Vidím, že v mém smutku nejsem sama...před pěti týdny mi odešel partner, a nechal mě tu s dvaapůlletou dcerou. Je to o to horší, že ze světa odešel dobrovolně. Asi bych pochopila a srovnala se se smrtí, kterou si člověk nezaviní, ale já tápu v pochopení a odpuštění...abych mohla jednou říct dcerce, jaký byl tatínek skvělý člověk...ale to musím nejdřív srovnat sama v sobě...partner se oběsil kvůli nijak závratným dluhům...nebylo to nic, co bychom společně nezvládli.. o to je to horší..myslím si o sobě že jsem silná, v životě už jsem něčím prošla (je mi 46) ale tohle je největší zrada, kterou jsem v životě prožívám...Kdyby se našel někdo, kdo byl v podobné situaci..pomohl mi pochopit, jestli se to vůbec pochopit dá, mám v sobě mnoho křížicích se pocitů - marnou lásku, stesk, smutek..ale také vztek, který mě ničí..chtěla bych odpustit, moc jsem ho milovala, ale zatím to nejde a nevím jestli někdy půjde...
