Všechny vás moc zdravím. Též patřím k vám, letos v únoru mi zemřel manžel doma u mě v náručí, měli jsme ho doma čtyři měsíce - rakovina slinivky. Manžel byl velký bojovník, tolik chtěl žít - měl obrovské bolesti, docházela jsem do centra bolesti a dělala s dětmi, co se dalo... děti byly též moc statečné! Manžel věděl, že má rakovinu, ale nevěděl - nechtěl vědět - nechtěl se o nemoci bavit, že je to nevyléčitelné... my jsme to věděli od samého začátku. Zemřel letos v únoru je listopad a je pravda, co tady skoro všichni píšete ... čas nic neléčí - je to naopak horší a horší.Prázdnota, smutek, tolik se mi po něm stýská, kamarádi přestali volat... děti mají své lásky, což je v pořádku... a já na něj stále myslím - usínám pod práškama s myšlenkou na mého milovaného manžela a ráno se probouzím s myšlenkou na mého milovaného manžela a čekám, že se vrátí a vím, že se nevrátí. Když mi bylo 18 na rakovinu mi zemřela maminka, pak přišla láska - můj muž a děti, pak mi zemřel tatínek a teď moje láska můj manžel... žiju ne přežívám kvůli dětem ... ale je mi tak smutno a cítím se moc sama...
