Připojuju se ke všem příspěvkům s velikým pochopením a i s vlastní zkušeností. V pondělí 18.10. jsem s velikým smutkem a bolestí pohřbila svou mámu. Maminka dobojovala svůj boj s těžkými následky autonehody, se kterými bojovala velice statečně několik let a doslova si prošla křížovou cestu spojenou se slepotou, imobilitou a bolestmi. Smrt byla pro ní určitým vysvobozením, ale bolest po jejím odchodu je přesto veliká, protože umřela náhle, bez varování a prakticky ze dne na den. Protože žiju v zahraničí,neměla jsem šanci se s ní rozloučit. Čekala jsem, že se to po pohřbu zlepší. Pohřeb a všechno kolem něho mě ale přivedl do kruté reality. Když jsem obdržela před kremací potvrzení o spopelnění, s hrůzou jsem pochopila, že máma skutečně zemřela a že si ji již vyzvednu jako hrst popela v urně. Přepadla mě hrůza a pohřeb jsem zvládala jen s vypětím sil. Snažím se nějak fungovat, ale není to jednoduché, je to jako zlý sen a člověk čeká, kdy se probudí. Na mámu pořád myslím a v mém srdci je pořád živá a bude žít, dokud tady budou lidi, kteří ji měli rádi. A těch bylo hodně.
