Pročítám si tuto diskusi, protože mi právě v těchto dnech umírá maminka. leží na onkologii a lékaři jí nedávají už víc než pár dnů života. Vůbec nevím, jak se vyrovnám s tím, až to přijde. Jsme u ní celé dny a každý den, když tam jdu, tak se bojím, že už ji tam třeba nenajdu... Rozumem vím, že i s takovou hroznou věcí se člověk časem vyrovná (před sedmi lety mi zemřel na rakovinu tatínek, první roky byly strašné, ale dnes už jsem schopná na něj vzpomínat bez slz a připomínat si jen to hezké z jeho života), ale vůbec nevím, jestli budu mít sílu se vyrovnávat. Maminka pro mě znamená strašně moc, nemůžu unést ji tam teď vidět na pokraji smrti...
Zaujal mě tady příspěvek Zdenky, která psala o zážitku své dcerky, která viděla v noci svou zemřelou babičku. Úplně mě to roztřáslo, protože mi to připomnělo zážitek, který jsem měla asi rok po smrti mého tatínka. V té době jsem měla několikaměsíční miminko, vnučku, kterou tatínek už nestačil uvidět. Jednou v noci jsem měla dcerku u sebe v posteli, když nemohla spinkat, já jsem napůl pospávala vedle ní a najednou mě probral pohyb dcerky, která natahovala ručičky ke dveřím, radostně se vrtěla a smála se, stejným způsobem, jako když chtěla přivítat někoho blízkého z rodiny, koho měla ráda. Manžel byl tenkrát na služební cestě, byly jsme doma samy, takže mě ta reakce překvapila a hned jsem nadzvedla hlavu, jestli se třeba nečekaně nevrátil muž. Ale to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech - a bylo to přesně stejné, jako popisovala Zdenka. U naší postele jsem jakoby v bílé světlé mlze zřetelně uviděla postavu mého tatínka, přicházelo od něj příjemné teplo a jakoby příval pozitivní energie. Natahoval ruce směrem k dcerce a ona se opravdu upřeně dívala směrem k této postavě a mávala k ní ručičkama. Já jsem jenom vydechla: "Tati?" A on na mě pokýval, zamával na dcerku a otočil se směrem ke dveřím a najednou celý tento výjev zmizel byla zase tma. Myslela bych si, že jsem úplný blázen, že vidím přelud, ale vrtala mi hlavou reakce miminka, které muselo taky něco vidět a pozitivně na to reagovalo. Nikomu jsem se s tímto zážitkem nesvěřila, ale byla jsem od té doby přesvědčená, že tatínek opravdu někde je a bdí nad námi.
A to, co teď čtu, mi vehnalo slzy do očí - že to snad opravdu nebyl přelud, ale mohlo se to stát. Snažím se z toho teď načerpat útěchu a sílu, že i moje maminka za krátko nezemře, jen odejde někam jinam, kde bude o nás pořád vědět. Kéž by se mi to povedlo! Jsem moc ráda, že jsem si to tu mohla přečíst.
