Přidat komentář

I ja patrim mezi ty, kteri uz nemaji maminku :´( Umrela letos v unoru. Dostala krvacivou mozkovou mrtvici, hned upadla do bezvedomi a byla v nem tri tydny. Ze zacatku jsme meli pocit, ze na nas reaguje, dokonce otevrela hned ten prvni den na momentik oci, pozdeji jeste hybala rukou a nohou na jedne strane, ale postupne upadala do vetsiho a vetsiho bezvedomi a uz se nehybala vubec. Presto ale verim, ze byla stale s nama, ze o nas vedela. Noc pred tim, nez umrela, se mi o ni zdalo, mela takovy hezky a smirlivy usmev, ktery jsem snad u ni nikdy nevidela. Moc toho nerekla. Tehdy me vubec nenapadlo, ze uz se blizi konec. Pochopila jsem to az pozdeji - prisla se se mnou rozloucit :´( Strasne moc mi chybi, byla neskutecne hodny clovek (tak jako hodne maminek), cista duse, zila jenom pro nas, pro sve deti, partnersky/manzelsky zivot ji bohuzel nevysel a zustala uz sama. Ze zacatku, asi dva mesice po tom, to bylo strasne, chodila jsem jak telo bez duse, nemohla jsem jist, hodne jsem zhubla. Postupne jsem se vic a vic fyzicky necitila dobre a rekla jsem si, ze na to nesmim porad myslet a musim zit nejak dal nebo si jeste tou bolesti a smutkem neco uzenu... Ale jak pise Mila, tahle ztrata nikdy cloveka nepreboli, jenom se s tim musi naucit zit. Neni dne, kdy bych si na maminku nevzpomnela, casto si s ni i povidam... A take to mam v takovych vlnach, ziju dal, jak to jde, ale jednou za cas to na me prijde a bulim a bulim, treba cely den. Asi to tak ma byt...