Radka
•
7. září 2015
•
Truchlení

Odešla mi maminka

Je to deset dní, kdy nás po velmi krátké nemoci opustila naše maminka. Stále nemohu uvěřit, že je to navždy. Byla skvělý člověk, nemoc na ní zaútočila velice rychle a nečekaně. Jsem vděčná, že jsme s ní mohli být až do konce, stejně jako ona s námi byla celý život. A alespoň trochu jí mohli vrátit vše co pro nás ona dělala. Moc mi chybí.
26154 lidé vyjádřili účast.
1289 reakcí Vložit vlastní příběh
Markéta
•
20. ledna 2012
Je to jen pár hodin, co mi umřela maminka. Včera ve 4hodiny ráno vydechla naposledy a já tomu pořád nemůžu uvěři, nemůžu se s mířit s tou bolestí, jako by umřelo kus mě samé. Před necelými 2roky mamce diagnostikovali zhoubný nádor tlustého střeva, bohužel v pokročilém stadiu s metastazemi na plicích a játrech. Lékaři nám rovnou řekli, že je to léčitelné, ale nevyléčitelné. Začal ten šílený kolotoč, operace, chemoterapie, biologická léčba, vše jen pro to, aby to alespoň pozastavili. Bohužel metastázy pořád rostly a bylo jich víc. Maminka to vše snášela ohromně statečně, za což jí nepřestanu nikdy obdivovat, byla veselá a užívala si ten poslední kus života, co jí tu byl vyměřen. Bohužel v říjnu roku 2011 se její stav začal rapidně zhoršovat, dokroři jí přestali léčit, s tím, že už to nemá cenu, což jí srazilo na úplné psychické dno, ze kterého se nám ale porařilo jí jakžtakž dostat, nicméně nemoc byla silnější než my. Maminka začla hrozně hubnout, nechtěla moc jíst, byla hrozně drobounká, měla jen ohromné břicho, to jak jí rostly metastázy na játrech. Posledních 14dnů už jen ležela, skoro nemluvila, moc nevnímala, věděli jsme, že je to konec, že se to blíží, ale nechtěli jsme se s tím smířit! Nakonec včera ten telefonát-mamka umřela a pak už nic, jen hrozná bolest a prázdno, které ve mě zůstane už napořád.Bylo jí jen 55let. Vím, že teď už je jí líp, že už jí nic nebolí, ale hrozně mi chybí, nevím, jak se s tím smířit. Mám 2 krásné děti a milujícího manžela,taťku a 2bráchy, vím, že se musím snažit, že na to nejsem sama, ale přebolí to někdy, smíří se člověk někdy s tím, že už nemá mámu? Mami, miluju tě a vždycky budu, jsem pyšná na to, že jsem tvá dcera. Dávej na nás z nebíčka pozor! Chybíš nám!
2142 lidé vyjádřili účast.
Lucie
•
25. ledna 2012
Je mi to moc líto, ze Ti odesla maminka. Vím, jaké to je. Pred skoro 2 lety mi zemrel muj milovany tatinek, take na rakovinu, vim jake to je, a 26. unora to budou dva roky a obcas to na me dolehne jako dnes, kdy tady placu a divam se na spolecne fotografie a truchlim. Mam udelany oltarek jen pro meho tatinka, kde ma svoje fotky a stale rozsvicenou svicku, to proto aby mu nikdy nechybelo svetlo... Snazila jsem se tomu vsemu pochopit, jit ke specialistovi na umrti, ktery mi musel po roce pomoci. Muzu rici, ze jsem tu skutecnost uz prijala, ale to prazdne misto Ti v srdicku zustane na vzdy... S tim se neda nic delat, jen se naucit s tim zit... Taky budes jina, budes se citit jinak nez pred tim nez Tvoje maminka zemrela, to je normalni, uz to nikdy nebudeme my... Zmenime se... Jen ti co tim prosli, vi o cem mluvim... Jestli Ti mohu nejak poradit a jsi trosku spiritualni, najdi si knihu od Roberta Schwartze - Plan me duse, je to jina teorie na zivot a na smrt a pomuze Ti porozumet spoustu veci... Drzim Ti moc palce, Tvuj odkaz jsem nasla nahodne v tento vecer, kdy mi tecou slzy nad tatovyma fotkama, kdy mi strasne chybi a strasne moc bych ho chtela obejmout a rict mu, jak strasne ho miluju... Nasla jsem Te pres google, tak aspon vis, ze v tom nejsi sama, ceka Te dlouha cesta, ale pamatuj si, ze Buh nam nedava do cesty nic, co bychom nemohli prekonat. Hlavne nedopust, aby tim trpely Tvoje deti, to se hodne stava a i kdyz si to rodice neuvedomuji, tak tou ztratou nakonec strasne moc trpi deti. Venuj se jim stejne jako predtim, ted uz Tvuj zivot je rozdelen na pred a po... Tak jako muj... Nejsi v tom sama. Drzim Ti moc palce, bud statecna, maminka by si to tak prala a kup si tu knizku, pomuze ti. pa pa
Markéta
•
26. ledna 2012
Milá Lucie, moc ti děkuji za tvá slova, velmi si vážím toho, že se v dnešní době najde člověk, který si najde čas, aby povzbudil někoho, koho vůbec nezná. Chtěla jsem si tím příspěvkem hlavně ulevit, ale to, že jsi na něj reagovala, mě hrozně potěšilo! Vím, že lidí jako já, je spousta, že nejsem jediná, kdo ztratil někoho milovaného, ale i tak je ta bolest hrozná, ten smutek a prázdno, co tu po ní zbylo trhá mou duši na tisíc kousků. Včera měla pohřeb a já už teď vím, že je to definitivní, že se nikdy nevrátí, nikdy mě neobejme, už nikdy jí nebudu moct říct, jak moc jí mám ráda. Pořád mám pocit, jako by to byl jen nějaký zlý sen, ze kterého se musím probudit, že je to hloupost, prostě ten fakt nedokážu zatím přijmout, i když vím, že musím, že až se s tím smířím, uleví se mi, ale zatím to proste nejde. Ani nevím, jak mám dál bez ní žít, byly jsme si velmi blízké a o to víc to bolí!
Děkuji za rady, tu knížku si určitě zkusím sehnat!
Tvého tatínka je mi velmi líto, vím, že ikdyž jsou to už 2 roky, ta bolest zůstává dál!
Měj se krásně a ještě jednou děkuji!!!!
Marta
•
12. února 2012
Mila Lucie,
vyjadruji litost nad bolestivym odchodem Tve maminky a preji hodne sil v techto prvnich nelehkych mesicich bez jeji pritomnosti!
Zaroven pridavam i muj, podobny "pribeh" a pocity,postrehy....Treba se na tyto stranky jeste vratis a prectes si je...?¨
Ma maminka-nebo spise nase - mam jeste starsi sestru - zemrela na zacatku listopadu po dlouhem 4letem boji s rakovinou. Stejne jako ty - i my jsme obdivovali celou dobu jeji statecnost....Vlastne vsichni lekari nad ni rkoutili hlavou, ze tu jiz davno nemela byt...takze ony 4 roky byly navzdory veskerym prognozam. Dobre vsak byly jen ty prvni dva po operaci, pak prisly dve recidivy a uz to slo pomalu, ale jiste s kopce...Jenze, i kdyz uz mela maminka velke bolesti, porad zde byla,volaly jsme si kazdy den, mohly ji drzet za ruku...a nedokazaly jsme si predstavit, jake to bude, az...Proste jsme si vzdy zvykli na ten dany stav, a kazde dalsi zhorseni nam ustedrilo hodne bolestnou ranu...
Jednou z motivaci proc dal zit bylo pro maminku me tehotenstvi. Tak nejak jsme vsichni verili, ze se sveho dalsiho vnoucka docka. V lete byla hospitalizovana, uz byla jen na kapackach a hrozne hubenoucka, v nemocnici uz nad ni lamali hul a divali se na nas divne, co si slibujeme od domaciho hospice. Tady vsak jedno velke DIKY Ceste domu! Jsou opravdu skveli!
No, nicmene po navratu z nemocnice mamca jakoby ozila, jeste i sla na vylety, zase prijimala normalni stravu...s pocinajicim chmurnym podzimem ale zacala odchazet jeji psychika, zacinala hodne spat, uz nemela chut k jidlu...a my tusili, ze je zle, ale porad jsme si mysleli, ze treba do Vanoc...Zkratim to: zemrela den pred porodem meho druheho synka. Porodila jsem tak, abych po navratu z porodnice hned stihla pohreb...I muj prvni syn je osudove spjaty s babickou - slavi narozeniny den pred jejimi.
Rika se, ze cas vse spravi...bohuzel to ale zatim neplati, spis je mi ted nejak hure, nez treba v prosinci...je to jako obrovska jizva, ktera prichazi k sobe a nechce se zahojit. Maminka byla ohromnou oporou cele rodiny, jako lekarka stala pri nemocech a odchodech nekolika pribuznych, a uzasne to umela i se svymi vnoucaty...Dneska mi zrovny vyhrkly slzy, kdyz jsem si hrala se svym starsim synem...chybi mi tolik jako mama i jako babicka pro me deti - mela hodne odlisny styl pristupu k detem a vychove vubec, nezli ma tchyne.
S jednim si ale nevim rady....mam pocit takove zvlastni zdi mezi mnou a prateli...mnozi me sice po mamincine smrti zahrnuly nabidkami pomoc a vyjadrovali litost, ted ale, kdyz se o mamince zminim, mam pocit, ze to slyset nechteji...a i se vidame nejak mene. Pritom si nestezuji,nelituji se pred nimi,jen obcas - v nejake souvislosti o mamince hovorim.


Pokud tedy pujdes na tyto stranky a prectes si me radky, muzes mi prosim napsat, jak s k tobe stavi tve okoli?
diky a hodne zdravi cele rodine! M
2224 lidé vyjádřili účast.
Sabina
•
6. února 2012
Vím jak se citíte.19.4 to budou 2 roky co i mě zemřela moje nejmilovanější maminka.Měla jsem jen štěstí,že zničeho nic upadla do komatu a 2,5 měsíce se z něj neprobrala.Nevím,jak bych unesla její postupné ochabování.Ta bolest když zemřela byla tak ohromna,že jsem chtěla jít za ní.Nikdy na ni nezapomenu,ale postupně jsem se naučila s ní v duchu komunikovat ,psala jsem ji sms i když se nikdy nedoručily a pomáhá mi to.Taky mi moc pomohly knížky od Moodyho(život po životě,život po ztrátě,světlo po životě.)Jestli to přebolí?Bolí to pořád,ale už jinak-vím,že je jí dobře,je šťastná se svojí maminkou(mou babičkou).Věřím na duše zemřelých i na to,že tady jsme jen na chvíli a věčný život nás čeká.Buďte silná pro vaše děti a celou rodinu.
2164 lidé vyjádřili účast.
Markéta
•
13. února 2012
Milá Marto, váš článek je asi adresovaný mě, protože Lucii zemřel tatínek již před 2 roky.
Je mi líto Vaší maminky a hlavně toho, čím si teď musíte procházet. Máte pravdu, ani mě není o moc líp, ta jízva je příliš velká a čerstvá a já si nejsem jistá, jestli se někdy zahojí! Vaše maminka musela být úžasná, stejně jako ta moje, že to tak dobře snášela a prala se s tím do poslední chvíle. Nikdy svou maminku za to nepřestanu obdvivovat!
Máte pravdu také v tom, že i my jsme si na její zdravotní stav zvykli a ikdyž už pak jen ležela, byla tu stále s námi a my se s tím nějak naučili žít a jen pocit, že by měla odejít, mi rval srdce z těla! Ale stalo se, už tu není a já se s tím musím naučit žít, ale hrozně mi stále chybí, je mi pořád smutno a chybí mi elán do života. I když vím, že by nechtěla, abych jen seděla a trápila se, tak se s tím nějak pořád nemůžu srovnat. Myslela sem, že po pohřbu se to zlepší, ale já se vlastně ještě nesmířila s tím, že umřela. Pořád čekám, kdy zazvoní telefon a v něm se ozve její hlas....Vím, je to hloupost, už nikdy mi nezavolá, ale tolik to boli....
A okolí? Spousta lidí vůbec neví, že umřela a ten zbytek buď dělá, jako by se nic nestalo nebo mě litují. A lidé, kterým na mě doopravdy záleží mě nechají o ní mluvit, ale nelitují mě, za což jim nikdy nepřestanu být vděčná! Ona je součást mého života a to, že se o ní někdy zmíním by nemělo vyvolávat rozpaky. Potřebuju vědět, že když o ní budu mluvit, nenastane trapné ticho, nebo soucitné pohledy, tak třeba se mi to někdy podaří. Ale to pochopí jen ten, kdo to zažil!
Mějte se krásně a kdykoli se zase ozvěte. Upněte se na své děti a věrte, že jejich babička to vše z nebíčka pozoruje a že zůstane s vámi navždy!
Marta
•
13. února 2012
Milá Markéto,
ano, bylo to adresováno Vám a moc moc se omlouvám, posunuly se mi v mysli řádky, omlouvám se tímto i Lucii!
A děkuji moc, že jste mi ještě odpověděla!
Umím si představit, jak vám musí být, když jste nebyla u maminky do poslední chvíle. Ale věřte tomu, že jste byla do poslední chvíle v jejím srdíčku a že by se na Vás určitě nezlobila!
Spousta lidí mi řekla,někdy i tak hodně věcně, že se vlastně maminka s mým synkem "vyměnili"...že aby někdo mohl na svět přijít,někdo musí odejít. Jenže já s touto interpretací nemůžu jen tak sžít...i když je to nesprávné, říkám si, proč neodešel někdo jiný, nějaký zločinec, a proč milovaná bytost, která tu ještě mohla dlouho rozdávat radost?!
To jsou ale proč a kdyby...kterými se jen člověk trápí :-(
Přeju ještě jednou hodně sil Vám a díky za podporu!
marta
2154 lidé vyjádřili účast.
Zuzana
•
8. května 2012
Maminka mi umřela tento pátek. Na tyto stránky jsem už narazila, když byla nemocná. Teď jen tak bloumám a přemýšlím co dál. Maminka se před 6ti měsíci dozvěděla, že má rakovinu. Nejdříve to díky dvěma lékaž¨řkám s hnusným přístupem skoro hned vzdala, ale asi po měsíci jsme ji přesvědčili na chemoterapii. Prodělala 4, po každé další se stupňovaly nepříjemné následky, pak jí řekli, že to bohužel vůbec nezabralo, nádory se jen zvětšily.... a že má tak 2 m žívota. To jídostalo, ale na druhou stranu, ona nechtěla ani na ty první chemoterapie a asi to nějak tušila, že to špatně skončí. Já se mezitím nadchla pro MMS, strašně jsem tomu věřila, ale maminka bohužel ne, zkusila to asi 2 dny, ale nebylo jí dobře a prostě už asi nechtěla nic dál zkoušet.... My už jsme jí pak na další chomo ani nepřesvědčovali, už jsme jí pochopili, že chce klid... Chvíli to bylo ještě celkem dobré, došla na zahradu.., pak už víc ležela, přestala jíst...Do toho se u tatínka projevila starší nemoc, kterou dosud neléčil...ztratil najednou všechny kreevní destičky, naštěstí jsme jeli na pohotovost a nechali si ho tam. byl v nemocnici asi přes týden, mezitím jsem si s maminkou vyslechla opět necitlivě, to, že už jí tedy dál léčit neboudou /sestra mi před ní přibalila leták do hospicu!!!/. druhý den jsme jely za taťkou na návštěvu do nemocnice, to už mamka sotva lezla.... bylo to strašné, to jejich setkání, nic smutnějšího jsem nezažila, ale stále jsem musela fungovat. Mám naštěstí 2 malé děti, hodného manžela, i sestru, ale s miminkem, takže nemůže toho tolik stihnout i když dělá co může.... pak tatínka naštěstí pustili a jezdí teď do Prahy na léčbu+chemov práškách... zůstal pak tedy doma a maminka s ním . každý den jsem tam s dětli jezdila, abysme s nimi byly co nejvíce.... ke konci, asi 2-3 tdny byla maminka už tak slaboučká, že už nemohla ani na záchod, tatínek se o ni staral, a já se sestrou pak jak jsme mohly... týden před tím nám tatínek volal, že se chce mamka rozloučit..., bohužel ještě neodešla, druhý týden ve čtvrtek odpoledne také, tak jsme u ní byli všichni 3... zemřela v pátek ráno.... Je to velká bolest, ale plakat můžu jen málo, asi mi to ještě nedošlo, asi se ve mně něco nastavilo tak, aby se to dalo přežít... o víkendu jsme teď byli s dětmi venku, na výletě, i s tatínkem..., te´d to vypadá že moc nesmutníme, protože víme, že pro maminku to bylo vysvobození, že si to moc přála a byla ráda, že do poslední chvíle byla doma, s námi...asi smutek ještě přijde, ale teď je to spíš takové smíření, klid, musíme teď myslet na tatínka, aby se z toho dostal...., maminka snad na nás kouká a je ráda, jak to všechno je... a ví, že i když neprobrečíme celé dny, tak nám moc chybí a nikdy na ní nezapomeneme a nepřestaneme jí milovat.....
2201 člověk vyjádřil účast.
Deniska
•
6. listopadu 2011
Dobrý den všem,
dnes ráno v 7.50 h, při krásném vycházejícím sluníčku moje maminka odešla do nebíčka.
Byla jsem se na ni podívat jak krásně spinkala a hladila jsem ji a modlila se at se jeste probudi :(((( Odesla ve spanku. Hrozne to boli :(((((( 29.11. by oslavila 44.narozeniny.
Je to nepopsatelne, ale uz ted citim, ze je proste se mnou.
MAMINKO MILUJI TĚ!
TVOJE DENISKA
2122 lidé vyjádřili účast.
Magda
•
6. listopadu 2011
Denisko,
upřimnou soustrast, taky si myslím, že Tě maminka bude hlídat z nebíčka. Když nám umřel táta, tak jsem měla pak narozky a najednou se u nás objevila straka na balkoně, takovou dlouhou dobu seděla a koukala dovnitř do bytu a vždycky, když se něco důležitého děje, tak je nám straka nablízku, tak si myslím, že zase nás hlídá ta straka. Je to možná k neuvěření, ale i když jdu na hřbitov, tak vždycky přiletí k brance, jako by mě chtěla uvítat. Věřím, že něco je mezi nebem a zemí. Já myslím, že budeš mít svého andělíčka teďka v mamince.
1861 člověk vyjádřil účast.
Deniska
•
6. listopadu 2011
Milá Magdi, moc Ti děkuji. Já mám nádhernou 14-ti letou kocicku a zase věřím, že ona je můj tatínek...
A maminka je tu teď se mnou cítim ji, zapálila jsem ji svíčku a pouštím jí její nejoblíbenější písničky a věřím, že jsem slyší.
Musím se teď hodně snažit, aby na mne moji rodiče v nebíčku mohhli být hrdí.
DENISKA
sonča
•
7. listopadu 2011
bože, deniska, tak by som ti strašne chcela pomôcť, tvoja maminka tu už nie je, a to je tá najstrašnejšia vec na svete. Ale ver mi, že je stále nejakým spôsobom s tebou, ja to viem, že naši milovaní, ktorí už odišli tam niekde do svetla, sú tu s nami, uvidíš, aj ty budeš mať veľa takých pocitov, keď budeš vedieť, že to je s tebou tvoja maminka. Zapáľ pre ňu každý deň bielu sviečku, večer jej povedz dobrú noc, keď budeš sfukovať sviečku aj cez deň, povedz jej, kam ideš, ahoj mami, idem teraz do školy. Keď zomrel môj tato pred 13 mesiacmi, snívali sa mi o ňom len krásne sny, videla som ho v nich mladého ako na starých fotkách (môj tato zomrel 10 dní pred osemdesiatimi narodeninami, vitálny človek, a zrazu ho za pár dní nebolo). A predstav si, na moje narodeniny vo februári, prvé bez neho, som vonku venčila psíka a plakala som, že už mi nebude blahoželať, a zrazu som našla opretú o múr (bolo to ráno) ružu zabalenú v celofáne, ružovú, úplne čerstvú, vôbec nezmrznutú (mrzlo). Viem, že mi ju tam dal tato, išli už tade aj iní ľudia, a to by si ju nikto nevšimol? Bola to ruža na moje narodeniny od môjho tata, mám ju vysušenú. Až je tu úplne na neuverenie. Každý večer sa s ním lúčim so slovami, dobrú noc, tati, a pošli mi prosím, len pekné sny. Aj ty sa rozprávaj so svojou maminkou, aj nahlas, ja nosím tatove hodinky a jeho svadobnú obrúčku, a je to, akoby bol stále so mnou. Tak maj veľa síl, Deniska, snaž sa to zvládnuť, myslím na teba aj na tvoju maminku, a ozvi sa.
1984 lidé vyjádřili účast.
Deniska
•
8. listopadu 2011
Sonča,
děkuji Ti, za podporu. Mamince palím svíčky a mám otevřené okno a pouštím jí její nejoblébenější písničky. Je se mnou vím to, říká mi ať nepláču, že chce vidět můj smích...
Ve čtvrtek v dopoledních hodinách bude zpopelněna, vybrala jsem jí nádherné šaty, které milovala a dostala je ode mne dárkem na Vánoce.
Kamarádka mi koupila knížku od R.A.MOODYHO - DOTEKY VĚČNOSTI, jedna slečna tu psala, že ji kniha pomohla, tak dnes také začnu číst.
MILUJU MAMINKU, 29.11. bude mít narozeniny.
DENISKA
Lucie
•
25. ledna 2012
Denisko ahoj! Jmenuji se Lucie a muj pribeh o ztrate tatinka je vyse, rada bych se Te zeptala jak se citis a jestli nepotrebujes s necim pomoci, ja sama jsem musela projit specialisty, abych se z toho dostala, i kdyz tu prazdnotu v srdicku, tak ti zustane naporad, musime se s ni naucit zit. Jestli jeste budes cist tuto zpravu, napis mi na muj osobni email lucie_vilimkova@hotmail.com, rada bych Ti pomohla.
Jitka
•
27. dubna 2012
Milá Denisko, derou se mi slzy do oči, když si čtu tvůj příspěvek. Jelikož mi maminka umírá na LDn zabrousila jsem na tyto stránky. Mojí mamince bylo ted v dubnu 56 let a když jsem si přečetla, že už nemáš ani jednoho z rodičů a mamince bylo teprve 43let nedovedu si ani představit, jak to zvládáš ve svém velmi mladém věku. Jsi velmi statečná a přeju ti hodně sil do budoucna a věřím, že tvoji rodiče jsou na tebe a tvoji sílu velice pyšní. :-(. Mě je 35, před třemi lety nás opustil tatínek a ted si k sobě volá i maminku, bojím se...chtěla bych mít aspon polovinu tvojí síly. Ještě jednou velký obdiv tobě. :-) Jitka.
Deniska
•
30. října 2011
Dobrý den Všem,
asi pře třemi týdny jsem objevila tento portál. Je mi 22 let a studuji. V roce 1996 jsem přišla o tatínka, zemřel na následky autonehody. Před dvěma měsíci jsem se vrátila z pracovních prázdnin a rovnou jsem jela za svoji maminkou, které je 43 let, do nemocnice, kde ji 8.9.2011 operovali pro náhlý zánět. O den později 9.9.2011 přišla nová zpráva RAKOVINA děložního čípku a okolí V TERMINÁLNÍM STADIU. 3.10. mi maminku dali domů s tím ať si ještě užijeme pár společných chvil, ale morfium už šlo domů s námi. Před 14 dny jsem maminka našla v jejím pokoji a už jsem myslela, že je po všem, avšak záchranaři jí pomohli a vzali do nemocnice. V pondělí nastupujeme do HOSPICU s vysokými dávkami morfia, je to prý otázka dní...
Moc se snažím, ale prostě to bolí, citím se sama, nemám sourozence. A to nejhorší teprve přijde, teď mám ještě možnost ji pohladit, ale co potom?

Poradí mi někdo.
Děkuji DENISKA
sonča
•
31. října 2011
deniska, dnes je pondelok, takže tvoja maminka je už asi v hospici. Neviem, či ti vie niekto naozaj povedať, že sa blíži jej koniec, ale keď áno, nechaj všetko, a buď stále s ňou. hovor jej, ako ju máš rada, že si šťastná, že je ona tvoja maminka Keby si videla, že sa blíži jej koniec, neboj sa jej povedať, aby bola spokojná, že ty si tu poradíš, že ju ľúbiš, a nech myslí na to, že sa spolu raz aj tak stretnete. Mne zomrel môj tato pred 10 mesiacmi, stále to bolí rovnako. Držím ti palce, aby ste to ty s tvojou maminkou zvládli čo najlepšie, aby ste mali čas sa rozlúčiť, lebo ja si myslím, že tomu zomierajúcemu už netreba klamlivé slová, on ich ani nechce počuť, sám vie, že sa blíži jeho koniec, a tak mu treba na tej ceste pomôcť. Potom, kď tu ostaneš naozaj sama, ani sa neviem vžiť do tvojej situácie, musí ti pomôcť tvoja širšia rodina, alebo dobré kamarátky. Budem chodiť na túto stránku, keby si niečo potrebovala. Tak buď silná!!!!!
1884 lidé vyjádřili účast.
Deniska
•
31. října 2011
Milá Sonča,
ano dnes máme obě za sebou první den v hospicu, maminka noc. Je to tam docela pěkné a mají tam tři nádherná koťátka, která už maminka měla v posteli a byla moc šťastná, ty kočičiky předly a ona si je hladila, jak moc vnímá, nikdo není schopný říct...
Byla jsem jen trošku naštvaná, že pan primář, který mi řekl na rovinu, že jde o dny, jí nedal tak vysoké dávky morfia, které měla v nemocnici... A navíc po tom transposru prostě měla bolesti... Doufám, že zítra tu medikaci posilní.
Víš, moje maminka věděla od dubna tohoto roku, že je nemocná a nedokázala mi to sdělit a mé srdce mi říká, že ona nedokáže odejít v mé přítomnosti, proto odcházím na noc spát domů... Ale zítra tam možná zůstanu... Řídím se hlasem svého srdce.
Víš, já doufám, že na těchto stránkách dokážu najít přátele s podobným osudem, jelikož Ti co to neprožili neumí dát radu, jako Ti co nějaké zkušenosti mají...
1854 lidé vyjádřili účast.
Markéta
•
2. listopadu 2011
Ahoj Deni, četla jsem si tvůj příběh a představila jsem si sebe na Tvém místě. Mně je 28 let a tatínek zemřel na následky autonehody, když mi bylo 19 a maminka na konci srpna tohoto roku na rakovinu tlustého střeva. Poslední dny byla doma, hospic jsem odmítla a na pomoc nám jezdily sestřičky z charity. Celou tu dobu jednalo se o 3 dny jsem prožívala v takovém zvláštním stavu, jako by to šlo mimo mně. Mamka taky měla morfium, které ji utlumovalo. Snažila jsem se u ní chvilkama sedět a držet jí za ruku, pohladit. Jak zmiňuješ ty neodešla, když jsem tam byla, ale chvilku potom,m co jsem odešla a jí jsem řekla, že si jdu něco zařídit, a že se za chvilku vrátím. Takže si myslím, že i když moc nereagovala nebo reagovala zmateně, tak mně vnímala. Potom, když zemřela a díky tomu, že jsem s ní byla v posledních chvílích, tak jsem se s tím vnitřně smířila a byla jsem moc ráda, že jsem mohla být u ní.V týdnu po její smrti jsem žila v takovém oparu - zařizuješ kremaci, voláš to lidem atd... Nejhorší období ale nastane potom, kdy najednou už není nic, lidi, kteří přijdou na kremaci většinou brečí tam a potom už je to pro ně uzavřené, ale pro tebe to teprve začíná. Musíš se s tím naučit žít a ten fakt prostě přijmout. Držím Ti palce a myslím na Tebe. Klidně se mi ozvi. Jinak to, že maminka umírá jsem poznala podle toho, že odmítla jíst, pak i pít a pořád jakoby spala, už se ani neprobouzela.
Magda
•
4. listopadu 2011
Ahojky, taky Ti posílám moc a moc síly a mamince též.Je moc dobře, že jsi tam s maminkou a určitěje moc ráda.Řikám si, že život je někdy strašně krutý, že tohle může dopustit.Moc se drž Denisko. Já vím, jaké to je.
1753 lidé vyjádřili účast.
Deniska
•
4. listopadu 2011
Děkuji Vám všem za podporu...
Každý den je její stav horší a horší, pan primář dnes říkal, že si myslí, že do konce týdne odejde... Ona celý den spinka, ale je krásná a ja jí hladím vlásky a říkám, jí jak moc ji miluji... Doufám, že to nějakým způsobem vnímá.
Je to všechno nespravedlivé... Moc děkuji za slova útěchy, vidím tu, že v tom nejsem sama a mám motivaci...
DENISKA
zdenka
  (kontaktovat autora příběhu) •
22. prosince 2011
Ahoj 10.prosince 2011 mi zemrela maminka na rakovinu ani nevime ceho mela velke bolesti a nemohla absolvovat CT bricha ,Zacalo to bolenim kolena ,paralen a ibalgin ji vubec nezabiral doktori se k ni moc hezky nechovaly neverily ji ,ze ma takove bolesti moc plakala .3 listopadu jsme se dozvedeli ze je to rakovina a pak to slo rychle nemohla si stoupnout ani lehnout jen sedela v kresle byl problem s mocenim a m ela prolezeniny prosla jsem si peklem divat se na maminku jak se trapi bolesti plakala nechtela umrit mam dve deti nejmladsi je 8 mesicu stara .byla jsem fyzicky i psychcky vycerpana .chtela umrit doma ale neslo to byly jsme s bratzrem porad u ni porad to mam pred ocima to jeji hnusne umirani .kdyz me bratr volal ze v osm rano zemrela ja tam o pul devate prijela mela slzy v ocich umyla jsem ji ,oblekla do rakve aby s ni uz nic nedelali a mela klid.Denisko moc to boli porad placu v den pohrbu jsem prisla domu a vzala jsem si prasky na spani strasne jsem chtela jit za ni .ted kazdy vecer usinam a doufam ze za mnou prijde aspon ve snu .Ptas se co bude potom .bude ti moc smutno a bude se ti styzkat ,pred rokem touhle dobou jsme se tesily na vanoce chodily spolu po nakupech a tesily se s mimi co jsem mela jeste v brisku a vubec nas nenapadlo ze za par mesicu mama nebude .24 prosince jdu za ni na hrbitov srasne to boli ,brecim a nic me netesi doufam ze az jednou umru ze ji uvidim mooc si to preji Densko drz se ahoj Zdenka
Pavla
•
6. ledna 2012
Zdeni, to co teď prožíváš, já prožívala přesně před rokem. Když čtu tvé řádky, jako bych je sama psala. S přáním vidět se s ní ve snu jsem usínala a stále usínám každou noc. Ta myšlenka na to až jednou zemřu, že se možná shledáme, tak ta mě také napadala velice často. Ale jak píšeš máš dvě děti a ty k tobě cítí tu samou lásku, jako ty ke své mamince. Tu cestu bolesti si musíš projít a já ti slibuji, že bude lépe. Vím o čem mluvím. 9.12.2010 mi odešla moje nejmilovanější maminka. Byla mě i mým dvěma synům (4,8) vším. S ní odešel kus světa radostného, barevného. Byla ji 55 let a zemřela velmi náhle. Nemocná nebyla. Den před tím mi mávala z okna,když jsme odjížděli. Stále ji vidím, jak se usmívá a volá mé jméno. Druhý den jsme spolu mluvili ráno o telefonu a já se s ní ani nerozloučila, protože pak s ní mluvil malej a pak to položil. Řekla jsem si, že ji zavolám později,ale pak mi volali, že je v nemocnici. 3 dny byla v komatu. Mluvila jsem na ni, hladila ji, byla tam s ní celou dobu, dokud ji nepřestalo bít srdíčko. To co jsem pak prožívala, je nepopsatelné. Zmátořila jsem se jen kvůli dětem. Potřebují mě. Byly na babičku velmi fixované. Trávily s ní každý víkend. Druhou babičku nemají, tak se jím to snažím vynahrazovat, ale stále o ní mluví. Je to bolest, ale časem se zmírní. Zdeni přeji hodně síly. Budeš ji potřebovat a já taky. Pavla
Martina
•
22. října 2011
Dne 20.10.2011 v 05.30 hod. odešla navždy naše milovaná maminka, babička a prababička. 31.12.2010 měla uráz doma a upadla na zem. Zlomila si nohu a při pádu se uhodila do hlavy. Bohužel tímto vše začalo. Léčila se ze zlomeninou nohu ale bohužel začala střecká demence, která byla příliš rychlá. Za babičkou jsme chodili pravidelně. Vodila jsem jí tam svoji malou dceru, která si s ní hrála karty co babička milovala. Vodila jsem jí i mého jorkšíra aby měla kontakt se pejskem. Někdy mluvila uplně mimo ale byly dny, které se chovala normálně. Bohužel jí postihla mozková mrtvice a byla převezena záchrankou do nemocnice. Okamžitě jsme za babičkou jeli ale byla v komatu. Rozloučili jsme se a doufali jsme, že se vše zlepší. Bohužel druhý den zazvonil telefon a lékař nám konstatoval, že babička je po smrti. Hned jsem sedla do auta a jela do nemocnice. Sestřička mi dala věci po babičce a já jsem jí prosila, že ji chci naposledy vidět. Pořád mi to vymlouvala a nakonec mi pustila k zemřelé babičce. Když jsem babičku viděla jak leží na posteli a ten spokojený výraz v obličeji. Byla jsem smutná ale zároveň šťástná,že odešla za manželem a že už ji nic nebolí a netrápí. Hladila jsem jí ruce a dala poslední pusu na rozloučenou. Babičko vždy zůstaneš v mém srdíčku a vzpomínkách. Jsem ráda, že jsem měla takovou užasnou babičku.
Martina
•
6. září 2011
je to presne mesic co mi zemrel muj milovany tata, mel 59 let..byl 4 mesice v nemocnici, zemrel na celkove selhani organu z otravi krve ,kterou mel ze zapalu zlucovodu, krome toho mel rakovinu ledvin, uz 4 roky chodil na dialyzu, moc se trapil a mival veilke bolesti, chodili jsme denne za nim a snazili se ho motivovat, stale jsme doufali ze se z toho dostane, posledni dva tydni se mu zlepsil stav, dokonce se i usmival a planoval hodne veci a tak jsme si mysleli ze je z toho venku, uz jsme to proste necekali..byla jsem u neho i jeho posledny den, kdyz jsem tam prisla doktorka mi rekla ze mel krvaceni z plic a ze je to vazne, i presto jsem neverila ze umira, rikala jsem mu ze ho vezmeme domu, ze bude dobre, ze ho mam rada a ze zitra zase prijdu, drzela jsem ho za ruku, asi tricet minut co jsem odesla zemrel...mrzi mne ze mi to nerekli, ze umira, ze jsem tam nemohla zustat do konce, ale jsem vdecna aspon za to ze jsem tam mohla byt a rict mu ze ho mame radi a drzet ho za ruku aspon tu chvili, proste rozloucit se, jako kdyby si pockal na navstevni hodiny, jakoby cekal ze nekto z nas prijde, za to jsem vdecna. Moc to boli ale pro neho to bylo vykoupeni, vypadal jako dite kdyz umiral. Pred 7 lety mi zemrel ve veku 22let mladsi braska, mel autonehodu, takze uz jsem prisla o dve milovane osoby ve velmi kratke dobe, zustala mi jen maminka a braska starsi. Tata se moc tesil na vnoucata a na mou svadbu, kterou jsem mela mit v rijnu, neumim si predstavit ze to vsechno uz bude bez nej, je to pro mne hrozne tezky, doufam jen ze jemu je uz dobre a nic ho neboli a ze se na mne zhora diva...
1801 člověk vyjádřil účast.
Jana
•
2. září 2011
Je to přes dva měsíce co mě opustil můj bráška a čas nám vzál jeho tvář ,jak se zpívá v jedné písníčce.Je to pro mě také nepochopitelné.Každý večer se v tom pitvám a pořád brečím.Stále čekám ,že zazvoní u dveří a řekne mě ségra jdu na kafe a místo toho je prázdnota a pohled na jeho fotgrafii.Umřel na mozkovou mrtvičku ve 42 letech.Já a naše maminka jsme byli skoro do poslední chvíle u jeho postele v nemocnici a viděli brášku s těmi hadičky v umělém spánku.Byl to nejboleštivejší zážitek jak pro mě tak pro maminku.Jenom mě mrzí ,že nám lékaři v Sokolvě neřekli,že se blíží konec a to už měl teplotu jen 32 a určitě bychom chtěli být až do uplného konce.Chci jen říct ,brško zůstáváš tu v každém z nás.A niky nezapomenu ségra
andre Highli
  (kontaktovat autora příběhu) •
25. června 2011
Umřel mi tatínek a nemůžu se z toho vzpamatovat už 11 let...většinou navečer když je venku zataženo se mi začne stýskat a je mi smutno...většinou ale to je v pohodě...sranda a tak ,ale už 11 let se to občas vrací.Najednou jsem smutnej ,stýská se mi,když začne venku pršet tak se mi i skoro chce brečet.
Sirotek
  (kontaktovat autora příběhu) •
3. července 2011
Umřela mi maminka. Jsou to 3 měsíce a pocity mám úplně stejný. Až na tu pohodu a skorobrečení. Tím chci říct, že u mě pohoda menšinou a brečím, skoro "kudychodím".
Hroznej pocit ztráty a osamění ....smutek, lístost že už ji nikdy neuvidím, jen v myšlenkách. Lidi kolem říkají, že rok je kritický. Myslím ale, že ani rok neotupí tu hroznou bolest. CHvilkama se to ani nedá vydržet, ta tíha....
ivana
•
29. října 2011
Mně umřela maminka před 17měsíci,náhle a nečekaně.Rámo jsem odjížděla za bratrovou přítelkyní,abych ji pomohla s malou neteří a když jsem tam po 5ti hodinách dorazila,tak jsem chtěla volat že jsem v pořádku a nikdo to tam nezdvihal.Teprve po pátém pokusu to zdvihl otec a oznámil mi,že maminka zemřela.V tu chvíli jsem tomu nedokázala uvěřit a dodnes stále čekám že zazvoní a řekne její oblíbené tak jsem tady. Nejvíce lituji že jsem neměla šanci se s ní rozloučit a poděkovat ji. Občas večer hledím na oblohu a říkám si,jestli tam někde je.Chybí mi a vždycky bude.Jediné,co pro snad ještě můžu udělat je to,že budu žít tak,aby na mne mohla být hrdá i tam,kde je tedka.
sonča
•
27. října 2010
mne pred 6 týždňami zomrel môj tato, dostal nejaký čudný zápal, z ktorého ho nevedeli v nemocnici (bratislava) dostať, žiadne antibiotiká nezaberali, 5 týždňov bojoval a ...potom odišiel. Chodila som za ním do nemocnice 2x denne, rozprávala som mu, hladkala ho, nebojkaj sa, tati, všetko bude dobré. Je to hrozná bolesť, teraz, že ho už niet, myslím naňho každú sekundu, neviem sa vysporiadať s tým hrozným beznádejným zúfalstvom, že už ho nikdy neuvidím, môjho tata. Vždy, keď sme sa lúčili, mi hovoril, ...maj sa pekne. Tak ja sa s ním vždy pri hrobe, alebo večer, keď sfukujem doma sviečku, lúčim... spinkaj, tati, a maj sa pekne. Pred pár dňami, keď som neskoro večer venčila môjho psíka, strašne som plakala, a kvílila som...kde je teraz môj tato, ako vyzerá teraz môj tato..... A keď som prišla domov, sadla som si v tme na koberec, a pozerala do plameňa jeho sviečky, a zrazu som pocítila veľký pokoj, a cítila som niečo pri mne, nebol to fyzicky dotyk, ale také niečo, akoby dotyky okolo môjho tela, trvalo to šťastnú, zázračnú chvíľku, a ja som vedela, že je to môj tato, a prišiel mi povedať, aby som sa netrápila, a ja už viem, že môj tato teraz vyzerá ako DOTYK, ako nežný dotyk.
Tom
  (kontaktovat autora příběhu) •
22. října 2010
Zravý přeji všem truchlícím..
Jsem obyčejný 28letý řidič kamionu a o svou milovanou 48letou hodnou a zdravou maminku jsem přišel letos na sv.Valentýna.
Díky mé práci jsem si s maminkou neprožil tolik času co bych si přál, ale jsem vděčný za štěstí, že jsem se narodil tak dobrému člověku jakým vždy maminka byla.
První dny doma, pak v práci byly hodně těžké. Nemyslel jsem prakticky na nic jiného a přišlo mi, že jsem při každém ujetém kilometru vybrečel všechny mé slzy. Až jsem se divil kde se všechny ty nové berou. Po čase, ne že bych zapomněl, ale už má první myšlenka po ránu a poslední k večeru nepatřila vždy mamince a nakonec jsem tu skutečnost příjmu a začal s tím žít. Bolet to nikdy nepřestane a, že nezažila vlastní vnouče po kterým jako každá dobrá maminka toužila, nás mrzet bude navždy.
S maminkou měl snad tam nahoře někdo jiné plány, rozdala tu tolik lásky a dobra a teď určitě
čeká někde na pěkném místě se svou maminkou a pozoruje nás, jestli tu na zemi nezlobíme.
Dal bych cokoli za rozloučení s maminkou a poděkování za to, jaká byla.
Život je někdy hodně krutý a neuvěřitelně těžký, ale je to ten nejlepší dar od našich rodičů.
Přibyde zde ještě spousty a spousty nešťastných a zklamaných a já vám přeji ať vaše bolesti a zármutky rychle odejdou.

Bůh stvořil maminky, protože nemůže být všude…
lenka
•
29. října 2010
to bylo moc pěkně napsané,můžu se přidat jen,.ale musím dodat,.že ještě takové vyrovnanosti jsem nedosáhla,.a to tu maminka není už skoro 4 roky,.ale určitě je dobré se dívat na to jako Vy,.
Tom
•
15. ledna 2012
Dobrý den, omlouvám se, že reaguji až po tak dlouhé době, ale pořád jsem nemohl najít ten článek který jsem tenkrát psal. Až teď a náhodou...
Jak a po jaké době jsem se s tom skutečností vyrovnal?...Asi hned po onom velikém počátečním šoku z toho, že tu maminku nemáme. A důvod?...Prostě jsem si řekl, že to tak mělo být.... je to život... už milióny let stále stejný ...jedni odchází a další přichází... Pravda je, že to nemuselo být tak brzy. Jak dlouho tu ještě budu já? Jak dlouho mý nejbližší? Máme si zbytek života pokazit každodenním zármutkem, steskem a bolestí? Mají naše myšlenky na věci krásné na tomto světě vytlačit ty ošklivé plné smrti?..To ne, proto mi rodiče přece život nedali...Už slyším Maminku jak mi ze zhora říká trap se a lituj každý den toho že tam s vámi nejsem..blbost!!! Řekla by: užívej života, dokud to jen jde, chovej se k lidem tak, jak by sis přál, aby se oni chovali k tobě. Vychovej dceru svou jak nejlépe to půjde a jednou jí o své mamince povídej to, jaká byla s úsměvem na tváři a s pocitem štěstí z toho, že jste se navzájem tak moc milovali. Každé ráno, když v práci odbrzdím soupravu a vyrazím na cestu,(pouze občas, když mám nějaké starosti zapomenu) se podívam na nebe a popřeju mamince babičce a těm co tu už nejsou krásné ráno. Myslím na ně, vzpomenu si, když se například dcerka nejak hodně zasměje ve svých třech měsících vyhrknou mi slzy lítosti, že se toho maminka nedožila, ale smrtí a vším co je se smrtí společným odmítám žít.
Je to hodně těžké když o někoho příjdeme. Ať už je to člověk nebo nějaké zvíře které milujeme vždycky to dost bolí. A to ani vlastně ani nemusí vůbec souviset se smrtí....
Přeji vám všem štěstí, radost a když už, tak ať všechno zlé rychle vyprchá..

PS: na sv. Valentýna to budou už dva roky od toho nejhoršího zážitku co jsem ve svém životě zažil.
Teď mám úžasnou partnerku a krásnou tří měsíční Terezku. Tak, jako v každé rodině která žije z jednoho průměrného platu a mateřské těch ošklivých peněz, bez kterých se ale nedají kupovat oblečky (Nutrilony:) ), věcičky které lidi potěší, výlety do kin a do přírody, moc nemáme. Ale jsme zdraví a šťastný a za to jsem vděčný!!!

Bůh stvořil maminky, protože nemůže být všude…
Marek
  (kontaktovat autora příběhu) •
28. května 2011
Dobrý den, chci se Vás zeptat, jak jste se s tím vyrovnal, kdy nastal ten zlom, co Vám pomohlo získat jiný náhled... Já s tím bojuji již tři roky a není to vůbec lepší.
Janča
•
20. srpna 2011
Marku, přečtěte si knuhu od R. A. Moodyho DOTEKY VĚČNOSTI a dojdete klidu. Mně umřela maminka před rokem, když jsem byla těhotná (velmi trpěla a celá rodina s ní) a po přečtení této knihy jsem opravdu šťastná. Cítím, jakoby maminka odjela jen pryč a já vím, že se s ní zase setkám.. Ona žije teď na lepším místě. Je to dokázáno.. :-)
1784 lidé vyjádřili účast.
radka
•
12. května 2012
Tome, máte můj obdiv, já mám syny 27 a 30 let a máme krásný vztah. Mě je 49 let, vaše maminka byla má vrstevnice. . mě zemřelanedávno maminka, bolí to, ale mám to podobně jako vy..žiju a chci žít s radostí se svou rodinou. Za ten citát : Bůh stvořil maminky, protože nemůže být všude vám mooc děkuji.
1643 lidé vyjádřili účast.
aja
•
21. října 2010
Připojuju se ke všem příspěvkům s velikým pochopením a i s vlastní zkušeností. V pondělí 18.10. jsem s velikým smutkem a bolestí pohřbila svou mámu. Maminka dobojovala svůj boj s těžkými následky autonehody, se kterými bojovala velice statečně několik let a doslova si prošla křížovou cestu spojenou se slepotou, imobilitou a bolestmi. Smrt byla pro ní určitým vysvobozením, ale bolest po jejím odchodu je přesto veliká, protože umřela náhle, bez varování a prakticky ze dne na den. Protože žiju v zahraničí,neměla jsem šanci se s ní rozloučit. Čekala jsem, že se to po pohřbu zlepší. Pohřeb a všechno kolem něho mě ale přivedl do kruté reality. Když jsem obdržela před kremací potvrzení o spopelnění, s hrůzou jsem pochopila, že máma skutečně zemřela a že si ji již vyzvednu jako hrst popela v urně. Přepadla mě hrůza a pohřeb jsem zvládala jen s vypětím sil. Snažím se nějak fungovat, ale není to jednoduché, je to jako zlý sen a člověk čeká, kdy se probudí. Na mámu pořád myslím a v mém srdci je pořád živá a bude žít, dokud tady budou lidi, kteří ji měli rádi. A těch bylo hodně.
Laďka
  (kontaktovat autora příběhu) •
16. října 2010
Zdravím, chci Vám zdělit, že vím jak trpíte a jak to bolí. Moje maminka odešla 9.12.2010, Trvalo to půl roku, nemoc byla plíživá a velmi progresivní.Navíc to bylo přede mnou utajováno. Jak byla šlechetná. Bohužel nebyla šance se s ní rozloučit,v nemocnici byl vydán zákaz návštěv. Poslední 3 týdny jsem ji neviděla. Mamince bylo pouhých 63 let.Byla to má nejlepší kamarádka. Od té doby nemohu najít klid. Ráda bych se s ní rozloučila. Říká se , že si Pán Bůh bere k sobě tak brzy ty, co má rád, tím se uklidňuji. Jo, my jme tu a musíme jít dál, přece ji nemůžu rmoutit. Lidi držte se. A na ty co už odešli, myslete s láskou, pak se Vám i trošku uleví. Laďka
1843 lidé vyjádřili účast.
Lucie
•
29. září 2010
Rok neskutečne uběhl a mě se to pořád zdá,jako zlý sen,že tady s náma mami naše není.Odešla tak rychle a bez rozloučení,ona to sice cítila,ale já ji pořád říkala TO BUDE DOBRE!Ztrácela se před očima,byla pořád tak silná a bojovala,moc ji za to děkuji!Byla to moc šikovná,milá,hezká,pořádná maminka.Neustále na ni myslím a říkám si to se nemělo stát-nespravedlivé,bolavé,stresující!moc ji děkuji za vše co mi dala a jak mě vychovala..MOC MI CHYBIS MAMI!_ Cítím se všema,co mají podobnou bolest.Děkuji za tyto stránky
1853 lidé vyjádřili účast.
Adri
•
1. října 2010
Před dvěma měsící osud krutě zasáhl a vzal mi moji maminku. Od té doby vím, jak nepopsatelně moc bolí ztratit blízkého člověka... Maminka onemocněla rakovinou a bohužel se na tuto nemoc přišlo až v konečném stadiu, kdy i přes veškerou péči a snahu bylo už bohužel pozdě... Maminka však neztrácela naději a byla velkou bojovnicí. Čas nám však v boji s nemocí dopřál pouhopouhé tři měsíce... Také jsem jí říkala, že to bude dobré, že to zvládne a že všechno dobře dopadne... Vždyť jsem si ani nedokázala představit, aby to tak nebylo! Měly jsme spolu spoustu plánů a představ... Nastal čas, kdy si maminka po celoživotní dřině mohla konečně odpočinout a věnovat se svým zálibám a užívat si celé rodiny, pro kterou se v životě tolik obětovala a které věnovala tolik svojí lásky. Těšila jsem se, jak bude jednou úžasnou babičkou a je mi strašně moc líto, že téhle role se z mé strany nestihla dočkat... Její odchod je obrovská ztráta a změní to neskutečným způsobem život přítomný i budoucí. Říká se sice, že čas dokáže hojit rány a otupit bolest, ale myslím si, že takováto bolest zůstává v srdci navždy. Den co den na ní myslím, vzpomínám, zapaluji svíčku, a nedokážu si představit, že by tomu bylo jinak... Tolik věcí bych pro ní chtěla udělat, tolik bych jí toho chtěla ještě dopřát a potěšit ji... Tak moc bych si přála slyšet její hlas, vidět její gesta, cítit ji, povídat si s ní... Bohužel už to nejde a také mě jímá pocit nespravedlnosti... proč, zrovna ona, čím si tak krutý osud zasloužila??? Proč???!!! Je to velice kruté a bolestivé. Jsem však nesmírně šťastná, že právě ona byla mojí maminkou a děkuji jí za všechno v životě, co mi dala, jak mě vychovala a jsem šťastná, za všechny společné chvíle. S láskou na tebe budu, maminko, vždycky vzpomínat. Posílam ti velkou pusu.
1872 lidé vyjádřili účast.
Karolínka
•
29. srpna 2010
V září 2008 mi zemřela maminka. Bylo jí 38 let. Za měsíc po jejím úmrtí, v říjnu 2008 mi byly 4 roky. Byly to moje první narozeniny bez maminky. Maminka neodešla do nebíčka na hvězdičku sama. Vzala sebou mého bratříčka, kterého nosila pod srdíčkem. Ten se měl narodit na začátku prosince 2008. Zatím jsme s tatínkem sami. Ještě mám taky babičku, to je maminka mojí maminky. Když k ní přijedu, jdeme spolu za maminkou. Maminka má pomníček na hřbitově ve městě, kde se narodila a bydlela. Stále si pamatuji, jak mně měla maminka ráda, jak si se mnou hrála. Říkala mi " ty můj malý kulíšku ". Maminko, mám tě taky moc ráda, chybíš mi a stýská se mi.
tvoje Kája
Petra
•
28. září 2010
Ahoj Kájo,

já se jmenuji Petra a jsem o několik let starší než ty ..., ale máme jedno společné odešel mi blízký človek. Dnes je to 6. měsíců co mi umřel tatínek a je mi po něm moc a moc smutno. Mám syna 4,5 let a taky ví, že jeho nejmilejší dědeček odešel do nebíčka a ví, že tam není sám stejně jako tvoje maminka. Jsi určtě moc a moc statečná a maminka je na tom nebíčku na tebe moc pyšná. Musíš tatínkovi pomáhat a občas zaním jít a pěkně ho obejmout a říct mu tati mám tě ráda. Můj syn vždy když mu je smutno po dědovi zamává do nebíčka, ví, že tam děda na nás kouká. Přeju ti, aby jsi byla statečná holka a když ti bude hodně těžko, řekni to taťkovi a on ti jestě rád pomůže .... Hodně štěstí ... jsem starší, ale taťka mi taky moc a moc chybí
Karolínka
•
1. října 2010
Dobrý den paní Petro, děkuji Vám.
27.9. to byly dva roky co maminka odešla. Mně už bude 6 let. Babička mi taky říká, že jsem statečná holka a že by ze mne měla maminka radost.
Kája
Míša
•
16. srpna 2010
Co můžu doporučit tak je Hospic. Pro ty co nechtějí své blízké trápit v nemocnicích,kde je to stresující.
Mamča tam byla sice jen poslední 4 dny a z toho poslední 3 dny vůec neragovala,ale věřím ,že si ji tam moc líbilo. Nemocnice a Hospic je 100 a 1. Krásné prostředí a příjemný personal. My jsme se maminku snažili dát do Hospicu dříve,ale jsou tam bohužel čekací listiny a personál nemocnice nenapadlo nám doporučit třeba jiný,který je vzdálenější,ale je tam volno.
Tímto bych chtěla poděkovat hospici u Dobrého Patýře v Čerčanech. Děkujeme i za maminku,že tam mohla strávit poslední chvíle svého života.

Maminko moc mi chybíš moc,ale děkuji,že jsi byla mou maminkou. Máme Tě moc rádi
2131 člověk vyjádřil účast.
MONIKA
•
17. srpna 2010
Dobrý den Míšo, moje drahá maminka zemřela 12.8.2010 v olomoucké FN na oddělení onkologie. Bohužel s rakovinou bojovala téměř 10 let, takže od relativně mladého věku. Vše vypadalo nadějně, ale poslední rok a půl to šlo z kopce, přesně jak píšete, hubla, ztrácela se před očima, doslova vysychala. Byla však doma, vnímala vše do poslední chvíle. Ráno ji odvezli do nemocnice, kde byla hospitalizována.... v noci zemřela ve spánku. Je to teprve pár dní, a já se s tím nedokážu poprat, jsem totálně na dně. Byla jsem se na ni podívat i v krematoriu - to byl pro mě otřesný zážitek... moje milovaná maminka - ani jsem ji nepoznala... proč je to vše tak smutné, taková hnusná nemoc...
Prosím a přeji si, aby moje maminka a všechny ostatní maminky odpočívaly v klidu a pohodě, bez bolestí a trápení.
Pro mne je to nepopsatelná bolest a nikdy nezapomenu na její výraz a vyzáž v rakvi.
Maminko, miluji tě a moc mi scházíš................

Tvoje Monička
2131 člověk vyjádřil účast.
Jarka
•
21. srpna 2010
Dobrý den. Moje maminka zemřela po těžké komplikaci diabetu tj. po amputaci nohy a dvou infarktech před rokem. Byla to nesmírně statečná žena a do podlední chvíle s nepřízní osudu bojovala, Zápas s nemocí ji strašně vyčerpával a vzhledově velmi změnil. Když odešla, myslela jsem si že by bylo lepší odejít s ní.Žily jsme posledních 17 let společně jedna pro druhou. já se o ni starala, jak jen jsem dovedla. Nejhorší se mi jevila ta absolutní bezmoc v nemonici, když už jsem v jistých krizích neměla ani ponětí, jak jí trochu pomoc. Po jejím odchodu se mi zhroutil svět neb jsem ztratila záchytný bod života. Stále na ni vzpomínám a představuji si, co by jakému jevu řekla, jestli by se jí to naše snažení líbilo či ne. Všude ji doma vidím a občas i oslovím. V srdci jí cítím, ale její nepřítomnost mne bolí. Věřím, že se jednou znovu shledáme. Jarka
Monika
•
5. října 2010
Milá maminko, je to skoro 2 měsíce, co jsi umřela - psala jsem o tom zde.... Stále na tebe myslím a nepřestává to bolet. Jak to, co s tím mám dělat, moc mě to bolí a trápí. Nevím, jestli to někdy přejde, jsem úplně bez energie, bez života.
MONIKA
Míša
•
16. srpna 2010
Dobrý den,
tuto stránku jsem objevila tak před 2 měsíci náhodou,když jsem si poprvé uvědomila,že můžu o mamču přijít. Začalo to nevině v srpnu 2009... maminka podstoupila operaci žlučníku a už se to vezlo. Měla neustále bolesti, žloutla a měla problémy s kůstkama na nohách atd. Stále jsem ji říkala,že alespoň si to vybere teď a vše si vyléčí a pak nastoupí do práce za dětma (byla učitelkou) zdravá jako rybička. Byla z toho nešťastná. Lítala furt do nemocnice,kde ji jen ubytovali a besedovali nad ní a za týden poslali domů,aby asi měla dobrý pocit. To trvalo přes půl roku.Nakonec jsme vše museli vzít do svých rukou a doslova si vybrečet podrobnější vyšetření. Doktoři nám to vůbec nechtěli povolit. No a bohužel se objevil nejdříve 1 nádor a poté druhý nádor u mamči v břiše a na žlučovodu,no a za týden nám řekli,že je to zhoubný nádor a pak z nich vylezlo,že je to nevýléčitelný. Nejmenovaná paní doktorka v Olomouci na onkologii to doslova mamče vpálila do očí a řekla ji nelidsky a hnusně,že se prostě nevyůéčí a nemá to cenu...To mamku doslova položilo a trvalo nám dlouho ne jsme ji opět přiměli aby neztrácela naději a byla silná. Vzali jsme to do svých rukou, odvezli jsme ji na kliniku do Prahy,protože z nemocnici u nás měla panickou hrůzu.
Tam se o ni postarali o 100 %lépe,ale bohužel tento druh rakoviny byl velmi zákeřný a házel nám klacky pd nohy. Přicházeli různé komplikace,které nám znemožnovali jak léčbu těla tak především duše. Maminka bojovala 3 měsíce od doby,kdy ji byla stanovena diagnoza,ale bohužel kvůli všem komplikacím a přístupu některých nemocnic a především nelidským přístupem doktorů minulý týden této nemoci podlehla. Ztrácela se nám před očima,ale stále jsme měli naději i ona,ale jakmile začala být na morfiu tak se nám tyto naděje pomaločku rozplývali. Poslední týden se to vše strašně zhoršilo a poslední 3 dny umírala,vůbec nereagovala,ale myslím si,že byla s námi. Byla jsem ráda,že jsem ji poslední dne řekla vše co chtěla,přečetla pohádku a pustila její oblíbenou hudbu,ikdyž vypadal,že spí. Měla hrozně trpící výraz. Ta nemoc ji doslova vycucávala. Vůbec jsem ji nepoznávala. Tak krásná,veselá a energická ženská to byla. Mám ji moc ráda a snažili jsme ji udělat to nejkrásnější rozloučení. Když jsem viděla kolik lidí se s ní přišlo rozloučit tak mě to ještě míce mrzelo. Byla to takový sluničko.Člověk si stále vyčíta,že mohl být s ní častěji a chovat se jinaka třeba by se to nestalo,ale jsem ráda,že jsem měla tu čst být její dcerou a mohla vidět svoji první vnučku,i když ne moji.
Připadali jsme si strašně bezmocní...lékaři berou životy a osudy ostatních do svých rukou a neuvědomují si,že by měli respektovat přání a potřeby nemocných a jejich rodin. Neříkám,že všichni doktoři,ale většina se kterou jsme se setkali,tak nejsou přístupni jiným názorům či pohledům na věc a berou pacienty jako nějaké kusy. Tohle je jediná věc co mě i mou sestru mrzí...ta bezmocnost a neochota některých lékářu.
Sabina
•
14. srpna 2010
Zdravím všechny, kteří mají potřebu chodit na tyto stránky a něco je trápí, nesmírně soucítím s těmi, kteří museli zažít šok z úmrtí blízkého ...a věřím, že vše se v dobré obrátí.
Můj příspevek je trochu jiný. Zatím mi nikdo nezemřel, ale cítím se v podstatě podobně!
Je mi 23 let, bydlím stále u rodičů. S otcem mám hrozný vztah, je to neschopný alkoholik, trápí nás, mamka z něj má celý život nervy a já jsem na ni neskutečně fixovaná.
Můj problém tkví v tom, že v noci brečím kvůli tomu, že jednou umře. Přepadá me pocit bezmoci a bezvýznamu, jako kdyby se to už stalo, postupně se s tím snažím smířit. Přepadá mě přímo panika, a ještě, když si uvědomím, že lidé umírají náhle. Většina příběhů, které se ke mě dostaly jsou naprosto nečekané. Vůbec nevím co budu dělat. Přijde mi, že pak zůstanu uplně sama, nikdy se ta úzkost nezlepší a nebude mít ani smysl se tak trápit...
Nevím co budu dělat až se to stane, když už teď se cítím takhle. Bude jí 60 a mám čím dá tím větší strach :-(((
2071 člověk vyjádřil účast.
Monika
  (kontaktovat autora příběhu) •
24. září 2010
Sabino, byla jsem na tom úplně stejně jako ty. Otec a bratr alkoholici, kteří mě a hlavně mámě ničili život. Měla jsem celé roky hrozný strach, že mi máma umře a že zůstanu sama. Poslední roky jsem se mamce snažila všechno vynahradit. Stihly jsme nádherné dovolené u moře, kde byla máma moc šťastná. Před rokem jí ale našli rakovinu plic, kterou u nás v rodině nikdy nikdo neměl. Od prvního momentu bylo jasné, že je to beznadějné. Samozřejmě jsem doufala v zázrak, ten se ale nekonal, mamka letos v dubnu ve věku 59 let zemřela. Je to pro mě strašně těžké, protože to byl můj nejbližší člověk, ale je to lehčí, než jsem si původně myslela. Mám totiž klidné svědomí, nejen že mám krásné vzpomínky a fotky z dovolené, ale starala jsem se o mamku až do posledního dne, i když to bylo těžké. Otce s bratrem mámina nemoc změnila k lepšímu, vztahy mezi námi sice nejsou ideální, ale i tak je to úspěch. Navíc, pořídila jsem si kočku, po které jsem celý život toužila a ta nás všechny stmeluje.
Prostě, buď šťastná, že máš ještě mamku, nedělej si zbytečné starosti, užívej si s ní drobné radosti, nakupování, návštěvu kina, divadla, restaurace, dovolenou apod., ale zároveň žij svůj vlastní život a nelam si hlavu s tím, co bude. Když jsem to přežila já, tak to přežije každý. Zůstává to, co jsme pro druhé udělali...