Přidat komentář

Milá Darinko, uplně vás chápu, je to bolest neskutečná, moje maminka mi odešla před 17. měsíci a není dne, abych si na ni nevzpomněla, někdy pláču více, někdy méně, vzpomínám na to pěkné, povídám si s ní, jak by tohle, jak by tamto řešila, co by na tohle nebo tamto řekla. Mám u sebe tátu, byly spolu padesát let, teď je bez ní. Často chodíme na hřbitov, denně zapalujeme svíčku i doma a vzpomínáme na ní a přejeme jí, aby byla nahoře šťastná a obklopena láskou, Věřím, že smrtí nic nekončí, že naši drazí zesnulí jsou s námi pořád. Ti více vnímaví jejich přítomnost cítí, ti méně vnímaví se se svými milovanými setkávají alespon prostřednitvím snů, což je můj případ.Říká se, že čas vše zhojí, asi ano, ale ránu nezacelí nikdy. určitě na maminku vzpomínejte, poplačte si, slzy očišťují, uvolňují emoce, ale začnete se zajímat o svět kolem vás, neuzavírejte se ve svém smutku do sebe. To v žádném případě. Léky vám nepomůžou, pouze vás více utlumí, choďte do přírody, na čeervstvý vzduch, jpokud máte maminku pohřbenou, chodďte za ní, povídejte si s ní, ale nezapomínejte na svět kolem vás. Dělejte činnosti, které jste dělala za života maminky, věnujte se s vým koníčkům. Čtěte knihy, sejděte se s kamarádkou, to vše vám pomůže. ale pokud na vás přijde smutek, prociťte ho. Plačte, uleví se vám. ale s léky opatrně. nashledanou. Hana