Když jsem si přečetla Váš příspěvek, připadalo mi to velmi známé....Taky je mi 46 let, vdova jsem skoro 12 let i manžel odešel ze světa dobrovolně.... Tehdy bylo dcerám 14 a 8 let. To co píšete, jak se to ve Vás "mele", zmatek pocitů, lásky, nenávisti, zrady - je z mé zkušenosti normální. Být silná a vydržet to, nesesypat se, to chce velkou sílu. Musíte fungovat pro svou dceru, ta potřebuje mámu a vy byste měla "nahradit" jí i tátu. Odpustit partnerovi, když jste ho milovala - no hned to nepůjde, chce to čas, každá to asi máme časově jinak, mně to třeba za sebe trvalo 5 let, za to, že to mohl udělat dcerám, asi neodpustím nikdy. To ale neznamená, že bych po jeho smrti na něj před dcerami nějak "nasazovala", ne to ne, dál se je snažím utvrzovat v tom, že to byl skvělý táta. Mladší dcera ho tak vidí dodnes, i když má dodnes jako následek jeho smrti zdravotní problémy, pro starší dceru okamžikem smrti jako otec "skončil". Těžké jsou i takové momenty jako začátek školy, přijetí na další školu, taneční apod......možná přijdete i na to, že dokážete i věci o kterých jste ani netušila, že umíte - různé domácí práce, které běžně dělá chlap...Ale chce to vydržet, "zatnout zuby" a věřit, že bude zase líp.....Možná, že Vám to teď přijde úplně zcestné, ale jednou přijde i to, že i když jste partnera velmi milovala, zjistíte, že už nechcete být sama, budete se možná bát, bude se vkrádat i srovnání....nikdo Vám nebude dost dobrý.....a až to nebude vůbec čekat, objeví se někdo další, chápající, úžasný....Píši Vám to takhle, ve zkratce je to mých posledních 12 let....přeji Vám hodně síly a věřte, že bude líp, držím palce......
In reply to Vidím, že v mém smutku nejsem by Anonym (neověřeno)