Dobrý den,
s tím, co píšete mohu jen souhlasit. Pomoci s praktickými věcmi a hlavně se zbytečně neptat.
Brzy to budou tři roky, co jsem přišla o manžela - spáchal sebevraždu a já jsem zůstala sama s tříletým synem.
Dodnes mám svým blízkým za zlé, že mi nepomohli. Nechtěla jsem nic řešit, nedokázala jsem sama nic rozhodnout a nic myslet. Dostávala jsem každý den několik sms, zda něco nepotřebuji a jak se cítím, jak to mohl udělat atd...
Nikdo na mě nezazvonil, nedonesl oběd, nákup nebo nevzal chlapečka na procházku, aby přišel na jiné myšlenky. Abych se někomu mohla vyplakat, to nepřicházelo v úvahu. Musela jsem být ta, která vše zvládne. Hořkost těch dní pocítím občas i po takové době.
In reply to Asi se nedá paušalizovat, by Anonym (neověřeno)