Přidat komentář

Milá Marto, váš článek je asi adresovaný mě, protože Lucii zemřel tatínek již před 2 roky.
Je mi líto Vaší maminky a hlavně toho, čím si teď musíte procházet. Máte pravdu, ani mě není o moc líp, ta jízva je příliš velká a čerstvá a já si nejsem jistá, jestli se někdy zahojí! Vaše maminka musela být úžasná, stejně jako ta moje, že to tak dobře snášela a prala se s tím do poslední chvíle. Nikdy svou maminku za to nepřestanu obdvivovat!
Máte pravdu také v tom, že i my jsme si na její zdravotní stav zvykli a ikdyž už pak jen ležela, byla tu stále s námi a my se s tím nějak naučili žít a jen pocit, že by měla odejít, mi rval srdce z těla! Ale stalo se, už tu není a já se s tím musím naučit žít, ale hrozně mi stále chybí, je mi pořád smutno a chybí mi elán do života. I když vím, že by nechtěla, abych jen seděla a trápila se, tak se s tím nějak pořád nemůžu srovnat. Myslela sem, že po pohřbu se to zlepší, ale já se vlastně ještě nesmířila s tím, že umřela. Pořád čekám, kdy zazvoní telefon a v něm se ozve její hlas....Vím, je to hloupost, už nikdy mi nezavolá, ale tolik to boli....
A okolí? Spousta lidí vůbec neví, že umřela a ten zbytek buď dělá, jako by se nic nestalo nebo mě litují. A lidé, kterým na mě doopravdy záleží mě nechají o ní mluvit, ale nelitují mě, za což jim nikdy nepřestanu být vděčná! Ona je součást mého života a to, že se o ní někdy zmíním by nemělo vyvolávat rozpaky. Potřebuju vědět, že když o ní budu mluvit, nenastane trapné ticho, nebo soucitné pohledy, tak třeba se mi to někdy podaří. Ale to pochopí jen ten, kdo to zažil!
Mějte se krásně a kdykoli se zase ozvěte. Upněte se na své děti a věrte, že jejich babička to vše z nebíčka pozoruje a že zůstane s vámi navždy!