Přidat komentář

Zdeni, to co teď prožíváš, já prožívala přesně před rokem. Když čtu tvé řádky, jako bych je sama psala. S přáním vidět se s ní ve snu jsem usínala a stále usínám každou noc. Ta myšlenka na to až jednou zemřu, že se možná shledáme, tak ta mě také napadala velice často. Ale jak píšeš máš dvě děti a ty k tobě cítí tu samou lásku, jako ty ke své mamince. Tu cestu bolesti si musíš projít a já ti slibuji, že bude lépe. Vím o čem mluvím. 9.12.2010 mi odešla moje nejmilovanější maminka. Byla mě i mým dvěma synům (4,8) vším. S ní odešel kus světa radostného, barevného. Byla ji 55 let a zemřela velmi náhle. Nemocná nebyla. Den před tím mi mávala z okna,když jsme odjížděli. Stále ji vidím, jak se usmívá a volá mé jméno. Druhý den jsme spolu mluvili ráno o telefonu a já se s ní ani nerozloučila, protože pak s ní mluvil malej a pak to položil. Řekla jsem si, že ji zavolám později,ale pak mi volali, že je v nemocnici. 3 dny byla v komatu. Mluvila jsem na ni, hladila ji, byla tam s ní celou dobu, dokud ji nepřestalo bít srdíčko. To co jsem pak prožívala, je nepopsatelné. Zmátořila jsem se jen kvůli dětem. Potřebují mě. Byly na babičku velmi fixované. Trávily s ní každý víkend. Druhou babičku nemají, tak se jím to snažím vynahrazovat, ale stále o ní mluví. Je to bolest, ale časem se zmírní. Zdeni přeji hodně síly. Budeš ji potřebovat a já taky. Pavla