Před dvěma měsící osud krutě zasáhl a vzal mi moji maminku. Od té doby vím, jak nepopsatelně moc bolí ztratit blízkého člověka... Maminka onemocněla rakovinou a bohužel se na tuto nemoc přišlo až v konečném stadiu, kdy i přes veškerou péči a snahu bylo už bohužel pozdě... Maminka však neztrácela naději a byla velkou bojovnicí. Čas nám však v boji s nemocí dopřál pouhopouhé tři měsíce... Také jsem jí říkala, že to bude dobré, že to zvládne a že všechno dobře dopadne... Vždyť jsem si ani nedokázala představit, aby to tak nebylo! Měly jsme spolu spoustu plánů a představ... Nastal čas, kdy si maminka po celoživotní dřině mohla konečně odpočinout a věnovat se svým zálibám a užívat si celé rodiny, pro kterou se v životě tolik obětovala a které věnovala tolik svojí lásky. Těšila jsem se, jak bude jednou úžasnou babičkou a je mi strašně moc líto, že téhle role se z mé strany nestihla dočkat... Její odchod je obrovská ztráta a změní to neskutečným způsobem život přítomný i budoucí. Říká se sice, že čas dokáže hojit rány a otupit bolest, ale myslím si, že takováto bolest zůstává v srdci navždy. Den co den na ní myslím, vzpomínám, zapaluji svíčku, a nedokážu si představit, že by tomu bylo jinak... Tolik věcí bych pro ní chtěla udělat, tolik bych jí toho chtěla ještě dopřát a potěšit ji... Tak moc bych si přála slyšet její hlas, vidět její gesta, cítit ji, povídat si s ní... Bohužel už to nejde a také mě jímá pocit nespravedlnosti... proč, zrovna ona, čím si tak krutý osud zasloužila??? Proč???!!! Je to velice kruté a bolestivé. Jsem však nesmírně šťastná, že právě ona byla mojí maminkou a děkuji jí za všechno v životě, co mi dala, jak mě vychovala a jsem šťastná, za všechny společné chvíle. S láskou na tebe budu, maminko, vždycky vzpomínat. Posílam ti velkou pusu.
In reply to Rok neskutečne uběhl a mě se by Anonym (neověřeno)