Přidat komentář

Ahoj Dari, včera jsem si byla pro urnu. Byla jsem ráda, že ji mám konečně u sebe. Mám zpět i její snubní prstýnek a ještě jeden, který nosívala a jak zemřela, museli jí je rozstřihnout, tak jsem je musela dát spravit. Teď jsem šťastná, že už je mám zpět. Hodně jí na nich záleželo a přála si, ať si je nechám a nosím je. Včera jsem měla báječnou náladu, dokonce jsem se po dlouhé době i od srdce zasmála, ale dnes? Dnes je to zas zlé. Prstýnky mě tíží a pokaždé, když si uvědomím, že je mám, chce se mi brečet. Protože by měly být na její ruce. Dnes jsem zajela i za tátou. Jediné, co jsem zvládla bylo, že jsem vyvlékla její peřiny z povlečení. Pak jsem tam zůstala sedět, nos zabořený v polštáři a snažila jsem se zachytit její vůni...z očí potoky slz. Cítím se naprosto neschopná. Svojí sestře závidím, že je pryč od všeho. Ona si popláče, ale nemá to tak jako já. Já se tady setkávám s lidmi, které ona znala, chodím cestičkami, které ona měla vyšlapané, dokonce máme i stejného lékaře. Pracuji jako vedoucí prodejny a denně jsem v kontaktu s mnoha lidmi. Nejhorší na tom je, že denně potkávám právě "našeho" lékaře, zdravotní sestry, které se o ni v posledních chvílích staraly...a ony ví, kdo jsem. Vždycky, když je vidím. mi dojde řeč. Rozbuší se mi srdce a je mi na zvracení. Vrátí se mi všechno na začátek a v hlavě mám zas celý koloběh...nemocnice, smrt, pohřeb...;-(. Nemůžu od toho utéct ani kdybych stokrát chtěla....Dnes mi táta předal i projev, který měla maminka na pohřbu. Poprosila jsem paní, která nám jej četla, aby mi jej přepsala. Tak jsem to četla znova a znova...a pořád mi to přijde neskutečné. Schovávám si všechno od účtenek po drobnosti. Dokonce mám schované i stuhy z věnců. Možná jsem praštěná, ale chci to všechno mít. Možná to časem vyhodím, ale teď nemůžu. Urnu příští týden povezu tátovi. Ještě nemáme hrob a ani nevím, zda ji tam chci dát. On si ji teď přeje u sebe. Možná počkám, až zemře i on (ne že bych si to přála, je jediný rodič, kterého mám). A pak je tam dám spolu. Šílená představa...;-(. S urnou si povídám, jako by to byla máma...vždycky ji pohladím a trošku se mi uleví. Ale ne na dlouho. Taky nevím, co bude dál. Někdy si připadám jako blázen...