Přidat komentář

Darinka, já sice mám tatínka i sestru, ale moje sestra je daleko, je obklopena manželem, synem a má úžasnou tchyni, která jí je velkou oporou. Můj otec je, bohužel, velký sobec a vždycky byl. Byli spolu 35 let, ale maminku spíše využíval, co se peněz týče a byl na ni občas i hrubý. Přesto se ho její smrt dotkla a taky jej zasáhla, ale mám pocit, že má hroší kůži a otřepává se z toho docela rychle. Možná se mýlím, nevím. Já mu všechno odpustila, protože vím, že i tak jej maminka milovala a nepřála by si, abych na něj byla zlá, či mu něco vyčítala. Ale svou bolest s ním neřeším. Nemluvíme o tom. Jsem mu oporou, snažím se mu pomáhat, ale to je tak vše. Se sestrou si často voláme, ale ona je o 13 let starší a má na spoustu věcí jiný názor. Taky ji to samozřejmě bolí...ale já byla s mámou v kontaktu každý den...ona občas dojela nebo zavolala. Taky mám pocit, že jsem v tom sama. Stejně jak píšeš, ani můj manžel to tak neprožívá. Po dětech nemůžu chtít, aby to nějak prožívaly. Babička jim samozřejmě chybí, ale mají ještě jednu. A moc mě mrzí, že ten nejmenší ji nepoznal vůbec, protože teď má rok a půl a je mi jasné, že si ji pamatovat nebude. Taky chodím po doktorech, nemám chuť jíst, nemůžu spát. Brzo usínám, protože jsem unavená, ale v jednu, ve dvě ráno jsem zas vzhůru a už neusnu. Doma jsem obklopena spoustou jejích věcí. Co mi táta dal, ať si vezmu, knížkami, které milovala, oblečením...Pořád se nemůžu dokopat vyklidit její skříně, nevím, kam s jejíma věcma. Vždyť to bylo její, jak to můžu dát pryč...porcelán...vždyť to patří domů...jí...nikam jinam...Jsem z toho nešťastná a přestože mám blízké, taky se nemám s kým vyplakat. Nechci před dětma, ani před manželem. Pro manžela to jakoby pohřbem skončilo, dál to neřeší...nechápe, jak moc to bolí. Ještě má oba rodiče a další tři sourozence. Nebýt dětí, tak nemáme ani stromek, dárky...bylo to strašné. Musela jsem se přetvařovat, jak je všechno super a skvělé, ale ve mně to všechno křičelo, že chci pryč a chci mámu a pořád jsem měla před očima vánoce jako dítě, když jsem byla malá a co všechno jsme s mamkou dělaly, jak jsme chodily do lesa...už se to nikdy nevrátí...;-(. Nedokážu si vůbec představit, jak to bude dál...nevím, jak bez ní žít. Před pár dny jsem řešila nějakou situaci a automaticky jsem sáhla po telefonu, že zavolám mámě...a pak mi to došlo, přišla strašná bolest, nepopsatelná. Často chodím na hřbitov, ale ona tam ještě není. Pořád čekám na urnu. Tak ani nevím, kde mám mámu "navštěvovat". Strašně moc jsem si přála, abych ji viděla tak jako paní dole v příspěvku. Slyšela jsem o lidech, kteří jsou tyto výjevy schopni vidět. Možná jsem praštěná, ale taky věřím, že něco mezi nebem a zemí je. Přestala jsem se bát smrti. Naopak jsem se přistihla, že se těším. A doufám, že mámu znovu uvidím. Chybí mi její pohlazení, polibky, objetí...to přece nemůže být pravda, pořád tomu nevěřím....;-( Uzavřela jsem se do sebe, nechce se mi s nikým mluvit, nemůžu se smát...