Zdravím všechny, kteří mají potřebu chodit na tyto stránky a něco je trápí, nesmírně soucítím s těmi, kteří museli zažít šok z úmrtí blízkého ...a věřím, že vše se v dobré obrátí.
Můj příspevek je trochu jiný. Zatím mi nikdo nezemřel, ale cítím se v podstatě podobně!
Je mi 23 let, bydlím stále u rodičů. S otcem mám hrozný vztah, je to neschopný alkoholik, trápí nás, mamka z něj má celý život nervy a já jsem na ni neskutečně fixovaná.
Můj problém tkví v tom, že v noci brečím kvůli tomu, že jednou umře. Přepadá me pocit bezmoci a bezvýznamu, jako kdyby se to už stalo, postupně se s tím snažím smířit. Přepadá mě přímo panika, a ještě, když si uvědomím, že lidé umírají náhle. Většina příběhů, které se ke mě dostaly jsou naprosto nečekané. Vůbec nevím co budu dělat. Přijde mi, že pak zůstanu uplně sama, nikdy se ta úzkost nezlepší a nebude mít ani smysl se tak trápit...
Nevím co budu dělat až se to stane, když už teď se cítím takhle. Bude jí 60 a mám čím dá tím větší strach :-(((
