Ahoj Sabino, píšeš přesně to co si myslím i já. Před necelým rokem mi zemřel manžel (47 let) také po velkém boji s rakovinou. Přišla náhle a začal roční boj, jak píšeš, operace, ozářky, chemo. Navíc byl celou dobu v nemocnici na druhém konci republiky, takže jsem s ním nemohla být neustále. Ten rok bych nejradši vymazala z paměti, ty prosezené hodiny v nemocnici s pohledem na tolik utrpení a bolesti. Dodnes mám z doktorů doslova trauma a každá má návštěva u lékaře je psychický boj. Oba jsme o špatném konci nechtěli ani uvažovat, já si to do poslední chvíle nechtěla připustit. Stále si vyčítám, že jsem měla udělat něco... prostě něco co by ho zachránilo. Všichni říkají, že jsem udělala maximum, ale stejně.... I když jsem ateista denně jsem se modlila, prosila o pomoc a stejně jsem sama. Ty máš alespoň syna, nám osud děti nedopřál, dvakrát jsem o ně přišla. Nejhorší jsou večery, přes den se snažím pořád něco dělat, ale večery a noci, ty jsou k nevydržení. Stále si říkám kdy ta noční můra skončí. Drž se, snaž se být silná, máš pro koho žít a život jde dál.
In reply to Ahoj, by Anonym (neověřeno)