Uplne ti rozumim! Cas bohuzel v tomto pripade neleci... U mne uz je to taky pres rok, co pritel zemrel na rakovinu, a je to presne jak pises - muj vlastni pocit prazdnosty se nemeni, neda se nicim zaplnit, zatimco me okoli uz "se smirilo", prece jen pro ne to byl "jen" kamarad, kolega, zet...Takze po roce uz je "zapomenut", zatimco pro me je to naopak! Takze se citim o to osamelejsi.
Ten pocit, ze zadny den uz nebude jako driv, jsem presne dnes mela (uz po tisici nebo milionte) taky... Nevim, co bych poradila, sama s tim zapasim... Pokud cas nevyleci, tak co ano?
Jak popisuje Julian Barnes ve svem poslednim romanu - po ztrate nejblizsiho cloveka se z toho dostanete asi jako racek z ropne skrvny: prezijete, ale kridla uz budete mit navzdy slepena dehtem.
In reply to Presiel takmer rok....bolo by Anonym (neověřeno)