Dobrý den,
děkuji, že jsem našla cestu na tento web a na Vaši reakci. Před měsícem mi dobrovolně odešel manžel. Zastřelil se. Bylo by mu 35 let. Nechal tady dva syny 7 a 9. Mám to stále před očima, jak tam leží a já se ho snažím oživit.
Jsem tu ale pro ty 2 zlatíčka, která za nic nemůžou. Jak píšete. Ženská to musí vydržel a jet dál. Každý den mu tu nadávám, protože máme hospodářství, a teď to mám na krku. Pomoc okolních je strašně důležitá. Už jen psychická podpora, že moje vize do budoucna je reálná, a že se máme na co těšit. Že on to nedokázal, ale já to s klukama dokážu a uděláme to tu hezké. Strašně mi chybí jeho přítomnost, někdy mi jen tak prolétne hlavou, co by na to řekl. Ale on už neřekne nic. Asi mu to nikdy neodpustím. Nevím co kluci, těm jsme řekli, na doporučení psychologa, že zemřel při nehodě při práci. Až budou větší, tak pak pravdu. Jak o co jste ředla dětem Vy? A jak na to reagovali. Děkuji
In reply to Když jsem si přečetla Váš by Anonym (neověřeno)