Je hrozný to tu číst..zvlášt teď, jsme na tom totiž úplně stejně. Je to něco přes měsíc co nám tatínek odešel, na rakovinu:( vůbec si nedokážu představit jaký ty Vánoce budou, vlastně je ani nechci. Všechno teď pro mě ztratilo smysl. Nějak se nám to teď nedaří zvládat já se odstěhovala, ségra bydlí taky jinde a všechny jsme teď s mamkou samy..vídáme se málo ale víc to nejde, mám novou práci. Vlastně je teď všecko špatně ani jedný z nás ta samota na ničem nepřidává. Já se úplně uzavřela do sebe a nemůžu ani nechci komunikovat s kamarádama z rodnýho města..nejde mi to. Víte pro každýho z nás je náš táta ten nejlepší, ale já a tatínek jsme měli prostě jinej vztah, byla jsem a pořád jsem na něm závislá a vůbec to tu bez něj nezvládám. Už od malička, vlastně až do teď mi všichni říkali jaká jsem tatínkova holčička, jeho mazánek..a teď? Neumim, nechci a nemůžu tu bez něj bejt:(( nevim jak pomoct mámě a ani sobě..celou tu jeho nemoc jsme si procházely s nim a i já (vystudovala jsem zdravotnickou školu)jsem pořád doufala, v tu chvíli jsem vůbec nefungovala jako sestra..samozřejmě, že jsem se o něj starala, ale ohledně myšlení jsem úplně vypla. Nikdy bych nevěřila tomu, že takhle odejde. Na jednu stranu jsem ráda, že už se netrápí a na druhou? Chtěla bych aspoň chviličku s nim. Jenom chvilku, zase ho držet za ruku a říct mu jak moc ho miluju:( Vim, že musim jít dál, ale nejde to nevim jak na to..začínám bejt dost podrážděná, nevyspalá..kolikrát i nepřiměřeně protivná. O záchvatech breku ani nemluvim...Vůbec nevim jak se dát do kupy:( poraďte
