia
•
6. září 2014
29.6.2014 nahle zomrel moj partner, mal len 37 rokov. ozivovali sme ho so susedou 20 min kym prisla sanitka, nasledne oni pol hodinu. nepodarilo sa. akutny infarkt. 4 hodiny lezal mrtvy v kupelni, kym ho zabalili do modreho vreca a odviezli. sedela som pri nom a rozpravala sa s nim cele tie 4 hodiny. stale sa mi to prehrava v hlave ako film. Mam nocne mory. Boli sme spolu 15 rokov, mame 5 rocnu dceru. zostali len spomienky, cely nas zivot sa zrutil v priebehu necelej hodiny. citam tu podobne osudy, presne viem ako sa citite, prazdnota, zial, vycitky za to co sme nestihli.... neviem ako dalej, uz som na antidepresivach aby som vladala fungovat v praci a koli malej ktora potrebuje pozornost. citim sa velmi osamelo, citim ako by nam niekto hrozne ublizil, jemu ktory tak miloval zivot, nasej dcere ktora ho zboznovala, mne. brat s rodinou pomohol po pohrebe ale teraz uz dali so svagrinou jasne najavo ze maju svoj zivot, mama sa snazi aj ked sme si nikdy moc nerozumeli. Ocenujem to ale je 300 km daleko. Priatelia vypocuju, ale tiez ich to uz asi nebavi pocuvat. kto nezazil nepochopi co to je. chyba mi jeho humor, mali sme identicky pohlad na svet, mam pocit ze bez neho je uz vsetko marne.
Karel
•
7. září 2014
Přijměte upřímnou soustrast, je to hrozné a nerad to píši, ale ještě dlouho bude trvat, než bude lépe. Ne snad proto, že byste se s tím smířila, ale "zvyknete si". Jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici, otázkou je, zda na ní může být šťastný. Já to zatím po více než půl roce neumím, ale za úspěch beru, že přežívám. Přeji Vám mnoho sil.
Julia
•
8. září 2014
Ano, clovek len preziva. Sledujem cas ako plynie a dufam ze uplynie co najrychlejsie aspon rok a ze uz bude lepsie. S nulovou zivotnou energiou robim len nevyhnutne minimum koli malej. Ale desi ma ta nova realita s ktorou sa musim zmierit a na ktoru si musim zvyknut... Dakujem za odpoved a drzim palce aj Vam.
Julia
•
17. května 2015
Presiel takmer rok....bolo naivne dufat, ze po roku to bude snad lepsie. Dokonca je to este horsie. Ziadna nadej ze to cas vyriesi. Najhorsie je to uvedomenie, ze ziadny den uz nebude uplne slnecny, ziadny okamih, zazitok uz nebude uplne stastny a ziadne miesto uplne krasne, lebo clovek s ktorym by ste to chceli zdielat sa uz nikdy viac nevrati.....
962 lidé vyjádřili účast.
Jiří
•
18. května 2015
Každý prožívá bolest, nemoc i zármutek jiným způsobem. Liší se míra a hloubka prožitku, ale i délka času, který musí uplynout, aby se palčivost změnila v snesitelnost. Faktem ale zůstává, že věřící lidé přijímají útěchu zpravidla rychleji a snáze, protože se můžou opřít o určitý druh naděje. Úlevu může sice přinést i představa nebo vysvětlení, které se naprosto vymykají logice rozumu, oč přijatelnější je ale naděje, která se opírá o jistou dávku uspokojivých důkazů. Za zkoušku určitě stojí podívat se alespoň na toto: http://wol.jw.org/cs/wol/d/r29/lp-b/1101994005.
Sabina
  (kontaktovat autora příběhu) •
23. června 2015
Uplne ti rozumim! Cas bohuzel v tomto pripade neleci... U mne uz je to taky pres rok, co pritel zemrel na rakovinu, a je to presne jak pises - muj vlastni pocit prazdnosty se nemeni, neda se nicim zaplnit, zatimco me okoli uz "se smirilo", prece jen pro ne to byl "jen" kamarad, kolega, zet...Takze po roce uz je "zapomenut", zatimco pro me je to naopak! Takze se citim o to osamelejsi.
Ten pocit, ze zadny den uz nebude jako driv, jsem presne dnes mela (uz po tisici nebo milionte) taky... Nevim, co bych poradila, sama s tim zapasim... Pokud cas nevyleci, tak co ano?
Jak popisuje Julian Barnes ve svem poslednim romanu - po ztrate nejblizsiho cloveka se z toho dostanete asi jako racek z ropne skrvny: prezijete, ale kridla uz budete mit navzdy slepena dehtem.
Julia
•
21. července 2015
Tiez som citala vystizne prirovnanie: ked nas blizky clovek opusti ci zomrie, je to ako by nam odsekli cast tela. Fyzicke telo ostava vcelku, ale nie je to tak. Chyba zasadna cast a zivot sa zrazu rozpada. Je to ako by vas zrazilo neviditelne auto.

Presne tak to je. Tiez sa casto vraciam na tieto stranky, lebo vsetci okolo to uz maju za sebou a myslia si ze ja tiez. Rovnako sa stranim spolocnosti, lebo mi pride hrozne ze vsetci funguju ako by sa nic nestalo. Nevladzem sa tvarit ze je vsetko ok, nenavidim otazku Ako sa mas? Vsetko v poriadku? Mam chut kricat, ako moze byt vsetko v poriadku? Uz nikdy nebude nic v poriadku! Nemozem pochopit tu nespravodlivost voci nemu, ved nikomu neublizil. A nemozem pochopit tu nespravodlivost voci nasej dcere ktoru budem do prvej triedy viest sama a ostatne deti tam budu mat obidvoch stastnych rodicov. Preco??????
991 člověk vyjádřil účast.