Moc s Vami, Hanko, soucitim, ani nevite jak. Kdo si neprosel tim, co my, nikdy nepochopi... Mam kolem sebe spoustu pratel i rodinu, snazi se, ale ja si stale pripadam jako Martan... Ted, skoro 25 mesicu po smrti partnera, stale nikam nechodim, spolecnost me vysiluje. V podstate nemam silu ani naladu zajimat se o jine lidi a dokonce ani predstirat, ze se zajimam. Na dotaz "jak se mas" nechci odpovidat a pokladat stejnou otazku druhemu ani moc nechci, protoze me to nezajima. Asi je to porad ten pocit nespravedlnosti a ukrivdeni...proc zrovna muj pritel? Proc tak mlady? Jako to, ze vsichni ostatni v synove tride maji tatinka nazivu, jen on ne? Stale s nim mluvim, vecer mu rikam dobrou noc a rano dobre rano. Ucim syna fraze, ktere jsme si s pritelem zertovne rikali. Snazim se maximalne udrzet nazivu vse, co mi po priteli zbylo. Protoze je to to nejlepsi, co se mi v zivote stalo.
Kdybys chtela, muzes mi napsat e-mail, mel by se zobrazit vedle meho prispevku.
Drz se.
In reply to Dobrý večer,Sabino, by Anonym (neověřeno)