Je to jen pár hodin, co mi umřela maminka. Včera ve 4hodiny ráno vydechla naposledy a já tomu pořád nemůžu uvěři, nemůžu se s mířit s tou bolestí, jako by umřelo kus mě samé. Před necelými 2roky mamce diagnostikovali zhoubný nádor tlustého střeva, bohužel v pokročilém stadiu s metastazemi na plicích a játrech. Lékaři nám rovnou řekli, že je to léčitelné, ale nevyléčitelné. Začal ten šílený kolotoč, operace, chemoterapie, biologická léčba, vše jen pro to, aby to alespoň pozastavili. Bohužel metastázy pořád rostly a bylo jich víc. Maminka to vše snášela ohromně statečně, za což jí nepřestanu nikdy obdivovat, byla veselá a užívala si ten poslední kus života, co jí tu byl vyměřen. Bohužel v říjnu roku 2011 se její stav začal rapidně zhoršovat, dokroři jí přestali léčit, s tím, že už to nemá cenu, což jí srazilo na úplné psychické dno, ze kterého se nám ale porařilo jí jakžtakž dostat, nicméně nemoc byla silnější než my. Maminka začla hrozně hubnout, nechtěla moc jíst, byla hrozně drobounká, měla jen ohromné břicho, to jak jí rostly metastázy na játrech. Posledních 14dnů už jen ležela, skoro nemluvila, moc nevnímala, věděli jsme, že je to konec, že se to blíží, ale nechtěli jsme se s tím smířit! Nakonec včera ten telefonát-mamka umřela a pak už nic, jen hrozná bolest a prázdno, které ve mě zůstane už napořád.Bylo jí jen 55let. Vím, že teď už je jí líp, že už jí nic nebolí, ale hrozně mi chybí, nevím, jak se s tím smířit. Mám 2 krásné děti a milujícího manžela,taťku a 2bráchy, vím, že se musím snažit, že na to nejsem sama, ale přebolí to někdy, smíří se člověk někdy s tím, že už nemá mámu? Mami, miluju tě a vždycky budu, jsem pyšná na to, že jsem tvá dcera. Dávej na nás z nebíčka pozor! Chybíš nám!
