Miroslave, úpřímnou soustrast. Mě máma zemřela před 4 měsíci, ale pořád to na mě doléhá, neuteču tomu. Tak jako ty pořád přemýšlím,co jsem přehlédl, co víc jsem mohl udělat, jestli měla ve mě oporu.Bohužel jsi ale udělat více nemohl, to by člověk musel stát za svým blízkým každý den a pro samé sledování jeho stavu a řešením každé drobnosti mu znepříjemňoval život. Pro mě je situace horší, že jsem jedináček, žili jsme v jedné domácnosti a každý den je tisíc věcí, které mi ten bolestný odchod připomínají. Mám pořád urnu doma, nemůžu se odhodlat k uložení na hřbitov. V práci se snažím fungovat, ale pak to doma na mě všechno znovu padne. Pokud máš nějaké pravidelné činnosti (fotbal, tenis, cokoliv podobného), zkus se donutit znovu mezi lidi. Někdo na to nebude umět přivést řeč, ostatní se Tě budou snažit přesvědčit, že musíš jít dál atd. Toho si nevšímej, pro Ty ostatní je to taky složité, ale nemůžeš je nutit, aby s Tebou Tvůj smutek prožívali. Tím si musíš projít sám. Z vlastní zkušenosti Ti jenom chci říct, že je to jak ve vlnách, postupně se začínáš smiřovat, ale pak to udeří v plné síle.
Drž se, nedělej ukvapená a zásadní rozhodutí, léky ani alkohol nepomohou (určitě ne na dlouho). Snaž se jednat, jak by si přála máma, z ničeho se neobviňuj a mysli na to, že Tě měla taky moc ráda.
In reply to Nejhorší den v mém životě 20 by Anonym (neověřeno)