Dobrý den,
tuto stránku jsem objevila tak před 2 měsíci náhodou,když jsem si poprvé uvědomila,že můžu o mamču přijít. Začalo to nevině v srpnu 2009... maminka podstoupila operaci žlučníku a už se to vezlo. Měla neustále bolesti, žloutla a měla problémy s kůstkama na nohách atd. Stále jsem ji říkala,že alespoň si to vybere teď a vše si vyléčí a pak nastoupí do práce za dětma (byla učitelkou) zdravá jako rybička. Byla z toho nešťastná. Lítala furt do nemocnice,kde ji jen ubytovali a besedovali nad ní a za týden poslali domů,aby asi měla dobrý pocit. To trvalo přes půl roku.Nakonec jsme vše museli vzít do svých rukou a doslova si vybrečet podrobnější vyšetření. Doktoři nám to vůbec nechtěli povolit. No a bohužel se objevil nejdříve 1 nádor a poté druhý nádor u mamči v břiše a na žlučovodu,no a za týden nám řekli,že je to zhoubný nádor a pak z nich vylezlo,že je to nevýléčitelný. Nejmenovaná paní doktorka v Olomouci na onkologii to doslova mamče vpálila do očí a řekla ji nelidsky a hnusně,že se prostě nevyůéčí a nemá to cenu...To mamku doslova položilo a trvalo nám dlouho ne jsme ji opět přiměli aby neztrácela naději a byla silná. Vzali jsme to do svých rukou, odvezli jsme ji na kliniku do Prahy,protože z nemocnici u nás měla panickou hrůzu.
Tam se o ni postarali o 100 %lépe,ale bohužel tento druh rakoviny byl velmi zákeřný a házel nám klacky pd nohy. Přicházeli různé komplikace,které nám znemožnovali jak léčbu těla tak především duše. Maminka bojovala 3 měsíce od doby,kdy ji byla stanovena diagnoza,ale bohužel kvůli všem komplikacím a přístupu některých nemocnic a především nelidským přístupem doktorů minulý týden této nemoci podlehla. Ztrácela se nám před očima,ale stále jsme měli naději i ona,ale jakmile začala být na morfiu tak se nám tyto naděje pomaločku rozplývali. Poslední týden se to vše strašně zhoršilo a poslední 3 dny umírala,vůbec nereagovala,ale myslím si,že byla s námi. Byla jsem ráda,že jsem ji poslední dne řekla vše co chtěla,přečetla pohádku a pustila její oblíbenou hudbu,ikdyž vypadal,že spí. Měla hrozně trpící výraz. Ta nemoc ji doslova vycucávala. Vůbec jsem ji nepoznávala. Tak krásná,veselá a energická ženská to byla. Mám ji moc ráda a snažili jsme ji udělat to nejkrásnější rozloučení. Když jsem viděla kolik lidí se s ní přišlo rozloučit tak mě to ještě míce mrzelo. Byla to takový sluničko.Člověk si stále vyčíta,že mohl být s ní častěji a chovat se jinaka třeba by se to nestalo,ale jsem ráda,že jsem měla tu čst být její dcerou a mohla vidět svoji první vnučku,i když ne moji.
Připadali jsme si strašně bezmocní...lékaři berou životy a osudy ostatních do svých rukou a neuvědomují si,že by měli respektovat přání a potřeby nemocných a jejich rodin. Neříkám,že všichni doktoři,ale většina se kterou jsme se setkali,tak nejsou přístupni jiným názorům či pohledům na věc a berou pacienty jako nějaké kusy. Tohle je jediná věc co mě i mou sestru mrzí...ta bezmocnost a neochota některých lékářu.
