Ahoj Deni, četla jsem si tvůj příběh a představila jsem si sebe na Tvém místě. Mně je 28 let a tatínek zemřel na následky autonehody, když mi bylo 19 a maminka na konci srpna tohoto roku na rakovinu tlustého střeva. Poslední dny byla doma, hospic jsem odmítla a na pomoc nám jezdily sestřičky z charity. Celou tu dobu jednalo se o 3 dny jsem prožívala v takovém zvláštním stavu, jako by to šlo mimo mně. Mamka taky měla morfium, které ji utlumovalo. Snažila jsem se u ní chvilkama sedět a držet jí za ruku, pohladit. Jak zmiňuješ ty neodešla, když jsem tam byla, ale chvilku potom,m co jsem odešla a jí jsem řekla, že si jdu něco zařídit, a že se za chvilku vrátím. Takže si myslím, že i když moc nereagovala nebo reagovala zmateně, tak mně vnímala. Potom, když zemřela a díky tomu, že jsem s ní byla v posledních chvílích, tak jsem se s tím vnitřně smířila a byla jsem moc ráda, že jsem mohla být u ní.V týdnu po její smrti jsem žila v takovém oparu - zařizuješ kremaci, voláš to lidem atd... Nejhorší období ale nastane potom, kdy najednou už není nic, lidi, kteří přijdou na kremaci většinou brečí tam a potom už je to pro ně uzavřené, ale pro tebe to teprve začíná. Musíš se s tím naučit žít a ten fakt prostě přijmout. Držím Ti palce a myslím na Tebe. Klidně se mi ozvi. Jinak to, že maminka umírá jsem poznala podle toho, že odmítla jíst, pak i pít a pořád jakoby spala, už se ani neprobouzela.
In reply to Dobrý den Všem, by Anonym (neověřeno)