Ahoj,
Jsem rada, ze jsem nasla toto forum. Muj snoubenec a moje zivotni laska, se kterym jsem zila 11 let a mam s nim ctyrleteho chlapecka, zemrel pred rokem po sedmimesicnim boji na vzacny sarkom. Je to pro me stale jako vcera. Nikdy se s tim nesrovnam. Ctu tady o lidech, kterym odesel milovany clovek nahle...musi to byt nepopsatelny sok, to nepopiram, ale verte mi - menila bych okamzite. To sedmimesicni trapeni - operace, chemo, ozarovani, postupne ochrnovani...nakonec se pritel udusil z plicnich metastaz...toto peklo, a pak se vyrovnat s tim, ze uz neni...
Modlim se, abych sama odesla rychle a nahle, autonehoda, infarkt,..beru cokoliv. I sebevrazdu. Pozorovat sedmimesicni umirani mladeho cloveka (bylo mu 37)...nic horsiho snad neexistuje. Jsem vysilena, frustrovana, ublizena tou nespravedlnosti. Bojovat a verit v dobry konec je uplne nanic. Byla to falesna nadeje, o to vetsi byl potom ten sok, to zklamani, ta hruza...
