Radka
•
7. září 2015
•
Truchlení

Odešla mi maminka

Je to deset dní, kdy nás po velmi krátké nemoci opustila naše maminka. Stále nemohu uvěřit, že je to navždy. Byla skvělý člověk, nemoc na ní zaútočila velice rychle a nečekaně. Jsem vděčná, že jsme s ní mohli být až do konce, stejně jako ona s námi byla celý život. A alespoň trochu jí mohli vrátit vše co pro nás ona dělala. Moc mi chybí.
26154 lidé vyjádřili účast.
1289 reakcí Vložit vlastní příběh
darina
•
4. ledna 2013
Milá Andy, ked je to tak ako píšeš, tak fakt darmo máš otca aj sestru,ale fakt si v tom sama. My sme s maminkou bývali v jednom činžiaku a ked idem do jej bytu chytí ma taký plač, že skoro umriem aj ja. Viem čo cítiš aj Ty, lebo aj ja mám také isté pocity. Aj teraz tu sedím, píšem Ti, ale myslím stále na moju maminku, aká bola dobrá, láskavá, ako mi bolo dobre, ked som bola malá a nemala som žiadne problémy. A teraz by som najradšej umrela. Beriem lieky, chodím na injekcie, ale mne nič nepomáha. Z Tvojho textu vidím, že sa máš podobne ako ja, máš to ťažké ako ja. Na Vianoce sme s rodinou odišli k mamkinej sestre do čiech, myslela som si, že to bude lepšie, ale teta nie je moja maminka. Ked som si prečítala Tvoj text, ešte viac som sa rozplakala. Vianoce so tak isto vnímala ako Ty, stromček so nechcela ani ozdobiť, urobila som to len kvôli dcérke. Neviem ako bude dalej, ked budeš mať silu, tak mi odpíš prosím.
Andy
•
5. ledna 2013
Ahoj Dari, včera jsem si byla pro urnu. Byla jsem ráda, že ji mám konečně u sebe. Mám zpět i její snubní prstýnek a ještě jeden, který nosívala a jak zemřela, museli jí je rozstřihnout, tak jsem je musela dát spravit. Teď jsem šťastná, že už je mám zpět. Hodně jí na nich záleželo a přála si, ať si je nechám a nosím je. Včera jsem měla báječnou náladu, dokonce jsem se po dlouhé době i od srdce zasmála, ale dnes? Dnes je to zas zlé. Prstýnky mě tíží a pokaždé, když si uvědomím, že je mám, chce se mi brečet. Protože by měly být na její ruce. Dnes jsem zajela i za tátou. Jediné, co jsem zvládla bylo, že jsem vyvlékla její peřiny z povlečení. Pak jsem tam zůstala sedět, nos zabořený v polštáři a snažila jsem se zachytit její vůni...z očí potoky slz. Cítím se naprosto neschopná. Svojí sestře závidím, že je pryč od všeho. Ona si popláče, ale nemá to tak jako já. Já se tady setkávám s lidmi, které ona znala, chodím cestičkami, které ona měla vyšlapané, dokonce máme i stejného lékaře. Pracuji jako vedoucí prodejny a denně jsem v kontaktu s mnoha lidmi. Nejhorší na tom je, že denně potkávám právě "našeho" lékaře, zdravotní sestry, které se o ni v posledních chvílích staraly...a ony ví, kdo jsem. Vždycky, když je vidím. mi dojde řeč. Rozbuší se mi srdce a je mi na zvracení. Vrátí se mi všechno na začátek a v hlavě mám zas celý koloběh...nemocnice, smrt, pohřeb...;-(. Nemůžu od toho utéct ani kdybych stokrát chtěla....Dnes mi táta předal i projev, který měla maminka na pohřbu. Poprosila jsem paní, která nám jej četla, aby mi jej přepsala. Tak jsem to četla znova a znova...a pořád mi to přijde neskutečné. Schovávám si všechno od účtenek po drobnosti. Dokonce mám schované i stuhy z věnců. Možná jsem praštěná, ale chci to všechno mít. Možná to časem vyhodím, ale teď nemůžu. Urnu příští týden povezu tátovi. Ještě nemáme hrob a ani nevím, zda ji tam chci dát. On si ji teď přeje u sebe. Možná počkám, až zemře i on (ne že bych si to přála, je jediný rodič, kterého mám). A pak je tam dám spolu. Šílená představa...;-(. S urnou si povídám, jako by to byla máma...vždycky ji pohladím a trošku se mi uleví. Ale ne na dlouho. Taky nevím, co bude dál. Někdy si připadám jako blázen...
2133 lidé vyjádřili účast.
darina
•
2. ledna 2013
Milá Andy bude to 7 týždnov, čo mne umrela maminka, ale Ti poviem,že je to čím dalej tým horšie. Už ani tie lieky nezaberajú čo beriem. Aj ja sa tak isto cítim, ako si to opísala, že všetko čo robím robím ako stroj, tak automaticky, ale nič tak nevnímam. Píšeš, že má tatinka aj súrodenca, ale ja nemám ani ich. Je to o to ťažšie, lebo sa nemám s kým ani vyplakať. Mám manžela a deti, ale tí to tak neprežívajú ako ja. Aj ja čakám, kedy to bude lepšie, ale nie je to tak. Je mi strašne.8
Andy
•
3. ledna 2013
Darinka, já sice mám tatínka i sestru, ale moje sestra je daleko, je obklopena manželem, synem a má úžasnou tchyni, která jí je velkou oporou. Můj otec je, bohužel, velký sobec a vždycky byl. Byli spolu 35 let, ale maminku spíše využíval, co se peněz týče a byl na ni občas i hrubý. Přesto se ho její smrt dotkla a taky jej zasáhla, ale mám pocit, že má hroší kůži a otřepává se z toho docela rychle. Možná se mýlím, nevím. Já mu všechno odpustila, protože vím, že i tak jej maminka milovala a nepřála by si, abych na něj byla zlá, či mu něco vyčítala. Ale svou bolest s ním neřeším. Nemluvíme o tom. Jsem mu oporou, snažím se mu pomáhat, ale to je tak vše. Se sestrou si často voláme, ale ona je o 13 let starší a má na spoustu věcí jiný názor. Taky ji to samozřejmě bolí...ale já byla s mámou v kontaktu každý den...ona občas dojela nebo zavolala. Taky mám pocit, že jsem v tom sama. Stejně jak píšeš, ani můj manžel to tak neprožívá. Po dětech nemůžu chtít, aby to nějak prožívaly. Babička jim samozřejmě chybí, ale mají ještě jednu. A moc mě mrzí, že ten nejmenší ji nepoznal vůbec, protože teď má rok a půl a je mi jasné, že si ji pamatovat nebude. Taky chodím po doktorech, nemám chuť jíst, nemůžu spát. Brzo usínám, protože jsem unavená, ale v jednu, ve dvě ráno jsem zas vzhůru a už neusnu. Doma jsem obklopena spoustou jejích věcí. Co mi táta dal, ať si vezmu, knížkami, které milovala, oblečením...Pořád se nemůžu dokopat vyklidit její skříně, nevím, kam s jejíma věcma. Vždyť to bylo její, jak to můžu dát pryč...porcelán...vždyť to patří domů...jí...nikam jinam...Jsem z toho nešťastná a přestože mám blízké, taky se nemám s kým vyplakat. Nechci před dětma, ani před manželem. Pro manžela to jakoby pohřbem skončilo, dál to neřeší...nechápe, jak moc to bolí. Ještě má oba rodiče a další tři sourozence. Nebýt dětí, tak nemáme ani stromek, dárky...bylo to strašné. Musela jsem se přetvařovat, jak je všechno super a skvělé, ale ve mně to všechno křičelo, že chci pryč a chci mámu a pořád jsem měla před očima vánoce jako dítě, když jsem byla malá a co všechno jsme s mamkou dělaly, jak jsme chodily do lesa...už se to nikdy nevrátí...;-(. Nedokážu si vůbec představit, jak to bude dál...nevím, jak bez ní žít. Před pár dny jsem řešila nějakou situaci a automaticky jsem sáhla po telefonu, že zavolám mámě...a pak mi to došlo, přišla strašná bolest, nepopsatelná. Často chodím na hřbitov, ale ona tam ještě není. Pořád čekám na urnu. Tak ani nevím, kde mám mámu "navštěvovat". Strašně moc jsem si přála, abych ji viděla tak jako paní dole v příspěvku. Slyšela jsem o lidech, kteří jsou tyto výjevy schopni vidět. Možná jsem praštěná, ale taky věřím, že něco mezi nebem a zemí je. Přestala jsem se bát smrti. Naopak jsem se přistihla, že se těším. A doufám, že mámu znovu uvidím. Chybí mi její pohlazení, polibky, objetí...to přece nemůže být pravda, pořád tomu nevěřím....;-( Uzavřela jsem se do sebe, nechce se mi s nikým mluvit, nemůžu se smát...
Andy
•
2. ledna 2013
Je to 14 dní, co mi zemřela máma. Přesně 10 dní před Štědrým dnem. Byly to nejhorší vánoce v mém životě. Bylo jí 70 let. V dnešní době žádný věk. Najednou se necítila dobře. Dovezla jsem ji 19. listopadu pro dezorientaci do nemocnice. To bylo pondělí. V úterý jsem jí dovezla věci a tehdy s ní naposledy mluvila. Spěchala jsem do práce. Odpoledne za ní byl táta a k večeru dojela sestra, tak jsem jí ještě slíbila, že se stavím ve středu,aby nebyla tak unavená. Ve středu ráno jsem doběhla do nemocnice, jen pro občanský průkaz, abych mamince něco vyřídila. Zdr. sestra mě vedla na JIP za lékařkou. Tak jsem si myslela, že tam mají uložené doklady. Když jsem však viděla výraz lékařky, došlo mi, že se něco stalo. Lékařka mi oznámila, že maminka měla v noci patrně mrtvici a oni ji nyní převáží rychlou na CT mozku, na výsledky, že si mám zavolat odpoledne. Maminka byla v bezvědomí a reagovala prý pouze na silné bolestivé podněty. Krve by se ve mně nedořezal. Podlomily se mi nohy a udělalo se mi strašně zle. A pak jsem ji uviděla. Ležela na Jipu, v divné poloze, bílá jak stěna a strašně studená. Políbila jsem ji, zašeptala, jak moc ji mám ráda a pak pro ni dojela sanita. Odpoledne jsem si jela pro informace, osobně. Prognóza byla velmi špatná, silné krvácení do mozku, možná i způsobené nádorem. Maminka ten den spala. Občas pohnula rukou, nohou. Reagovala na mě zvednutým obočím a když jsem jí vykládala o dětech, tekly jí slzy. Byl to hrozný pohled. Další den se probrala, ale byla na celou pravou polovinu ochrnutá, nemluvila, špatně polykala a byla hodně unavená, spavá. Lékaři mi oznámili, že se nedá nic dělat. Dávali jí nějaké kapačky, zavedli sondu na výživu, ale nic se nedělo. Zlepšení žádné. Pořád jsem si říkala, že se to určitě zlepší, že je to zlý sen...Jezdila jsem za ní každý den, povídala jsem jí ledacos, nevím, zda věděla, kdo jsem, nevím, zda vnímala, co říkám...poslední den, kdy jsem ji viděla živou, byla taková jiná...oči bez lesku, matné, koukla na mě jen jednou. Už ani ruku mi neudržela...Odcházela jsem, políbila ji a slíbila, že zítra dojdu zase. Ale už jsem šla jen pro její věci. Ráno mi volali do práce...a na tu větu nikdy nezapomenu, že maminka zemřela...ve spánku, bez bolesti. Přišlo mi to divné. Zvládla jsem vyřídit pohřeb, i ten samotný jsem ustála, i tu slavnou neslavnou hostinu (kar, jak se tomu říká)...ale teď je mi čím dál hůř. Vyčítám si, že jsem měla něco udělat, nutit lékaře k nějaké akci, že jsem za ní měla chodit častěji...měla, měla, měla nebo slova kdyby, kdyby, kdyby...mi zní v uších čím dál častěji. Nedokážu se s tím srovnat. Mám tři děti - 13, 9 a 1,5 roku. Nějak se nedokážu starat ani o ně. Všechno dělám tak nějak automaticky, jsem jak stroj...večery a noci, kdy nedokážu spát jsou nejhorší...Vím, že je to pro ni vysvobození. Takhle by žít nechtěla. Mozek mi to takhle pobere, ale srdce, srdce to má jinak...nevím, jak to zvládnu...a někdy chci být s ní za každou cenu...Skončí to někdy? Přebolí to?
darina
•
1. ledna 2013
Milá Petra,keby som aj ja určite vedela, že moji rodičia ma vidia a všetko vnímajú čo sa deje s nami, bola by som aj ja vyrovnanejšia. Aj ja verím v niečo čo možno je na druhom svete a preto sa veľa rozprávam s ich fotkami. Každý den im hovorím čo sa stalo s nami , vyplačem sa inak nemôžem a čakám kedy mi bude trochu lepšie. Petra veľa síl Ti želám.
2163 lidé vyjádřili účast.
darina
•
1. ledna 2013
Milá Petra,keby som aj ja určite vedela, že moji rodičia ma vidia a všetko vnímajú čo sa deje s nami, bola by som aj ja vyrovnanejšia. Aj ja verím v niečo čo možno je na druhom svete a preto sa veľa rozprávam s ich fotkami. Každý den im hovorím čo sa stalo s nami , vyplačem sa inak nemôžem a čakám kedy mi bude trochu lepšie. Petra veľa síl Ti želám.
Petra
•
1. ledna 2013
Pročítám si tuto diskusi, protože mi právě v těchto dnech umírá maminka. leží na onkologii a lékaři jí nedávají už víc než pár dnů života. Vůbec nevím, jak se vyrovnám s tím, až to přijde. Jsme u ní celé dny a každý den, když tam jdu, tak se bojím, že už ji tam třeba nenajdu... Rozumem vím, že i s takovou hroznou věcí se člověk časem vyrovná (před sedmi lety mi zemřel na rakovinu tatínek, první roky byly strašné, ale dnes už jsem schopná na něj vzpomínat bez slz a připomínat si jen to hezké z jeho života), ale vůbec nevím, jestli budu mít sílu se vyrovnávat. Maminka pro mě znamená strašně moc, nemůžu unést ji tam teď vidět na pokraji smrti...

Zaujal mě tady příspěvek Zdenky, která psala o zážitku své dcerky, která viděla v noci svou zemřelou babičku. Úplně mě to roztřáslo, protože mi to připomnělo zážitek, který jsem měla asi rok po smrti mého tatínka. V té době jsem měla několikaměsíční miminko, vnučku, kterou tatínek už nestačil uvidět. Jednou v noci jsem měla dcerku u sebe v posteli, když nemohla spinkat, já jsem napůl pospávala vedle ní a najednou mě probral pohyb dcerky, která natahovala ručičky ke dveřím, radostně se vrtěla a smála se, stejným způsobem, jako když chtěla přivítat někoho blízkého z rodiny, koho měla ráda. Manžel byl tenkrát na služební cestě, byly jsme doma samy, takže mě ta reakce překvapila a hned jsem nadzvedla hlavu, jestli se třeba nečekaně nevrátil muž. Ale to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech - a bylo to přesně stejné, jako popisovala Zdenka. U naší postele jsem jakoby v bílé světlé mlze zřetelně uviděla postavu mého tatínka, přicházelo od něj příjemné teplo a jakoby příval pozitivní energie. Natahoval ruce směrem k dcerce a ona se opravdu upřeně dívala směrem k této postavě a mávala k ní ručičkama. Já jsem jenom vydechla: "Tati?" A on na mě pokýval, zamával na dcerku a otočil se směrem ke dveřím a najednou celý tento výjev zmizel byla zase tma. Myslela bych si, že jsem úplný blázen, že vidím přelud, ale vrtala mi hlavou reakce miminka, které muselo taky něco vidět a pozitivně na to reagovalo. Nikomu jsem se s tímto zážitkem nesvěřila, ale byla jsem od té doby přesvědčená, že tatínek opravdu někde je a bdí nad námi.
A to, co teď čtu, mi vehnalo slzy do očí - že to snad opravdu nebyl přelud, ale mohlo se to stát. Snažím se z toho teď načerpat útěchu a sílu, že i moje maminka za krátko nezemře, jen odejde někam jinam, kde bude o nás pořád vědět. Kéž by se mi to povedlo! Jsem moc ráda, že jsem si to tu mohla přečíst.
2094 lidé vyjádřili účast.
Helena
•
1. ledna 2013
Včera večer mi zemřela moje milovaná maminka. Byla jsem s ní v jejích posledních chvílích, držela ji za ruku, hladila a říkala, jak moc ji mám ráda a že mi bude strašně chybět. Jsem šťastná, že jsem s ní mohla být, že jsem s ní mohla strávit její poslední minuty na tomto světě a že jsem ji mohla doprovodit na její poslední cestě....
Její odchod byl strašně rychlý, od zjištění nemoci uběhli pouhé tři měsíce.
Misha
•
1. ledna 2013
Heleno,chci vám vyjádřit upřímnou soustrast,cítím s vámi,moje mamka zemřela před rokem a 7 měsíci také na nemoc,která trvala pouhé 3 měsíce.Také zemřela doma,i když to bylo moc těžké a bolestné,jsme rádi,že nezemřela v nemocnici,sama.Přeji vám mnoho sil v této těžké chvíli.
Dita
•
2. ledna 2013
Milá Heleno, moc Vám přeji, že jste s mamkou mohla být až do konce, já bohužel toto "štěstí" neměla a s maminkou se rozloučit nestihla. Věřím, že by mi to pomohlo, protože si teď neustále vyčítám, že jsem jí nestihla říct, jak moc pro mě znamená. Upřímnou soustrast!
Zdenka
•
1. ledna 2013
Dobrý večer, jsem ráda,že jsem to napsala,pro všechny ,kdo zažívá a nemůže pochopit ten hluboký a těžko utěšitelný bol...zdenka
Dita
•
27. prosince 2012
den před Štědrým dnem mi po dlouhé 4leté nemoci umřela maminka, do poslední chvíle jsem nevěřila, že se to stane. Bylo jí 55, když vážně onemocněla. Nevím ani jak jsme přežili Vánoce, snad jen díky práškům. Moje 4letá dcerka pořád nechápala, kde babička je a proč děda a já pláčeme. Už nikdy nebude nic jako dřív, už navždy mi v srdci zůstane velká bolest...
všem s podobným příběhem chci popřát upřímnou soustrast...
darina
•
29. prosince 2012
Milá Dita úprimnú sústrasť Vám prajem, ja som Darina som zo Slovenska,ale píšem sem na túto stránku, pretože som tu objavila podobné osudy ako je môj. Ja Vás veľmi dobre chápem, ako sa cítite, pretože ja som to prežila pred 6timi týždnami, ale aj tak to nie je o nič lepšie, skôr by som povedala, že je to horšie. Stále si myslím, že moja maminka len niekde odišla, ale akosi neprichádza a už ani nikdy nepríde. Je to hrozné aj ja som na práškoch, otca už tiež nemám, ani súrodencov. Mám moju rodinu, muža a deti, ale darmo mi hovoria, aby som už neplakala, to proste nejde. Neviem čo bude somnou dalej, najradšej by som zomrela aj ja. Moja maminka bola tá naj najlepšia maminka na svete.
1874 lidé vyjádřili účast.
Dita
•
2. ledna 2013
Milá Darino, děkuji Vám. Máte pravdu, že je to časem ještě horší než lepší. Dnes jsem musela do práce, ale vůbec jsem to tam nezvládala a musela jsem odejít (nakonec to dopadlo tak, že odejdu z práce úplně, ale to je jiná kapitola). Vaší maminky je mi také líto, naprosto chápu, že smutku a slzám nejde poručit a ani rodina resp. manžel a děti nepomáhají. Všichni mi říkají, že musím být silná kvůli dceři a tátovi, ale kde tu sílu mám brát...? Nemůžu vidět lidi, nemůžu slyšet jejich smích, zdá se mi, že nenávidím všechny kolem... Vůbec netuším, jestli ta bolest někdy aspoń trochu ustoupí. Držím Vám moc palce, ale radit, že bude líp, nebudu, sama tomu totiž nevěřím...ještě jednou děkuji za Váš příspěvek
darina
•
29. prosince 2012
Milá Dita úprimnú sústrasť Vám prajem, ja som Darina som zo Slovenska,ale píšem sem na túto stránku, pretože som tu objavila podobné osudy ako je môj. Ja Vás veľmi dobre chápem, ako sa cítite, pretože ja som to prežila pred 6timi týždnami, ale aj tak to nie je o nič lepšie, skôr by som povedala, že je to horšie. Stále si myslím, že moja maminka len niekde odišla, ale akosi neprichádza a už ani nikdy nepríde. Je to hrozné aj ja som na práškoch, otca už tiež nemám, ani súrodencov. Mám moju rodinu, muža a deti, ale darmo mi hovoria, aby som už neplakala, to proste nejde. Neviem čo bude somnou dalej, najradšej by som zomrela aj ja. Moja maminka bola tá naj najlepšia maminka na svete.
Movi
•
20. prosince 2012
Je hrozný to tu číst..zvlášt teď, jsme na tom totiž úplně stejně. Je to něco přes měsíc co nám tatínek odešel, na rakovinu:( vůbec si nedokážu představit jaký ty Vánoce budou, vlastně je ani nechci. Všechno teď pro mě ztratilo smysl. Nějak se nám to teď nedaří zvládat já se odstěhovala, ségra bydlí taky jinde a všechny jsme teď s mamkou samy..vídáme se málo ale víc to nejde, mám novou práci. Vlastně je teď všecko špatně ani jedný z nás ta samota na ničem nepřidává. Já se úplně uzavřela do sebe a nemůžu ani nechci komunikovat s kamarádama z rodnýho města..nejde mi to. Víte pro každýho z nás je náš táta ten nejlepší, ale já a tatínek jsme měli prostě jinej vztah, byla jsem a pořád jsem na něm závislá a vůbec to tu bez něj nezvládám. Už od malička, vlastně až do teď mi všichni říkali jaká jsem tatínkova holčička, jeho mazánek..a teď? Neumim, nechci a nemůžu tu bez něj bejt:(( nevim jak pomoct mámě a ani sobě..celou tu jeho nemoc jsme si procházely s nim a i já (vystudovala jsem zdravotnickou školu)jsem pořád doufala, v tu chvíli jsem vůbec nefungovala jako sestra..samozřejmě, že jsem se o něj starala, ale ohledně myšlení jsem úplně vypla. Nikdy bych nevěřila tomu, že takhle odejde. Na jednu stranu jsem ráda, že už se netrápí a na druhou? Chtěla bych aspoň chviličku s nim. Jenom chvilku, zase ho držet za ruku a říct mu jak moc ho miluju:( Vim, že musim jít dál, ale nejde to nevim jak na to..začínám bejt dost podrážděná, nevyspalá..kolikrát i nepřiměřeně protivná. O záchvatech breku ani nemluvim...Vůbec nevim jak se dát do kupy:( poraďte
Miroslav
•
20. prosince 2012
Nejhorší den v mém životě 20.12.2012 zemřela mi maminka. Včera jí nebylo dobře,byla nemocná se srdcem,omdlela,ale podařilo se mi jí hned vzkřísit. Záchranku nechtěla,že je jí už dobře. Dnes uvařila a měli jsem jet i s tátou na nákup......a ......Nebyl jsem s ní doma,byl jsem v práci....nemohl jsem jí pomoci,ale kdyby včera.....možná tu byla s námi.....pro mě ten konec světa platí....a to datum je démonické....maminko miluji tě a nikdy nezapomenu.....
honza
  (kontaktovat autora příběhu) •
13. ledna 2013
Miroslave, úpřímnou soustrast. Mě máma zemřela před 4 měsíci, ale pořád to na mě doléhá, neuteču tomu. Tak jako ty pořád přemýšlím,co jsem přehlédl, co víc jsem mohl udělat, jestli měla ve mě oporu.Bohužel jsi ale udělat více nemohl, to by člověk musel stát za svým blízkým každý den a pro samé sledování jeho stavu a řešením každé drobnosti mu znepříjemňoval život. Pro mě je situace horší, že jsem jedináček, žili jsme v jedné domácnosti a každý den je tisíc věcí, které mi ten bolestný odchod připomínají. Mám pořád urnu doma, nemůžu se odhodlat k uložení na hřbitov. V práci se snažím fungovat, ale pak to doma na mě všechno znovu padne. Pokud máš nějaké pravidelné činnosti (fotbal, tenis, cokoliv podobného), zkus se donutit znovu mezi lidi. Někdo na to nebude umět přivést řeč, ostatní se Tě budou snažit přesvědčit, že musíš jít dál atd. Toho si nevšímej, pro Ty ostatní je to taky složité, ale nemůžeš je nutit, aby s Tebou Tvůj smutek prožívali. Tím si musíš projít sám. Z vlastní zkušenosti Ti jenom chci říct, že je to jak ve vlnách, postupně se začínáš smiřovat, ale pak to udeří v plné síle.
Drž se, nedělej ukvapená a zásadní rozhodutí, léky ani alkohol nepomohou (určitě ne na dlouho). Snaž se jednat, jak by si přála máma, z ničeho se neobviňuj a mysli na to, že Tě měla taky moc ráda.
Darina
•
15. prosince 2012
aj mne umrela maminka pred mesiacom, skoro sa zbláznim nič ma nezaujíma, chcela by som zomrieť. beriem aj lieky .ale mi nepomáhajú. stále len plačem a neviem čo bude bez nej.prosím vás odpovedzte mi niekto,lebo sa zbláznim.
1664 lidé vyjádřili účast.
Hana
•
17. prosince 2012
Milá Darinko, uplně vás chápu, je to bolest neskutečná, moje maminka mi odešla před 17. měsíci a není dne, abych si na ni nevzpomněla, někdy pláču více, někdy méně, vzpomínám na to pěkné, povídám si s ní, jak by tohle, jak by tamto řešila, co by na tohle nebo tamto řekla. Mám u sebe tátu, byly spolu padesát let, teď je bez ní. Často chodíme na hřbitov, denně zapalujeme svíčku i doma a vzpomínáme na ní a přejeme jí, aby byla nahoře šťastná a obklopena láskou, Věřím, že smrtí nic nekončí, že naši drazí zesnulí jsou s námi pořád. Ti více vnímaví jejich přítomnost cítí, ti méně vnímaví se se svými milovanými setkávají alespon prostřednitvím snů, což je můj případ.Říká se, že čas vše zhojí, asi ano, ale ránu nezacelí nikdy. určitě na maminku vzpomínejte, poplačte si, slzy očišťují, uvolňují emoce, ale začnete se zajímat o svět kolem vás, neuzavírejte se ve svém smutku do sebe. To v žádném případě. Léky vám nepomůžou, pouze vás více utlumí, choďte do přírody, na čeervstvý vzduch, jpokud máte maminku pohřbenou, chodďte za ní, povídejte si s ní, ale nezapomínejte na svět kolem vás. Dělejte činnosti, které jste dělala za života maminky, věnujte se s vým koníčkům. Čtěte knihy, sejděte se s kamarádkou, to vše vám pomůže. ale pokud na vás přijde smutek, prociťte ho. Plačte, uleví se vám. ale s léky opatrně. nashledanou. Hana
Jana Nováková
•
30. listopadu 2012
Nevím jak začít, tak začnu rovnou. Slzy se mi koulejí po tváři a pořádně nevidím na klávesnici.
23.11 mi zemřela maminka ve věku 60 let. A já se s tím nedokážu vyrovnat.
Maminka byla úžasný človíček, sluníčko, které nosilo radost, úsměv a štěstí kamkoli přišla. A najednou tu není, nedokážu se podívat na její fotku aniž bych nezačala brečet, nedokážu se podívat na věci, které mám od ní.
Jak to začalo: Měla velkou nadváhu (máme to v rodě) a v létě pocítila bolest kolen a kyčle. Tak se rozhodla pro zhubnutí. Známá ji doporučila firmu Herbalaif, a maminka se toho chytla. Vše by probíhalo dobře, kdyby ale nezačala být posedlá tím, že hubne a nechtěla ještě víc. Za 3 měsíce zhubla 20 kg, kdyby jste ji slyšeli jak byla šťastná, jak mi volala nadšeně, že má zase další kg dole. Pak nastal zlom, přestala hubnout a začala mít pocit nechutenství. Na naše prosby aby s tím na měsíc přestala reagovala tak, že se rozplakala, že se bojí, že zase přibere. Taťka ji nakonec přesvědčil, ale už bylo pozdě. Vlivem nekontrolované diety sice zhubla, ale vodu a bílkoviny. Rozjel se ji opět problém se štítnou žlázou (který byl pod kontrolou). Navíc oslabila si tak organismus, že pak stačila jedna pitomá bakterie ve střevech a v plicích a neměla šanci. Když doma zkolabovala, taťka volal záchranku. I tehdy ho prosila, že nechce do nemocnice, měla panickou hrůzu ze své postavy a nechtěla aby tu postavu okukovali lékaři, sestry a personál. Zkolaboval nejen trávicí trakt, ale i ledviny a pak dostala sepsi. Stále jsme doufali, že lékaři najdou vhodná antibiotika a bude dobře. Na žádné nereagovala. Byla rezistentní vůči jakýmkoli antibiotikám které dostávala. Musela být na dialíze, a plicní ventilaci. Později se lékařům podařilo zprovoznit ledviny a částečně i trávicí trakt. Pro nás to byla dobrá zpráva. Ovšem již od počátku tam byla sepse. Dočetla jsem se, že jsou tři druhy a ta třetí (nejhorší) je když selže jeden či více orgánů a je na ni největší úmrtnost. Nepřestávali jsme do ní hučet, že musí bojovat. Bohužel se ukázalo, že sepse zasáhla i svaly, tedy i srdíčko. I když ji lékaři podporovali jak srdce tak plíce (nevím, nerozumím tomu, jen jsem se dověděla, že snad dostaávala 10 jednotek adrenalinu aby udrželi srdce v chodu) a u plic to bylo 45 něčeho co normálně je 20. Po 14 dnech ten boj prohrála.
Ten den jsem za ní s tatínkem byla, usmála se, dokázala mrkat, pootočit hlavu a vypláznout jazyk. Když mě viděla usmála se na mě, donesla jsem ji od dcerek plyšáka (slona s chobotem nahoru, pro štěstí) bohužel to nestačilo. Mám dvě malé holky 4 a 2 roky, babička je vbelmi milovala a ony milovaly ji a já věřím, že ta myšlenka na ně ji držela těch 14 dní. Doma máme 90% hraček a oblečení pro holky od babičky, a já se na ty věci koukám a řvu jako želva.
Stále vidím jak je napojená na ty hadičky a jak se na mě usmívá, když přijdu do jejího království u nich doma, vidím jak sedí u počítače, jak plete svetry pro vnučky, bolí to bolí.
21.12 by měla 61 let, bude to kruté. Jak na to?
Misha
•
1. prosince 2012
Milá Jano,četla jsem váš článek a brečím s vámi pro vaši maminku,i když vás ani neznám.A zároveň brečím pro tu moji,která zemřela před rokem a půl na rakovinu v 58 letech.Vím,jak se cítíte,zpětně s vámi prožívám to,jak jsem po mamčině smrti nesnesla pohled na její věci,fotky,oblečení.Ani dnes se na ně nemůžu podívat bez toho,abych se rozbrečela.Chci vám vyjádřit upřímnou soustrast,cítím s vámi a vím,jak to bolí a trhá vás to na kusy.Přeji vám hodně sil v této těžké chvíli..
Děkuji
  (kontaktovat autora příběhu) •
1. prosince 2012
Děkuji za slova útěchy, dnes jsme se s maminkou rozloučili. Měla jsem možnost ji naposledy obejmout, ikdyž už jen v urně. Nechtěla jsem ji pustit, tolik jsem ji chtěla držet v náručí, stála bych tam třeba týden a držela ji.
Strašně to bolí. Každý říká, máš holky, ty tě budou držet, ale opak je pravdou. Tolik je milovala, byly to vymodlené vnučky, pro které udělala vše co jim na očích viděla a já si při pohledu na ně uvědomuji, že už je neuvidí vyrůstat. Navíc 21.12 by maminka měla narozeniny, jsou tady vánoce a já nevím jak se s tím vypořádat. Tatínek hraje hrdinu, ale vím, že i on se trápí. Chtěla bych být jeho oporou, ale neumím to.
Tolik jsem chtěla aby se z nemocnice vrátila domů, ale nečekala jsem že se vrátí takto.
Ještě jednou děkuji za slova útěchy a přeji všem, kteří ztratili své milované blízké, prožili vánoční čas pokud možno ve vzpomínkách a v poklidu.
Já to zatím nedokážu.
Ludka
•
2. prosince 2012
Milá Janka, najprv Ti chcem vyjadriť úprimnú sústrasť a popriať čo najviac síl pri zvládaní tejto situácie. Viem o čom hovorím, mne zomrela maminka pred štyrmi mesiacmi vo veku 61 rokov na rakovinu a bolesť v srdiečku stále nevymizla. Zdá sa mi to ako strašne dlhá doba a zároveň mi stále viac a viac chýba. Všade kde sa pohnem mi niečo alebo niekto pripomína maminku, mali sme veľa spoločného, známych, záujmy a podobne, a hlavne radosť z môjho 5 ročného syna, ktorý ju nadovšetko zbožňoval. Chodí so mnou na cintorín každý druhý deň a pri pohľade na neho ako objíma drevený kríž a prihovára sa starkej, puká mi srdce a kotúľajú sa mi slzy po tvári ako hrachy. Aj jemu veľmi chýba, často ju spomína a kreslí jej obrázky na hrobček. Keďže sme spoločne všetci traja trávili spolu veľa času, tak veľmi mi to teraz chýba a byt po nej hoci je v ňom ešte otec, je tak prázdny a smutný... Nikdy nikto mi ju už nenahradí ale som vďačná za každý jeden sen s ňou keď sa mi zjavuje v bielom ako sa vrátila z nemocnice domov... stále ten istý sen, ale krásny a ja mám pocit, že sa chce vrátiť za mnou. Tak veľmi ju chcem naspäť a nedá sa to... Najhoršie sú výčitky, ktoré mi ostali - prečo som sa včas s ňou nerozlúčila v nemocnici, prečo som jej nepovedala čo všetko pre mňa znamená, prečo som pri nebola v jej poslednej chvíli... PREČO PREČO PREČO... keby som nemala dieťa, nechce sa mi ani žiť a Vianoce - tak to budú prvé na ktoré sa neteším.
Sem sa vraciam, lebo mám pocit, že nie som jediná so svojim žialom a prázdnotou v srdci. Musíš byť silná a povedať si, že to zvládneš, stále máme pre koho žiť a tvoja maminka by si ani nepriala, aby si sa tu trápila. Držím palce.
Maminka, chýbaš mi veľmi, budem na teba stále spomínať, pá...
PS: V našom prípade tiež nepomohol ani od syna nakreslený veľký anjelik so srdiečkami, ktorý som maminke niesla deň pred smrťou do nemocnice...
1791 člověk vyjádřil účast.
Jana Nováková
  (kontaktovat autora příběhu) •
2. prosince 2012
Milá Luďko, děkuji, za podporu. Chápu, že tak jako já tzrpí asi spousta lidí, kterým oděšel milovaný človíček. Já s maminkou měla úžasný vztah, jasně, že při mém dospívání to nebylo vždy ideální, ale po mé svatbě před 10 lety se náš vztak upevníl a po té co jsme do rodiny přijali dvě krásné holčičky (vlastní nám nebyly přány) se náš vztah zintenzivnil. Bydlím asi 20 km od našich, denně jsme byli v kontaktu, každé ráno mi volala a v telefonu se mi ozval její hlas "tak co holky?" Byl to milující človíček, nenašli by jste tady člověka, který by ji neměl rád. Pro všechny byla ochotná se rozdat, hlavně pro své vnučky.
Chybí ji její hlas, chybí ji její smích, chybí mi i ten káravý pohled, kdykoli jsem něco provedla. Moc mi stále chybí. S taťkou si volám 2x denně, stále doma něco kutí, dělá, uklízí a zaměstnává se aby na mamku nemyslel, ale já to neumím. Ať dělám cokoli, vždy mi hlavou proběhne, co by na to řekla mamka...
Včera u nás docela přituhlo a mě jen napadlo "mrzne, bude jí tam zima". Připadám si jako blázen, a snad už asi jsem.
Máš pravdu, kdyby nebyly holky, nechtěla bych žít. Ale musím, musím už kvůli nim, abych jim mohla o babičce vyprávět. Jen mě napadlo, jestli si ta starší (4 roky) vůbec na babičku bude pamatovat. Ta mladší (2 roky) asi ne. Ale udělám maximum pro to aby byla babička stále s námi.
Jen je to těžké a já doufala, že časem by to snad mohlo být o něco málo lehčí. Jak tady ale čtu, tak přísloví "čas léčí rány" tady asi moc neplatí.
Přeji hodně sil v těchto těžkých dnech.
Jana Nováková
  (kontaktovat autora příběhu) •
2. prosince 2012
Milá Luďko, děkuji, za podporu. Chápu, že tak jako já tzrpí asi spousta lidí, kterým oděšel milovaný človíček. Já s maminkou měla úžasný vztah, jasně, že při mém dospívání to nebylo vždy ideální, ale po mé svatbě před 10 lety se náš vztak upevníl a po té co jsme do rodiny přijali dvě krásné holčičky (vlastní nám nebyly přány) se náš vztah zintenzivnil. Bydlím asi 20 km od našich, denně jsme byli v kontaktu, každé ráno mi volala a v telefonu se mi ozval její hlas "tak co holky?"  Byl to milující človíček, nenašli by jste tady člověka, který by ji neměl rád. Pro všechny byla ochotná se rozdat, hlavně pro své vnučky.
Chybí ji její hlas, chybí ji její smích, chybí mi i ten káravý pohled, kdykoli jsem něco provedla. Moc mi stále chybí. S taťkou si volám 2x denně, stále doma něco kutí, dělá, uklízí a zaměstnává se aby na mamku nemyslel, ale já to neumím. Ať dělám cokoli, vždy mi hlavou proběhne, co by na to řekla mamka...
Včera u nás docela přituhlo a mě jen napadlo "mrzne, bude jí tam zima". Připadám si jako blázen, a snad už asi jsem.
Máš pravdu, kdyby nebyly holky, nechtěla bych žít. Ale musím, musím už kvůli nim, abych jim mohla o babičce vyprávět. Jen mě napadlo, jestli si ta starší (4 roky) vůbec na babičku bude pamatovat. Ta mladší (2 roky) asi ne. Ale udělám maximum pro to aby byla babička stále s námi.
Jen je to těžké a já doufala, že časem by to snad mohlo být o něco málo lehčí. Jak tady ale čtu, tak přísloví "čas léčí rány" tady asi moc neplatí.
Přeji hodně sil v těchto těžkých dnech.
1721 člověk vyjádřil účast.
Ľudka
•
3. prosince 2012
Milá janka, i ja ďakujem za povzbudivé slová a krásny príspevok. Naše maminky, ani deti či ocinovia by nás nechceli vidieť smutné a utrápené. Ja som zo začiatku plakala každý deň od rána do večera, nikde som nechodila, nič som nevládala robiť, variť ani jesť, schudla som za dva týždne 6 kilov a keď ma videl môj syn plakať, tak plakal zároveň so mnou. Prenášala so na neho nervozitu, kričala som na neho za každú maličkosť, až som si po určitej dobe povedala, že takto to ďalej nemôže ísť! Po dvoch mesiacoch som sa pristihla, že sa už aj občas zasmejem a po troch už na maminku spomínam viac s úsmevom na tvári - vybavujem si krásne zážitky s ňou, alebo si púšťam jej obľúbené pesníčky, zapálim jej doma sviečkupri fotke alebo idem na cintorín a tam sa jej potichu prihováram. Odchádzam domov s takým spokojným pocitom na duši, že som ešte niečo pre ňu mohla urobiť - nechať jej malé svietielko na hrobčeku... a poviem si, že asi je to tak dobre, že by sa tu už aj tak trápila, že si za štyri roky aj tak dosť vytrpela, že jednoducho len odpočíva a čaká niekde na mňa, kým raz za ňou prídem. Prvá posledná myšlienka dňa patrí maminke, vždy na ňu v posteli myslím a plačem, ale je to krásne zaspávanie a myslím si, že to kdesi cíti a vie, že na ňu stále spomínam. Musíš si aj Ty všetko nejako zdôvodniť a uvidíš, že časom sa aj Tebe trochu uľaví, len to chce čas a trpezlivosť. Ja sa napríklad dosť často so synom rozprávam o starkej čo sme spolu robili, kde sme spolu chodievali, rozprávame si o posmrtnom živote, o anjeloch a o tom ako nás starká stráži a ochraňuje. A hoci som nikdy nebola veriaca, sama začínam niektorým veciam veriť a pomáha mi to zmieriť svoj žiaľ. Tá obrovská diera v srdiečka nám nikdy nezmizne, ale prosím Ťa nepoddaj sa tomu,,, deti Ti budú stále viac zamestnávať myseľ a nebudeš mať stále čas na smutné myšlienky. Máš pre koho žiť a tie deti stoja za to, aby si im venovala vnútornú pohodu a úsmev na tvári.
A tie obavy, či tvojej maminke nebude zima, to je na mieste, aj mňa to už napadlo, sú to rovnako krásne obavy ako by oni mali obavy o nás. Tiež si myslím, že si ju syn v dospelosti pamätať nebude, ale verím, že na ňu nikdy nezabudne, aspoň z môjho rozprávania možno raz v budúcnosti povie, že mal dobrú a milujúcu starkú, ktorá ho veľmi ľúbila.... :-(
Opatruj sa
Jana Nováková
  (kontaktovat autora příběhu) •
21. prosince 2012
Dnes jsou to na den 4 týdny, co mi zemřela maminka. Dnes by oslavila 61 let. Stále se s tím nemůžu smířit, stále to strašně bolí. Mám pocit, že ty 4 týdny byla věčnost. Byli jsme na hřbitově, udělala jsem mamince svícen aby věděla, že jsou vánoce, zapálili jsme ji svíčku a já plakala. Vlastně mám pocit, že stále pláču. Kdykoli si na ni vzpomenu, derou se mi slzy do očí a nejde to ani ovlivnit, ani zastavit.
Na jednu stranu stále pláču a na druhou stranu si stále říkám, že to není pravda, že se někdo ukrutně spletl, že je to jen špatný sen, ze kterého se probudím a maminka mi zaviolá jako každé ráno a já uslyším její hlas "tak co holky" ....
Moc bych si přála aby tady byla s námi, dala bych cokoli za to aby se vrátila, aby viděla své malé vnučky vyrůstat.....abych ji mohla obejmout, abych ji mohla pohladit a říct ji jak moc ji miluji.....Miluji Tě maminko...
petra
•
15. ledna 2013
uplne ta chapem kazde slovo čo tu pišeš..je mi to tak luuto....tak isto to boli mna ,ako aj teba tvoj odchod maminky..my dievčata asi nadovsetko milujeme svoje mamy..su to pre nas lasky naško života a ta moja pre mna bola ta najvačsia..odkedy zomrela..a ja som dva msiace po jej pohrebe porodila,nedokazem sa na nič tak tešit ako len na kazdy telefonat s nou som sa vzdy tešila..teraz mam syna ,ktory ma 3 mesiace,ale mam pocit prazdnoty vo mne..uz ma nezaujima ani moj priatel,ani moj brat ani nikto..len ma trapi kde je moja maminka
Misha
•
28. listopadu 2012
Ahoj Pavko,je mi moc líto,co vás potkalo,je mi moc líto tvého táty,ani se nedivím,že chce mít urnu s maminkou u sebe,určitě se hrozně trápí,jistě spolu prožili spoustu let,tak není divu.Můj syn nesl smrt babičky taky moc těžce,když mamka zemřela,bylo mu 5let.Když jsem mu řekla,že mamka umřela,začal doslova křičet,že chce babičku zpátky a pak jsme brečeli oba.Moji rodiče byli rozvedení už 22 let,mamka byla sama, taťka má už několik let přítelkyni.Ale když mamka onemocněla,moc nám pomáhal,vozil mamku na chemoterapii,potom,když mamka zemřela,tak vlastně platil i pohřeb.mamka má urnu na hrobě ve vesnici,kde se narodila,kde je pohřbená jají babička i máma.Je tam moc hezky.Pavko i mě je po mamce pořád moc smutno,strašně mi chybí a často na ni myslím.Zlepšilo se to,že ji v představách vídám tak,jak vypadala,když byla ještě zdravá a ne tak,jak byla zubožená a ztrápená bolestí.Pavko věř,že čas tu bolest trochu otupí a přijde i čas,kdy se budeš moci zase smát.Naše mamky nám budou chybět pořád.Držte se,ty i tvé děti a táta.
Pavka
•
30. listopadu 2012
Miskho ahoj,

děkuji za krásná slova útěchy.Taťka- tedy otčím je na dně, byli spolu 29let.Můj biologický otec na pohřbu též byl, přece jenom prožil s mamkou 10let a mají spolu mne.Nedaří se mi usnout, mám před sebou obraz mamky z doby nemoci, vidím ji jak ležela v nemocnici, vidím ji doma, jak seděla unavená,mám před sebou poslední obraz z ne mocničního lůžka, kdy už byla v komatu...z dáli slyším její hlas...nebo snad ne???? Moc to bolí, s dcerkou také brečíme, vím, že ji nikdo babičku nenahradí, tak ji milovala !!!!Bože, proč jenom odešla tak brzy a náhle???Bez varování???????Nemoc si nevybírá !!!!!!!!!!!!!!Měj se hezky.Ahoj Pavla
Libuše
•
7. listopadu 2012
Všechny vás moc zdravím. Též patřím k vám, letos v únoru mi zemřel manžel doma u mě v náručí, měli jsme ho doma čtyři měsíce - rakovina slinivky. Manžel byl velký bojovník, tolik chtěl žít - měl obrovské bolesti, docházela jsem do centra bolesti a dělala s dětmi, co se dalo... děti byly též moc statečné! Manžel věděl, že má rakovinu, ale nevěděl - nechtěl vědět - nechtěl se o nemoci bavit, že je to nevyléčitelné... my jsme to věděli od samého začátku. Zemřel letos v únoru je listopad a je pravda, co tady skoro všichni píšete ... čas nic neléčí - je to naopak horší a horší.Prázdnota, smutek, tolik se mi po něm stýská, kamarádi přestali volat... děti mají své lásky, což je v pořádku... a já na něj stále myslím - usínám pod práškama s myšlenkou na mého milovaného manžela a ráno se probouzím s myšlenkou na mého milovaného manžela a čekám, že se vrátí a vím, že se nevrátí. Když mi bylo 18 na rakovinu mi zemřela maminka, pak přišla láska - můj muž a děti, pak mi zemřel tatínek a teď moje láska můj manžel... žiju ne přežívám kvůli dětem ... ale je mi tak smutno a cítím se moc sama...
1632 lidé vyjádřili účast.
Lucka
  (kontaktovat autora příběhu) •
7. listopadu 2012
Dobrý den,
tolik vám rozumím..pokud máte potřebu a chuť o tom víc mluvit(psát)napište mi na mail.lucieskodova1985@seznam.cz
tady neplatí,že sdílená bolest je poloviční ale to,že někdo ty pocity zná a je v tom taky někdy pomáhá.Lucka
Anna
•
7. listopadu 2012
Děvčata,jak já vám rozumím.Zítra to bude osm měsíců,co od nás odešel můj milovaný manžel,milující tatínek a neskutečný dědeček.A o to horší je,že byl zdravý a vinou lékařů odešel.Jak píšete,je mi pořád hůř,kamarádky se přestávají ozývat a já si neumím představit dále žít.Ale mám moc hodné děti,vnuky,ale Ti musí žít vlastní životy,i když také smrt tatínka a dědečka nesou špatně.Bojím se dalšího života bez manžela,vánoc a vlastně všeho.Pokud budete chtít můžet mi napsat meil anzelen@seznam.cz - sdílená bolest - poloviční bolest
1802 lidé vyjádřili účast.
Pavka
•
30. listopadu 2012
Zdravím Libuško a přeji upřímnou soustrast...
Náš děda to cítí přesně jak poposujete vy sama !!!Odešla mu láska...Naše milovaná mamka a babička ve věku pouhých 57let...Bože, jak moc to bolí !!!!Na vánoce se vůbec netěším, ale ani trochu.Vím, že musím, mám malé dcerky...ale mamninka mě moc chybí !!!!Moc a už bude stále !!!!Děda na štědrý den nechce k nám, chce být s ní doma, v bytě ....Trochu ho chápu, ale nevím, zda je to dobré rozhodnutí....Chce k nám jet až na první svátek vánoční.....Ach bože, když si vzpomenu jak to bylo vždycky obráceně, jak jsme jezdili celá léta mi k nim, jak nás mamninka pohostila.....A už to nikdy nebude nikdy !!!!!Měla z našich dcer velkou radost a snesla by jim modré z nebe ...Opravdu!!!! Nemohu psát, brečím....Jsem na práškách...A nevím, kdy se moje psychika zlepší ???Snažím se moc.....Přeju pokud možno hezký den.Jdu zapálit mamince svíčku......
Kája
•
1. prosince 2012
Vracím se stále na tyto stránky a hledám úlevu,máte paní Libuše ve všem pravdu,čas nic neléčí,je to horší a horší a beznadějné,za tři týdny to bude 8 měsíců,co můj manžel odešel a mně je hůř,stejně jako vy, usínám i vstávám s myšlenkou na něj a čekám,že je to zlý sen a probudím se,stále to odmítám přijmout.Přátelé se přestávají ozývat a když o sobě dají vědět,tak se maximálně dovím,že už je to nějaký čas a měla bych...já nevím co,bych měla,zapomenout?nevzpomínat?netesknit?radovat se?nebo co bych měla?
A nepřátelé dotírají čím dál víc,je to divné a zlé,že se najde tolik lidí,co se na cizím neštěstí přiživují a ubližují,nechce se mi žít.
Vy máte děti,naději,budoucnost,držte se kvůli té budoucnosti.
Jarda
•
3. listopadu 2012
Mně zemřela maminka náhle před 6. měsíci ve věku 54 na plicní embolii, před tím ji vůbec nic nebylo, ani nebolelo, bylo to z minuty na minutu, nikdy jsem nevěřil, že něco takového může být, když se člověk cítí dobře a najdnou bez varování takový zlom, a místo toho abych se z toho dostával, tak mi přijde, že je to čím dál víc horší :(, přestávám to zvládat.
honza
  (kontaktovat autora příběhu) •
4. listopadu 2012
Cítím s Tebou, mě zemřela máma 12.září, ale jak píšeš, je to čím dál horší a zvládám to čím dál hůř. Bojím se Vánoc, možná Ti trochu pomůže, že v tom nejsi sám. Ale samozřejmě ty kecy od druhých, že to přebolí atd. jsou k ničemu. Drž se.
Monis
•
4. listopadu 2012
Mě zemřel tatínek před 6 měsíci v nedožitých 49 letech, nečekaně a tragicky v minutě se mi otočil život naruby a ani já nemám kluci pocit, že by se to lepšilo, naopak. S příchodem podzimu a očekávaných Vánoc je to daleko horší...nedokážu si představit, že jednou řeknu - "je to už 15 let" nechci...každý den je boj s bolestí .... držte se a hodně sil...
Míla
•
5. listopadu 2012
Je jedno, jak dlouhá doba uplyne... Nikdy to nepřebolí. Vlastní zkušenost - nemám už ani maminku, ani tatínka. Dá se s tím pouze trochu naučit žít. Ale jsou situace, kdy to člověka doslova trhá na cucky. Jakoby to přicházelo v nějakých vlnách. Někdy je trochu líp, jindy hůř... A ten podzim, blížící se zima, brzy odpoledne už šero, tma a za dveřmi Vánoce - to všechno tomu tedy moc nepřidává. :( Je nás více takových...
2094 lidé vyjádřili účast.
Lenka
•
16. listopadu 2012
I ja patrim mezi ty, kteri uz nemaji maminku :´( Umrela letos v unoru. Dostala krvacivou mozkovou mrtvici, hned upadla do bezvedomi a byla v nem tri tydny. Ze zacatku jsme meli pocit, ze na nas reaguje, dokonce otevrela hned ten prvni den na momentik oci, pozdeji jeste hybala rukou a nohou na jedne strane, ale postupne upadala do vetsiho a vetsiho bezvedomi a uz se nehybala vubec. Presto ale verim, ze byla stale s nama, ze o nas vedela. Noc pred tim, nez umrela, se mi o ni zdalo, mela takovy hezky a smirlivy usmev, ktery jsem snad u ni nikdy nevidela. Moc toho nerekla. Tehdy me vubec nenapadlo, ze uz se blizi konec. Pochopila jsem to az pozdeji - prisla se se mnou rozloucit :´( Strasne moc mi chybi, byla neskutecne hodny clovek (tak jako hodne maminek), cista duse, zila jenom pro nas, pro sve deti, partnersky/manzelsky zivot ji bohuzel nevysel a zustala uz sama. Ze zacatku, asi dva mesice po tom, to bylo strasne, chodila jsem jak telo bez duse, nemohla jsem jist, hodne jsem zhubla. Postupne jsem se vic a vic fyzicky necitila dobre a rekla jsem si, ze na to nesmim porad myslet a musim zit nejak dal nebo si jeste tou bolesti a smutkem neco uzenu... Ale jak pise Mila, tahle ztrata nikdy cloveka nepreboli, jenom se s tim musi naucit zit. Neni dne, kdy bych si na maminku nevzpomnela, casto si s ni i povidam... A take to mam v takovych vlnach, ziju dal, jak to jde, ale jednou za cas to na me prijde a bulim a bulim, treba cely den. Asi to tak ma byt...
Jarda
•
5. listopadu 2012
asi je to pravda, hodně lidí po světě truchlí, jen si tohle člověk neuvědomí, dokud se mu to nestane, takový je asi život a jde zase dál, vzpomínky nikdo nevymaže a to je asi dobře, vidím, že vtom nejsem sám a je mi líto Vás všech, co jste tohle prožili nebo prožíváte a zároveňě Vám děkuju., budeme muset dál bojovat, jinak by tady nezůstal nikdo
Zdenka
•
16. listopadu 2012
Dobrý večer,Zdravím všechny,kteří prožívají stejný hluboký a nekonečný smutek.Dne 18.6. mi také zemřela maminka.Nespočet výčitek,které se mi neustále derou do hlavy,snz kdy se mi vrací domů a já mám neskutečnou radost a zároveň jee mi smutno,že jí nedám klid a pořád jí volám zpátky,ale nemůžu si pomoct.Říkám si,jak je možné,že jsem to všechno tak podcenila,že jsem jí dávala tak málo lásky, až do své smrti jí budu dlužna,moc mě mrzí,že nám ten vzácný čas,kdy jsme mohly být spolu tak rychle utekl a já nepoznala,že nám končí.Nechtěla chodit po doktorech,před dvěma roky jí zabylo špatně,když jela domů z chaty.Podceňovala příznaky a já jsem jí nabádala,že musí k doktorovi,ale nedala si říct.zkusila jsem to hodněkrát a po čase jsem začala tušit,že už začíná být pozdě,bylo to jako ve špatném snu.Pocit,že něco musíte udělat a ono to nejde,i když chcete.Je mnoho otázek,na které hledám odpovědi,je to jako kruh,vždycky mi vyjde to samé.V práci se hodně věnuji lidem,trávím s nimi hodiny a hodiny a když člověk přišel domů zmohl se po celém dni jen "na AHOJ MAMI:-)" a spěchala jsem abych se mohla třeba osprchovat nebo se najíst a moje vlastní máma,maminečka mamuška na mě musela stále jen čekat.moc mě to mrzí,vždycky jsem tvrdila,že se o ni postarám až nebude moct a nevšimla jsem si,že potřebuje pomoct už dávno,snažila se být soběstačná,dokazovala mi,že to všechno zvládá,mrzí mě,že jsem jí to uvěřila.Nestihla jsem jí říct znovu a naposledy,že je můj nejmilejší člověk na světě,že jí mám moc ráda a že maminečce děkuji za všechnu lásku,kterou mi ve svém životě darovala.Jednou mi jedna řadová sestra řekla,co znamená slovo AHOJ.Takto se prý zdravili námořníci,když vypolouvali na moře a původně se říkalo ACHOJ v překladu je to AT CHORONE JEZUS(nevím přesně jak se to píše) a česky to znamená AŤ tě ochranuje koruna Ježíšova.To je pro všechny,kdo si myslí,že je to obyčejný pozdraV. Tak AHOJ MAMI:-)
2024 lidé vyjádřili účast.
Lenka
•
16. listopadu 2012
I ja patrim mezi ty, kteri uz nemaji maminku :´( Umrela letos v unoru. Dostala krvacivou mozkovou mrtvici, hned upadla do bezvedomi a byla v nem tri tydny. Ze zacatku jsme meli pocit, ze na nas reaguje, dokonce otevrela hned ten prvni den na momentik oci, pozdeji jeste hybala rukou a nohou na jedne strane, ale postupne upadala do vetsiho a vetsiho bezvedomi a uz se nehybala vubec. Presto ale verim, ze byla stale s nama, ze o nas vedela. Noc pred tim, nez umrela, se mi o ni zdalo, mela takovy hezky a smirlivy usmev, ktery jsem snad u ni nikdy nevidela. Moc toho nerekla. Tehdy me vubec nenapadlo, ze uz se blizi konec. Pochopila jsem to az pozdeji - prisla se se mnou rozloucit :´( Strasne moc mi chybi, byla neskutecne hodny clovek (tak jako hodne maminek), cista duse, zila jenom pro nas, pro sve deti, partnersky/manzelsky zivot ji bohuzel nevysel a zustala uz sama. Ze zacatku, asi dva mesice po tom, to bylo strasne, chodila jsem jak telo bez duse, nemohla jsem jist, hodne jsem zhubla. Postupne jsem se vic a vic fyzicky necitila dobre a rekla jsem si, ze na to nesmim porad myslet a musim zit nejak dal nebo si jeste tou bolesti a smutkem neco uzenu... Ale jak pise Mila, tahle ztrata nikdy cloveka nepreboli, jenom se s tim musi naucit zit. Neni dne, kdy bych si na maminku nevzpomnela, casto si s ni i povidam... A take to mam v takovych vlnach, ziju dal, jak to jde, ale jednou za cas to na me prijde a bulim a bulim, treba cely den. Asi to tak ma byt...
1801 člověk vyjádřil účast.
Jára
•
17. listopadu 2012
Svoji maminku jsem pochovala předevčírem. Nemohu se s tím smířit, nevím jak budu dál žít. Mám pocit, že už nic nemá smysl, jíst, pít, pracovat.... k čemu, když tady už máma není. Chtěla bych jít za ní, jen nevím jak to udělat. Kdyby jsem s ní alespoň mohla nějak navázat kontakt, zkoušeli jste to někdo? Musí existovat přeci nějaký způsob. Věřím, že je teď andělem a je tu se mnou, ale jak se s ní spojit, slyšet jí, dotknout se jí? Ani jsem se s ní nemohla rozloučit, nedovolili to doktoři! Tak moc to bolí, já nemůžu, nechci už tady být,
1823 lidé vyjádřili účast.
Zdenka
•
17. listopadu 2012
Dobrý večer,chci napsat jen pár slov,snad nám pomůžou.Večer toho dne,kdy moji maminku odpojili od přístrojů,jsem prohlásila,že nevěřím,že něco po smrti"je".Ale dcerka mi dokázala,že to není pravda. V noci přiběhla z přízemí,kde má pokojíček,Byla hodně rozrušená,ale ne tak jako,když se bojí po nějakém špatném filmu,bylo to jiné,ale nechtěla nám to hned říct,až druhý den ráno.Řekla nám,že za ní babička přišla,volala na ní,ale né slovy,jako by myšlenkou.Pája se otočila a nebyl to spánek,ale jako by na rozhraní,babička stála nedaleko od postele,kolem ní bylo světlo.Derka říkala,že v pokoji bylo chladno,ale od babičky šlo tepolo,nebylo jí vidět přímo do tváře,ale postava byla babiččina, jen jako by mladší.Povídaly si spolu apak se babička otočila a začala stoupat jakoby po našich schodech,které vedou k nám do patra.Než odešla,tak se jí dcerka zeptala jestli jí je dobře a moje maminka se otočila a řekla"ano je mi dobře" a po té pokračovala v cestě.Manžel se mi po oné příhodě svěřil,že než jsme šli spát,tak všecny dveře a dokonce i bránu zamkl,protože měl pocit,že se ne něj mamka kouká,aby se knám nedostal nějaký lump,maminka byla totiž velice opatrná a předvídavá.Tak poslechl.Nevím proč jsem neměla to štěstí a nemohla jsem s ní mluvit,ale asi jsem na to nebyla připravená.Jsem ráda,že alespoň Dcerka měla to štěstí se rozloučit a já díky tomu doufám a věřím,že se jednou shledáme.Jen vím,že tady máme každý z nás nějaký úkol a musíme se snažit,tak jako naše mámy a až příjde náš čas,připojíme se ke svým milovaným.Budu taky ještě dlouho brečet,taky jsem si představovala,jaké by bylo zavřít oči a už se neprobudit.Ale přivede mě vždy zpátky povinost starat se a být tu pro moje blízké milované,kteří žijí a představím si,jaký by byl život složitý pro ně,kdybych to vzdala.Vždyť ty naše maminky to taky neměly v životě jednoduché,musely také plnit svůj úkol a určitě by je mrzelo,kdyby to člověk vzdal.Život je kruh...15
Pavka
•
18. října 2012
Také mi odešla maminka, je to teprve 24hodin, dnes jsme byli zařídit pohřeb.Přivezli jsme si věci z onkologie.Je to strašně těžké, nevím jak to zvládnu.Sice všichni říkají,musíš to zvládneš a takové ty řeči okolo......
Maminka upadla do prvního komatu 31.8., 13.9. ji operovali nádor v hlavě,byla při vědomí, od října byla na chemoterapii, dostala pouze 3dávky + nějaké ozářky, do poslední chvíle věřila uzdravení a my také....Vozily jsme si ji na víkend domů, měla radost z paruky....Ale přesto preze všechno, nedokázla si odpustit cigaretu, i když jí to zabíjelo, tiše, pomalu ale jistě.Budiž nám utěchou, že upadla do komatu a už se netrápila.Bojovala ještě skoro celý den, než vydechla naposled.Byli jsme se s ní rozloučit, už spinkala, mozek nefungoval, a dali jí poslední SBOHEM...........Večer jsem volala na JIP , zda se stav nezlepšil, bohužel svůj boj s těžkou nemocí prohrála dne 17.10.2012 v 17hodin.Večer se se mnou rozloučila.....Už jí je lehká zem a je zase u své maminky a tatá´ínka v nebíčku...
Maminko, miluju tě , já i Tvůj Fanoušek, vnučky Karolínka a Anetka,
Sbohem Tvoje Pája
Ľudka
•
18. října 2012
Milá Pavka, viem ako sa cítiš, keďže presne pred tromi mesiacmi aj mne zomrela maminka na onkológii a prajem ti úprimnú sústrasť. Moja maminka bojovala s rakovinou štyri roky a posledný mesiac sa veľmi trápila, sama si už želala zomrieť. O to bolestivejšie bolo, že zomrela v nemocnici sama, bez rodiny, bez rozlúčky a ja si to do dnes strašne vyčítam. (dochádzali sme za ňou do nemocnice 100 km denne) Mala som sa na všetko vykašľať, vypýtať si v robote voľno a zobrať ju domov alebo aspoň byť ten posledný deň s ňou... je to tak hlboké a bolestivé, že si to budem vyčítať do konca svojho života... Prvé dni boli tak desivé, že som sa sama chcela zabiť, nemala som na nič chuť, ani sa smiať či hrať so svojim synom, len som plakala a celé dni nič nejedla, bolo mi mizerne a keď ma videl 5 ročný syn plakať, tak plakal so mnou, no nechcela som aby ma videl utrápenú. Prenášala som to na neho a nebolo to dobré. Doktorka mi vtedy povedala, že len čas otupí tú bolesť a mala pravdu. Ubehli tri mesiace a už som sa pristihla aj pri hlasnom smiechu. No nie je deň, kedy si na ňu nespomienem, každá voľná minúta patrí myšlienke na ňu, prvá myšlienka hneď ráno aj posledná večer v posteli s mokrým vankúšom od sĺz... predstavujem si, že je len niekde na dovolenke, že len odbehla do obchodu keď ju nevidím u otca doma alebo že je u brata a pomáha to... doma otvorím okno, púšťam si jej obľúbené pesníčky, zapálim jej sviečku... usmejem sa na jej fotku a zaželám jej dobré ráno, ahoj, poviem jej, že idem teraz do roboty... aaa je to akoby bola so mnou v obývačke, v duchu s ňou vediem rozhovor a predstavujem si aký by mala asi názor na určitú vec a trochu mi to pomáha. no napriek tomu stále čakám kedy mi zazvoní mobil, kedy mi zaklope na dvere, alebo ma zavolá na dobré parné buchty... :-(
ja viem, že sa mi to odstupom času píše ľahšie, ale časom prídeš na tie krajšie myšlienky a hoci budeš mať svoju maminku stále pred očami utrápenú ubolenú, časom budeš spomínať už len na to, čo si s ňou pekné zažila. Mne osobne to pomáha, každý druhý deň chodím na cintorín a večer v posteli si so synom rozprávame veselé zážitky so starkou, on ju strašne zbožňoval a dodával svojou prítomnosťou maminke veľa síl a energie. Dva dni pred smrťou jej nakreslil krásneho anjelika so srdiečkami a niesla som jej ho nemocnice, no po smrti mi sám kázal, aby sme jej ho dali do truhličky...
Takže ti prajem veľa síl pri zvládnutí tvojej bolesti, veľa trpezlivosti a vieru v niečo nadpozemské, snáď sa raz so svojimi maminkami ešte stretneme. Neboj, ono to trochu prebolí, hoci to prázdno v srdiečku ti už navždy zostane. Maminku nám nikto nikdy nenahradí ale ani nikto nikdy zo srdiečka nezoberie a časom tú bolesť nám nahradia už len krásne spomienky. Ak by sa mali aj naďalej trápiť, je to takto lepšie a tiež by tvoja maminka nebola rada, keby ťa videla trápiť sa. Neboj, ona je stále s tebou, stráži každý jeden tvoj krok a chcela by ťa vidieť aj naďalej veselú a šťastnú... drž sa, musíš byť silná... Ľudka
Pavka
•
20. října 2012
Milá Luďka,

moc děkuji za krásná slova.I já věřím, že maminka je stále se mnou.Tatínek nechce tomu stále věřit, je plně zničený, na dně všeh sil.Moc se o něho bojím....Moc.Musíme to zvládnout, mám krásné dcerky 3.5letou Karolínku a 1.5letou Anetku.Už kvůli nim nesmím brečet, vše vnímají.Dnes jsme brečele jen 5x.Chodím po baráku a všude jí vidím, slyším.Často mi jezdila pomáhat.I když měla bolest, nic neřekla a neuměla odpočívat.Do poslední chvíle byla pracovitá,až moc.....Její druhý víkend na propustce z nemonice byl nejkrásnější, byla plná radosti a věřila v uzdravení..........Minulý víkend už mluvila o smrti, že se jí nebojí, jako by byla s ní smířená a čekala na ten den.....Její poslední slova byla, pozdravuj holčičky, v pátek se uvidíme, mám tě ráda, jdu si lehnout, bolí mě hlava, pa....A už se neprobudila....Ležela na posteli, oči zavřené, jen přístroje monitorovali srdce, tlak ....Už nedokázala promluvit....nic prý už nevnímala, jen hlas náš slyšela.S taťkou jsme ji líbali a brečeli zároveň.Já ji nakonec přála odchod do nebíčka a dala slib, že se o taťku postarám, naposledy jsem jí políbila...Naposledy....
2073 lidé vyjádřili účast.