Je to 14 dní, co mi zemřela máma. Přesně 10 dní před Štědrým dnem. Byly to nejhorší vánoce v mém životě. Bylo jí 70 let. V dnešní době žádný věk. Najednou se necítila dobře. Dovezla jsem ji 19. listopadu pro dezorientaci do nemocnice. To bylo pondělí. V úterý jsem jí dovezla věci a tehdy s ní naposledy mluvila. Spěchala jsem do práce. Odpoledne za ní byl táta a k večeru dojela sestra, tak jsem jí ještě slíbila, že se stavím ve středu,aby nebyla tak unavená. Ve středu ráno jsem doběhla do nemocnice, jen pro občanský průkaz, abych mamince něco vyřídila. Zdr. sestra mě vedla na JIP za lékařkou. Tak jsem si myslela, že tam mají uložené doklady. Když jsem však viděla výraz lékařky, došlo mi, že se něco stalo. Lékařka mi oznámila, že maminka měla v noci patrně mrtvici a oni ji nyní převáží rychlou na CT mozku, na výsledky, že si mám zavolat odpoledne. Maminka byla v bezvědomí a reagovala prý pouze na silné bolestivé podněty. Krve by se ve mně nedořezal. Podlomily se mi nohy a udělalo se mi strašně zle. A pak jsem ji uviděla. Ležela na Jipu, v divné poloze, bílá jak stěna a strašně studená. Políbila jsem ji, zašeptala, jak moc ji mám ráda a pak pro ni dojela sanita. Odpoledne jsem si jela pro informace, osobně. Prognóza byla velmi špatná, silné krvácení do mozku, možná i způsobené nádorem. Maminka ten den spala. Občas pohnula rukou, nohou. Reagovala na mě zvednutým obočím a když jsem jí vykládala o dětech, tekly jí slzy. Byl to hrozný pohled. Další den se probrala, ale byla na celou pravou polovinu ochrnutá, nemluvila, špatně polykala a byla hodně unavená, spavá. Lékaři mi oznámili, že se nedá nic dělat. Dávali jí nějaké kapačky, zavedli sondu na výživu, ale nic se nedělo. Zlepšení žádné. Pořád jsem si říkala, že se to určitě zlepší, že je to zlý sen...Jezdila jsem za ní každý den, povídala jsem jí ledacos, nevím, zda věděla, kdo jsem, nevím, zda vnímala, co říkám...poslední den, kdy jsem ji viděla živou, byla taková jiná...oči bez lesku, matné, koukla na mě jen jednou. Už ani ruku mi neudržela...Odcházela jsem, políbila ji a slíbila, že zítra dojdu zase. Ale už jsem šla jen pro její věci. Ráno mi volali do práce...a na tu větu nikdy nezapomenu, že maminka zemřela...ve spánku, bez bolesti. Přišlo mi to divné. Zvládla jsem vyřídit pohřeb, i ten samotný jsem ustála, i tu slavnou neslavnou hostinu (kar, jak se tomu říká)...ale teď je mi čím dál hůř. Vyčítám si, že jsem měla něco udělat, nutit lékaře k nějaké akci, že jsem za ní měla chodit častěji...měla, měla, měla nebo slova kdyby, kdyby, kdyby...mi zní v uších čím dál častěji. Nedokážu se s tím srovnat. Mám tři děti - 13, 9 a 1,5 roku. Nějak se nedokážu starat ani o ně. Všechno dělám tak nějak automaticky, jsem jak stroj...večery a noci, kdy nedokážu spát jsou nejhorší...Vím, že je to pro ni vysvobození. Takhle by žít nechtěla. Mozek mi to takhle pobere, ale srdce, srdce to má jinak...nevím, jak to zvládnu...a někdy chci být s ní za každou cenu...Skončí to někdy? Přebolí to?
