Nevím jak začít, tak začnu rovnou. Slzy se mi koulejí po tváři a pořádně nevidím na klávesnici.
23.11 mi zemřela maminka ve věku 60 let. A já se s tím nedokážu vyrovnat.
Maminka byla úžasný človíček, sluníčko, které nosilo radost, úsměv a štěstí kamkoli přišla. A najednou tu není, nedokážu se podívat na její fotku aniž bych nezačala brečet, nedokážu se podívat na věci, které mám od ní.
Jak to začalo: Měla velkou nadváhu (máme to v rodě) a v létě pocítila bolest kolen a kyčle. Tak se rozhodla pro zhubnutí. Známá ji doporučila firmu Herbalaif, a maminka se toho chytla. Vše by probíhalo dobře, kdyby ale nezačala být posedlá tím, že hubne a nechtěla ještě víc. Za 3 měsíce zhubla 20 kg, kdyby jste ji slyšeli jak byla šťastná, jak mi volala nadšeně, že má zase další kg dole. Pak nastal zlom, přestala hubnout a začala mít pocit nechutenství. Na naše prosby aby s tím na měsíc přestala reagovala tak, že se rozplakala, že se bojí, že zase přibere. Taťka ji nakonec přesvědčil, ale už bylo pozdě. Vlivem nekontrolované diety sice zhubla, ale vodu a bílkoviny. Rozjel se ji opět problém se štítnou žlázou (který byl pod kontrolou). Navíc oslabila si tak organismus, že pak stačila jedna pitomá bakterie ve střevech a v plicích a neměla šanci. Když doma zkolabovala, taťka volal záchranku. I tehdy ho prosila, že nechce do nemocnice, měla panickou hrůzu ze své postavy a nechtěla aby tu postavu okukovali lékaři, sestry a personál. Zkolaboval nejen trávicí trakt, ale i ledviny a pak dostala sepsi. Stále jsme doufali, že lékaři najdou vhodná antibiotika a bude dobře. Na žádné nereagovala. Byla rezistentní vůči jakýmkoli antibiotikám které dostávala. Musela být na dialíze, a plicní ventilaci. Později se lékařům podařilo zprovoznit ledviny a částečně i trávicí trakt. Pro nás to byla dobrá zpráva. Ovšem již od počátku tam byla sepse. Dočetla jsem se, že jsou tři druhy a ta třetí (nejhorší) je když selže jeden či více orgánů a je na ni největší úmrtnost. Nepřestávali jsme do ní hučet, že musí bojovat. Bohužel se ukázalo, že sepse zasáhla i svaly, tedy i srdíčko. I když ji lékaři podporovali jak srdce tak plíce (nevím, nerozumím tomu, jen jsem se dověděla, že snad dostaávala 10 jednotek adrenalinu aby udrželi srdce v chodu) a u plic to bylo 45 něčeho co normálně je 20. Po 14 dnech ten boj prohrála.
Ten den jsem za ní s tatínkem byla, usmála se, dokázala mrkat, pootočit hlavu a vypláznout jazyk. Když mě viděla usmála se na mě, donesla jsem ji od dcerek plyšáka (slona s chobotem nahoru, pro štěstí) bohužel to nestačilo. Mám dvě malé holky 4 a 2 roky, babička je vbelmi milovala a ony milovaly ji a já věřím, že ta myšlenka na ně ji držela těch 14 dní. Doma máme 90% hraček a oblečení pro holky od babičky, a já se na ty věci koukám a řvu jako želva.
Stále vidím jak je napojená na ty hadičky a jak se na mě usmívá, když přijdu do jejího království u nich doma, vidím jak sedí u počítače, jak plete svetry pro vnučky, bolí to bolí.
21.12 by měla 61 let, bude to kruté. Jak na to?
