Přidat komentář

Maminka mi umřela tento pátek. Na tyto stránky jsem už narazila, když byla nemocná. Teď jen tak bloumám a přemýšlím co dál. Maminka se před 6ti měsíci dozvěděla, že má rakovinu. Nejdříve to díky dvěma lékaž¨řkám s hnusným přístupem skoro hned vzdala, ale asi po měsíci jsme ji přesvědčili na chemoterapii. Prodělala 4, po každé další se stupňovaly nepříjemné následky, pak jí řekli, že to bohužel vůbec nezabralo, nádory se jen zvětšily.... a že má tak 2 m žívota. To jídostalo, ale na druhou stranu, ona nechtěla ani na ty první chemoterapie a asi to nějak tušila, že to špatně skončí. Já se mezitím nadchla pro MMS, strašně jsem tomu věřila, ale maminka bohužel ne, zkusila to asi 2 dny, ale nebylo jí dobře a prostě už asi nechtěla nic dál zkoušet.... My už jsme jí pak na další chomo ani nepřesvědčovali, už jsme jí pochopili, že chce klid... Chvíli to bylo ještě celkem dobré, došla na zahradu.., pak už víc ležela, přestala jíst...Do toho se u tatínka projevila starší nemoc, kterou dosud neléčil...ztratil najednou všechny kreevní destičky, naštěstí jsme jeli na pohotovost a nechali si ho tam. byl v nemocnici asi přes týden, mezitím jsem si s maminkou vyslechla opět necitlivě, to, že už jí tedy dál léčit neboudou /sestra mi před ní přibalila leták do hospicu!!!/. druhý den jsme jely za taťkou na návštěvu do nemocnice, to už mamka sotva lezla.... bylo to strašné, to jejich setkání, nic smutnějšího jsem nezažila, ale stále jsem musela fungovat. Mám naštěstí 2 malé děti, hodného manžela, i sestru, ale s miminkem, takže nemůže toho tolik stihnout i když dělá co může.... pak tatínka naštěstí pustili a jezdí teď do Prahy na léčbu+chemov práškách... zůstal pak tedy doma a maminka s ním . každý den jsem tam s dětli jezdila, abysme s nimi byly co nejvíce.... ke konci, asi 2-3 tdny byla maminka už tak slaboučká, že už nemohla ani na záchod, tatínek se o ni staral, a já se sestrou pak jak jsme mohly... týden před tím nám tatínek volal, že se chce mamka rozloučit..., bohužel ještě neodešla, druhý týden ve čtvrtek odpoledne také, tak jsme u ní byli všichni 3... zemřela v pátek ráno.... Je to velká bolest, ale plakat můžu jen málo, asi mi to ještě nedošlo, asi se ve mně něco nastavilo tak, aby se to dalo přežít... o víkendu jsme teď byli s dětmi venku, na výletě, i s tatínkem..., te´d to vypadá že moc nesmutníme, protože víme, že pro maminku to bylo vysvobození, že si to moc přála a byla ráda, že do poslední chvíle byla doma, s námi...asi smutek ještě přijde, ale teď je to spíš takové smíření, klid, musíme teď myslet na tatínka, aby se z toho dostal...., maminka snad na nás kouká a je ráda, jak to všechno je... a ví, že i když neprobrečíme celé dny, tak nám moc chybí a nikdy na ní nezapomeneme a nepřestaneme jí milovat.....