Přidat komentář

Mila Lucie,
vyjadruji litost nad bolestivym odchodem Tve maminky a preji hodne sil v techto prvnich nelehkych mesicich bez jeji pritomnosti!
Zaroven pridavam i muj, podobny "pribeh" a pocity,postrehy....Treba se na tyto stranky jeste vratis a prectes si je...?¨
Ma maminka-nebo spise nase - mam jeste starsi sestru - zemrela na zacatku listopadu po dlouhem 4letem boji s rakovinou. Stejne jako ty - i my jsme obdivovali celou dobu jeji statecnost....Vlastne vsichni lekari nad ni rkoutili hlavou, ze tu jiz davno nemela byt...takze ony 4 roky byly navzdory veskerym prognozam. Dobre vsak byly jen ty prvni dva po operaci, pak prisly dve recidivy a uz to slo pomalu, ale jiste s kopce...Jenze, i kdyz uz mela maminka velke bolesti, porad zde byla,volaly jsme si kazdy den, mohly ji drzet za ruku...a nedokazaly jsme si predstavit, jake to bude, az...Proste jsme si vzdy zvykli na ten dany stav, a kazde dalsi zhorseni nam ustedrilo hodne bolestnou ranu...
Jednou z motivaci proc dal zit bylo pro maminku me tehotenstvi. Tak nejak jsme vsichni verili, ze se sveho dalsiho vnoucka docka. V lete byla hospitalizovana, uz byla jen na kapackach a hrozne hubenoucka, v nemocnici uz nad ni lamali hul a divali se na nas divne, co si slibujeme od domaciho hospice. Tady vsak jedno velke DIKY Ceste domu! Jsou opravdu skveli!
No, nicmene po navratu z nemocnice mamca jakoby ozila, jeste i sla na vylety, zase prijimala normalni stravu...s pocinajicim chmurnym podzimem ale zacala odchazet jeji psychika, zacinala hodne spat, uz nemela chut k jidlu...a my tusili, ze je zle, ale porad jsme si mysleli, ze treba do Vanoc...Zkratim to: zemrela den pred porodem meho druheho synka. Porodila jsem tak, abych po navratu z porodnice hned stihla pohreb...I muj prvni syn je osudove spjaty s babickou - slavi narozeniny den pred jejimi.
Rika se, ze cas vse spravi...bohuzel to ale zatim neplati, spis je mi ted nejak hure, nez treba v prosinci...je to jako obrovska jizva, ktera prichazi k sobe a nechce se zahojit. Maminka byla ohromnou oporou cele rodiny, jako lekarka stala pri nemocech a odchodech nekolika pribuznych, a uzasne to umela i se svymi vnoucaty...Dneska mi zrovny vyhrkly slzy, kdyz jsem si hrala se svym starsim synem...chybi mi tolik jako mama i jako babicka pro me deti - mela hodne odlisny styl pristupu k detem a vychove vubec, nezli ma tchyne.
S jednim si ale nevim rady....mam pocit takove zvlastni zdi mezi mnou a prateli...mnozi me sice po mamincine smrti zahrnuly nabidkami pomoc a vyjadrovali litost, ted ale, kdyz se o mamince zminim, mam pocit, ze to slyset nechteji...a i se vidame nejak mene. Pritom si nestezuji,nelituji se pred nimi,jen obcas - v nejake souvislosti o mamince hovorim.


Pokud tedy pujdes na tyto stranky a prectes si me radky, muzes mi prosim napsat, jak s k tobe stavi tve okoli?
diky a hodne zdravi cele rodine! M