Radka
7. září 2015
•
Truchlení
Odešla mi maminka
Je to deset dní, kdy nás po velmi krátké nemoci opustila naše maminka. Stále nemohu uvěřit, že je to navždy. Byla skvělý člověk, nemoc na ní zaútočila velice rychle a nečekaně. Jsem vděčná, že jsme s ní mohli být až do konce, stejně jako ona s námi byla celý život. A alespoň trochu jí mohli vrátit vše co pro nás ona dělala. Moc mi chybí.
Lenka
19. června 2010
Bohužel se musím zařadit mezi vás,co jste přišli o maminku...Tu strašnou zprávu jsem se dozvěděla dnes a pořád tomu nemůžu uvěřit,včera jsem za ní byla v nem.,doufala jsem,že tu ještě nějaký čas bude,bylo jí jen 54let...Je to 2měs.co jí lékaři sdělili tu strašnou diagnozu-rakovina slinivky,k tomu za 14dní přibyla mrtvička a už se to vezlo rychlostí blesku...Je to strašná bolest,beznaděj,atd..neumím si představit,že to někdy přestane bolet...
In reply to Bohužel se musím zařadit mezi by Anonym (neověřeno)
Renca
17. července 2010
I ja se dnes zarazuji do teto rubriky , je to dnes 1 mesic, co nas necekane opustila maminka. Dostala infarkt myokardu a jeste ten den umrela.Mela 55 let, vesela, energicka a hodna zenska, ktera zila pro svoji rodinu. Hrozne to boli...Meli jsme vsichni jet spolecne na dovolenou i s mamkou a misto do recka jsem jela v den odletu mamince na pohreb...Hrozne se tesila, mela uz pomalu sbaleno.. Ziji v zahranici a maminka me vzdy moc chybela, ale stale jsme se mely na co tesit, kazdy den jsme byly na telefonu a skypu. Mame maleho chlapecka, kteremu je 21 mesicu, maminka ho starsne milovala a bohuzel si prvniho vnoucete uzila strasne malo..ale i presto byla tou nejlepsi babickou na svete..ja si take neumim predstavit, ze to nekdy prestane, ta bolest a ta uzkost.
In reply to Bohužel se musím zařadit mezi by Anonym (neověřeno)
Dobrý den. Umřel Nám táta, manžel. Chtěl bych najít pro svojí matku nějaký klub přátel který spolu chodí do kina, divadla, na výlety a na různé akce. Já se sestrou jsme okolo dvaceti let, takže kolikrát doma s mámou netravíme čas. Měli by jste nějaké tipy,?? díky. Martin Vyšata
In reply to Dobrý den. Umřel Nám táta, by Anonym (neověřeno)
redakce
27. července 2010
Pokud je Vaše matka z Prahy, tak se podívejte na Klub Podvečer, našla by tam lidi, kterým také někdo nedávno zemřel. Na programu je i kulturní činnost, tvůrčí dílna.Jinak doporučuji hledat hlavně podle zájmů Vaší matky, popřípadě pokud je v důchodu, tak se podívejte sem: Stránky pro seniory.
Moje maminka odešla před čtyřmi dny. Jsem šťastná, že jsem jí stačila říct, co pro mne znamená, jak moc jí mám ráda. Ty chvilky nám už nikdo nevezme a já pevně věřím, že odcházela smířená s tím, co nastává. Nikdy nezapomenu na její slova: "Ivko, ty tu nebreč, mně bude líp a ty musíš žít svůj vlastní život. Cítímjií kolem sebe, její energii, její sílu i čistou duši. Zůstaly mi nádherné vzpomínky a i když ta tíha u srdce bolí a slzy tečou, přece jen vím, že teď už jí nic nebolí, nebojuje o každé nadechnutí. Bude se mnou a ve mně napořád.
Gabriela
12. února 2010
Je to 14 dni co nas necekane z hodiny na hodinu opustila maminka.Nic ji nebylo,bylo to tak necekane a takovy sok ,ze tomu jeste ted nemuzu uverit.Proste srdicko se zastavilo z niceho nic.Navzdy si budu vycitat,ze jsem na ni kdy kricela,byla zla a nebyla posledni den s ni,ale nevedela jsem,ze je to den jejiho odchodu.Byla tak hodna a skvela mama a kamaradka a hlavne perfektni milujici babicka.Tak moc to boli a citim s vami vsemi tak jako pro vas vase maminky,tak pro me moje maminka byla taky ta nejlepsi pod sluncem.Maminka je jen jedna a nikdo ji nenahradi.Zavidim vsem co byli na sve maminky hodni a byli s nima az do posledni chvile.Tolik jsem ji toho chtela rict a uz to nejde.Necht je Buh prijme a ochranuje a moc si preju dali Buh at se s nimi setkame na onom svete.
Hanka
26. ledna 2010
Ještě to nejsou ani dva týdny, co mi umřela maminka. Hrozně to bolí a asi ještě dlouho bude. Tak bych ji tady potřebovala! Jsem ráda, že si alespoň na chvíli mohla užít své vnučky, i když ta si ji už pamatovat nebude. Soucítím s vámi všemi, komu už máma odešla. Prostě mámu už nikdo nenahradí.
Tereza
31. prosince 2009
Dobrý den,
na tyto stránky jsem narazila úplnou náhodou. 16. 11. 2009 mi umřela maminka. Dnes je to přesně 15 dní. Nechci tady nějak detailně popisovat náš vztah - byl velice intenzivní, byly jsme na sobě asi až nezdravě závislé. Já si tu situaci asi ještě pořádně neuvědomuju, je mi 21 let a zůstala jsem sama s tatínkem.. Byl to šok pro nás, pro celou rodinu, kamarády, známé.. Maminka nebyla nemocná, pouze před 5 lety měla ledvinové kameny. V sobotu 12. prosince si ji odvezla záchranka - mamince nebylo celý týden dobře, volala mi do Prahy (studuju tam, takže jsem tam přes týden), že se necítí dobře a má zase chřipku. Věděla, že na víkend nepřijedu, přesto mi každý den volala, že mě chce vidět. Jako by něco tušila.. Shodou náhod jsem nakonec opravdu na víkend přijela. V sobotu ráno měla maminka bolesti břicha a zad a než přijela rychlá, začala zvracet krev. Nešlo o ledviny, jak jsme se prvně domnívali, první diagnóza zněla praský žaludeční nebo dvanácterníkový vřed. Ležela u nás na JIP, odpoledne jsme za ní byli. To jsem ji naposled viděla. V noci mi volala, že ji převáží do Brna, jelikož má prasklý jícen a u nás na to není potřebné zařízení. To jsem ji naposledy slyšela.. Podle lékařů se jednalo o malou dírku, léčili ji antibiotiky. Odjela jsem tedy do Prahy, v úterý mi tatínek volal, že stav se rapidně zhoršil a od neděle!!! byla na 3 operacích. Kdybych o závažnosti jejího stavu věděla už v neděli, zůstala bych doma, byla s ní.. Ale přes telefon lékaři moc sdílní nejsou, takže o jejím stavu jsme měli jen útržkovité informace. Táta pro mě přijel do Prahy.. lékař, který ho už znal, byl do telefonu upřímný. Maminka dostala těžkou sepsi, selhaly jí ledviny a plíce, byla uvedena do umělého spánku.. Ještě ten večer jsme kontaktovali léčitele (později mi táta řekl, že půl hodiny potom léčitel volal, že nemůže nijak pomoci..), celá rodina jsme na ni mysleli. Nic jiného se dělat nedalo. Ve středu jsme za ní jeli. Tam nám lékař sdělil, že její stav je neslučitelný se životem. Kdyby jí operovali jícen, nepřežila by, bez operace nepřežije taky kvůli sepsi. Byla to otázka hodin nebo dní, prý. Tatínek se za ní byl podívat, já ne.. Zhroutila jsem se. Zpětně si říkám, že by jí moje přítomnost nepomohla, když už lékaři označili její stav za beznadějný. Ještě ten den, ve středu v 15:35, maminka umřela.. Pořád čekám, že se otevřou dveře a ona se vrátí, že je jen třeba na "dovolené".. Postupem času mi začíná docházet spousta věcí.. Maminka měla určité "věštecké" schopnosti.. o tom ale asi až někdy příště, to je také na dlouhé povídání. U nás v rodině se věří na posmrtný život, vím, že maminka mě zeshora sleduje, cítím ji tady pořád. Zdá se mi o ní vždy z úterý na středu v noci - poprvé se se mnou přišla rozloučit, pak mi zase něco sdělovala.. Vím, asi to zní bláznivě. Teta mi tvrdí, že už asi splnila svůj úkol tady, ale já o tom nejsem moc přesvědčená - nebude na mojí promoci, svatbě, neuvidí moje děti.. :( je to opravdu příšerná bolest..
na tyto stránky jsem narazila úplnou náhodou. 16. 11. 2009 mi umřela maminka. Dnes je to přesně 15 dní. Nechci tady nějak detailně popisovat náš vztah - byl velice intenzivní, byly jsme na sobě asi až nezdravě závislé. Já si tu situaci asi ještě pořádně neuvědomuju, je mi 21 let a zůstala jsem sama s tatínkem.. Byl to šok pro nás, pro celou rodinu, kamarády, známé.. Maminka nebyla nemocná, pouze před 5 lety měla ledvinové kameny. V sobotu 12. prosince si ji odvezla záchranka - mamince nebylo celý týden dobře, volala mi do Prahy (studuju tam, takže jsem tam přes týden), že se necítí dobře a má zase chřipku. Věděla, že na víkend nepřijedu, přesto mi každý den volala, že mě chce vidět. Jako by něco tušila.. Shodou náhod jsem nakonec opravdu na víkend přijela. V sobotu ráno měla maminka bolesti břicha a zad a než přijela rychlá, začala zvracet krev. Nešlo o ledviny, jak jsme se prvně domnívali, první diagnóza zněla praský žaludeční nebo dvanácterníkový vřed. Ležela u nás na JIP, odpoledne jsme za ní byli. To jsem ji naposled viděla. V noci mi volala, že ji převáží do Brna, jelikož má prasklý jícen a u nás na to není potřebné zařízení. To jsem ji naposledy slyšela.. Podle lékařů se jednalo o malou dírku, léčili ji antibiotiky. Odjela jsem tedy do Prahy, v úterý mi tatínek volal, že stav se rapidně zhoršil a od neděle!!! byla na 3 operacích. Kdybych o závažnosti jejího stavu věděla už v neděli, zůstala bych doma, byla s ní.. Ale přes telefon lékaři moc sdílní nejsou, takže o jejím stavu jsme měli jen útržkovité informace. Táta pro mě přijel do Prahy.. lékař, který ho už znal, byl do telefonu upřímný. Maminka dostala těžkou sepsi, selhaly jí ledviny a plíce, byla uvedena do umělého spánku.. Ještě ten večer jsme kontaktovali léčitele (později mi táta řekl, že půl hodiny potom léčitel volal, že nemůže nijak pomoci..), celá rodina jsme na ni mysleli. Nic jiného se dělat nedalo. Ve středu jsme za ní jeli. Tam nám lékař sdělil, že její stav je neslučitelný se životem. Kdyby jí operovali jícen, nepřežila by, bez operace nepřežije taky kvůli sepsi. Byla to otázka hodin nebo dní, prý. Tatínek se za ní byl podívat, já ne.. Zhroutila jsem se. Zpětně si říkám, že by jí moje přítomnost nepomohla, když už lékaři označili její stav za beznadějný. Ještě ten den, ve středu v 15:35, maminka umřela.. Pořád čekám, že se otevřou dveře a ona se vrátí, že je jen třeba na "dovolené".. Postupem času mi začíná docházet spousta věcí.. Maminka měla určité "věštecké" schopnosti.. o tom ale asi až někdy příště, to je také na dlouhé povídání. U nás v rodině se věří na posmrtný život, vím, že maminka mě zeshora sleduje, cítím ji tady pořád. Zdá se mi o ní vždy z úterý na středu v noci - poprvé se se mnou přišla rozloučit, pak mi zase něco sdělovala.. Vím, asi to zní bláznivě. Teta mi tvrdí, že už asi splnila svůj úkol tady, ale já o tom nejsem moc přesvědčená - nebude na mojí promoci, svatbě, neuvidí moje děti.. :( je to opravdu příšerná bolest..
In reply to Dobrý den, by Anonym (neověřeno)
marcela
5. ledna 2010
Dobrý den Terezko,
ve stejný den 16.11.2009 mi umřela maminka též,moc mě to bolí,není dne ,abych neplakala,moc s Tebou cítím.Bylo jí sice 89 let nedožitých,ale jakým způsobem odešla z tohoto světa,po amutací obou nohou,to mě moc trápí,ta bolest ,kterou musela podstoupit,víš!!!Věřím,též že jsou tady s námi a sledují nás.Chodím ke kartářce a ta mi vše předpověděla a taky se to tak stalo.Neřekla mi co bude,jen mluvila ,abych byla statečná!Myslím,že věděla jakým způsobem maminka zemř,jen mi to nechtěla sdělit!Drž se s tatínkem a upřímnou soustrast.marcela
ve stejný den 16.11.2009 mi umřela maminka též,moc mě to bolí,není dne ,abych neplakala,moc s Tebou cítím.Bylo jí sice 89 let nedožitých,ale jakým způsobem odešla z tohoto světa,po amutací obou nohou,to mě moc trápí,ta bolest ,kterou musela podstoupit,víš!!!Věřím,též že jsou tady s námi a sledují nás.Chodím ke kartářce a ta mi vše předpověděla a taky se to tak stalo.Neřekla mi co bude,jen mluvila ,abych byla statečná!Myslím,že věděla jakým způsobem maminka zemř,jen mi to nechtěla sdělit!Drž se s tatínkem a upřímnou soustrast.marcela
In reply to Dobrý den Terezko, by Anonym (neověřeno)
Tereza
6. ledna 2010
Dobrý den Marcelo, mockrát Vám děkuji a taky přeji upřímnou soustrast. Jak po sobě čtu ten první příspěvek, tak jsem tam udělala chybu - maminka umřela 16. 12. Jen takový detail, na situaci to bohužel nic moc nemění.. maminka byla poměrně mladá - bylo jí 57 let a byla zdravá. Myslím, že se z toho šoku budu dlouho vzpamatovávat, i když na svoje okolí působím vyrovnaně a s nadhledem.. maminka věděla, že odejde, až po její smrti mi začaly docházet některé věci, které v minulosti zmiňovala.. teď to do sebe zapadá jako skládačka, i když mnozí by se mi vysmáli. Já ovšem věřím na posmrtný život, astrologii, karty, numerologii, věci mezi nebem a zemí (samozřejmě ne slepě a všemu..). Držte se!
In reply to Dobrý den, by Anonym (neověřeno)
jana
1. února 2010
Dobré odpoledne Terezko,
i když částečně s odstupem,přijměte mou upřímnou soustrast ! Opravdu Vám velice rozumím.Já jsem také přišla 8.4.2008 o maminku velice náhle a také nebyla před tím nijak nemocná,jen nastydlá a nic nenasvědčovalo tomu,že by měla umřít a její smrt navíc byla zbytečná,kdyby v danou chvíli prováděli lidé resuscitaci do příjezdu záchranné služby,mohla tu být!Byla zdravá a plná života.Každý se s takovou ztrátou vyrovnává jinak,ale já jsem s mamkou i když jsme každá bydlely jinde já v Praze a ona v Ostravě měla velmi intenzivní vztah - min 1xdenně jsme si telefonovaly a ona byla u mě často i já u ní.Táta mi zemřel v 7 letech,takže jsem vyrůstala sama s ní a nikdy jsem nestrádala.Mohla jsem jí říci OPRAVDU VŠE!!!A věřte mi,že i po těch 2 letech mi strašně chybí a denně pro ni brečím a stále nemohu pochopit to DEFINITIVNÍ NIKDY!
I já věřím na posmrtný život a to,že je tady pořád se mnou i když ji nemůžu obejmout a vidět,navíc se mi to již v mnoha věcech potvrdilo!Přeji Vám STRAŠNĚ MOC ENERGIE NA ZVLÁDÁNÍ TĚCHTO NEJTĚŽŠÍCH CHVÍLÍCH V ŽIVOTĚ - kdo to neprožil nepochopí!!I já jsem po smrti maminky vyhledala tyto stránky a stále se sem vracím pro útěchu a pocit,že tu bolest nezažívám jen já!Držte se Jana
i když částečně s odstupem,přijměte mou upřímnou soustrast ! Opravdu Vám velice rozumím.Já jsem také přišla 8.4.2008 o maminku velice náhle a také nebyla před tím nijak nemocná,jen nastydlá a nic nenasvědčovalo tomu,že by měla umřít a její smrt navíc byla zbytečná,kdyby v danou chvíli prováděli lidé resuscitaci do příjezdu záchranné služby,mohla tu být!Byla zdravá a plná života.Každý se s takovou ztrátou vyrovnává jinak,ale já jsem s mamkou i když jsme každá bydlely jinde já v Praze a ona v Ostravě měla velmi intenzivní vztah - min 1xdenně jsme si telefonovaly a ona byla u mě často i já u ní.Táta mi zemřel v 7 letech,takže jsem vyrůstala sama s ní a nikdy jsem nestrádala.Mohla jsem jí říci OPRAVDU VŠE!!!A věřte mi,že i po těch 2 letech mi strašně chybí a denně pro ni brečím a stále nemohu pochopit to DEFINITIVNÍ NIKDY!
I já věřím na posmrtný život a to,že je tady pořád se mnou i když ji nemůžu obejmout a vidět,navíc se mi to již v mnoha věcech potvrdilo!Přeji Vám STRAŠNĚ MOC ENERGIE NA ZVLÁDÁNÍ TĚCHTO NEJTĚŽŠÍCH CHVÍLÍCH V ŽIVOTĚ - kdo to neprožil nepochopí!!I já jsem po smrti maminky vyhledala tyto stránky a stále se sem vracím pro útěchu a pocit,že tu bolest nezažívám jen já!Držte se Jana
In reply to Dobrý den, by Anonym (neověřeno)
me
3. října 2010
holčičky moje zlatý..to co tu čtu mě moc rmoutí,já jsem na své mamince taky až chorobně závislá, přestože jsem už ve věku kdy děti jsou dávno pryč z rodného hnízda..žiju jen s maminkou,jsme na sobě navzájem extrémně závislé..kdyby se jedné z nás něco stalo,druhá se zhroutí to vím...!..je mi moc těžko z toho co píšete,dokážu se do toho vžít jaký to je ztratit mámu..
marcela
17. prosince 2009
Moc děkuji p.Zdeniče,za pěknou podporu při ztrátě své milované maminky,nikdy na ní nezapomenu,byla obětavá a proč musela tak trpět při skonání!!!To mě moc bolí a moji dceru...díky Zdeni a držte se !!!
In reply to Moc děkuji p.Zdeniče,za by Anonym (neověřeno)
http://www.chram.net/
Marcelko, kdyby "něco", napiš. Když Tě bude bolest dusit....vitasi@centrum.cz
Nahoře posílám nesfouknutelnou svíci v netChrámu...zapal ji :-)
Marcelko, kdyby "něco", napiš. Když Tě bude bolest dusit....vitasi@centrum.cz
Nahoře posílám nesfouknutelnou svíci v netChrámu...zapal ji :-)
Marta
10. listopadu 2009
1.11.2009 mi náhle zemřela na lůžkovém oddělení interny maminka, ve věku 59let. Odešla tak, jak jsem si nepřála ani já, ani otec. Má zde někdo podobnou zkušenost, o kterou by se mohl se mnou podělit?
In reply to 1.11.2009 mi náhle zemřela na by Anonym (neověřeno)
marcela
17. listopadu 2009
Dobrý večer Radko,já mám tu samou bolet,včerá i zemřela maminka v nemocnici,bylo to hrozné dívat se na ní jak nám schází,před měsícem šla do nemocnice s tím,že jí černá malíček u nohy ,tak to byly dva pstry amputace,po týdnu noha, až nad kolenem,to jsem podepisovala papír,že budou mamince amutovat pouze nohu v bérci,ale pak to bylo víš,dělají si tam co chtějí,po dalším týdnu jí amutoval pravou nohu s tím,že to muselo být,anýž by mě s tou situací seznámil,že jí budou brát další nohu,no prostě řezali jí na kousky a ještě byl primář nemocnice tak drzý,když jsem se zeplatla na stav tak brýkal,že co zase chceme,že vidíme jaký je stav ,že umře a řval na celý pokoj intenzivní péče,kde mají mít lidé klid a ne ,aby je ještě stresoval,maminka vše sledovala,bylamyšlenkově moc dobře na to že jí bylo nedožitých 89 let,ještě jsme se s ní nerozloučili až v pátek,brečím,co všechno si musela vytrpět,aby přišla v tomhle věku o obě nohy,napakovali si kapsy penězi na starých lidech,kteří se nemohou bránit,ani jsem nevěděla,že jí budou amputovat druhou nohu,dělají si co chtějí.Cítím s Vámi marcela
In reply to Dobrý večer Radko,já mám tu by Anonym (neověřeno)
Zdena
13. prosince 2009
Marcelko, moc moc moc s tebou cítím.......
Já tu strašnou ránu očekávám každou chvíli a už dopředu se toho děsím a je mně strašně smutno....Smrt, i když ji očekáváme, nás stejně vždycky zaskočí....Jedině že snad nebudu mít tu hroznou zkušenost jako ty, maminku mám doma, tak snad v tu poslední chvíli u ní budu....
Marsí, jsem v myšlenkách s tebou....
Já tu strašnou ránu očekávám každou chvíli a už dopředu se toho děsím a je mně strašně smutno....Smrt, i když ji očekáváme, nás stejně vždycky zaskočí....Jedině že snad nebudu mít tu hroznou zkušenost jako ty, maminku mám doma, tak snad v tu poslední chvíli u ní budu....
Marsí, jsem v myšlenkách s tebou....
colibra
12. října 2009
Dobrý den, 6.10.09 mi zemřela babička.Její smrt byla naprosto zbytečná, byla zdravá a silná jen asi zasáhl osud nebo nevím co..spadla na schodech-velké poranění mozku, kterému po 3 dnech v nemocnici podlehla.Nemůžu stále pochopit proč, nemůžu se srovnat s tím, že už tu není. Zjištění, že je mrtvá bylo taky děsné, přišla jsem za ní na návštěvu do nemocnice, sice byla v kómatu,ale já věřím že tito lidé nás slyší, tak jsem měla připravené co všechno ji řeknu ale bohužel již se nestalo, doktor mi řekl že v noci umřela...to taky nedokážu pochopit měli v nemocnici asi 5 tel. čísel kam zavolat kdyby něco a oni stejně nezavolaly, opravdu jsem prožila šok a nemůžu se s tím vyrovnat.pořád ji vidím, jak jsme spolu vařily, chodily ven, jezdily na výlety a teď už tu prostě není...................
In reply to Dobrý den, 6.10.09 mi zemřela by Anonym (neověřeno)
nora
19. října 2009
ahoj, je mi moc lito toho, ze ti zemrela babicka. To co popisujes ohledne chovani lekaru a personalu v nemocnici je strasny!
Moje babicka zemrela o 6 dni drive nez tva. Svym zpusobem to bylo take mozna zbytecne, nebo to tak proste melo byt. Babicka odmitla ve svych 81 letetch lekarskou peci, protoze spadala do nemocnice v Benesove, kde po 14 dnech podepsala revers, protoze chovani lekaru a sestricek bylo hrozne a babicka se citila tak spatne psychicky, ze chtela zpatky do domova duchodcu, kde poslednich 12 let zila protoze byla upoutana na vozicku. A byla tam stastna.
Je mi to strasne lito, ze uz tu neni a ze uz je to naporad, je to hrozne divny. Chtela jsem te podporit a rict ze ja se take citim hrozne divne... porad na ni myslim, presne jak pises, co jsme delaly, o cem sme mluvily a tak...
Prestoze babicka si vybrala smrt a nechtela do nemocnice, tezko se mi s tim srovnava.
Ale snazim se verit, ze to bude lepsi, budeme si muset zvyknout, ze uz tu neni. Docela mi pomaha s ni v duchu nebo i nahlas mluvit. Nevim jak moc veris na veci ktere jsou mimo nasi moc,ale ja jsem presvedcena, ze odnekud na me bude davat vzdycky pozor!
Moje babicka zemrela o 6 dni drive nez tva. Svym zpusobem to bylo take mozna zbytecne, nebo to tak proste melo byt. Babicka odmitla ve svych 81 letetch lekarskou peci, protoze spadala do nemocnice v Benesove, kde po 14 dnech podepsala revers, protoze chovani lekaru a sestricek bylo hrozne a babicka se citila tak spatne psychicky, ze chtela zpatky do domova duchodcu, kde poslednich 12 let zila protoze byla upoutana na vozicku. A byla tam stastna.
Je mi to strasne lito, ze uz tu neni a ze uz je to naporad, je to hrozne divny. Chtela jsem te podporit a rict ze ja se take citim hrozne divne... porad na ni myslim, presne jak pises, co jsme delaly, o cem sme mluvily a tak...
Prestoze babicka si vybrala smrt a nechtela do nemocnice, tezko se mi s tim srovnava.
Ale snazim se verit, ze to bude lepsi, budeme si muset zvyknout, ze uz tu neni. Docela mi pomaha s ni v duchu nebo i nahlas mluvit. Nevim jak moc veris na veci ktere jsou mimo nasi moc,ale ja jsem presvedcena, ze odnekud na me bude davat vzdycky pozor!
Štěpánka
10. října 2009
Naše milovaná maminka odešla 23. září . Bojovala několik let se spoustou diagnoz a jedna z nich byla rakovina.S bratrem jsme se o ni s láskou ze všech sil starali .Držela se statečně ale bohužel její tělo vlivem spousty chorob chřadlo až nastal poslední den.Stáli jsme u její postele , hladili ji a drželi za ruku.Šeptali jsme ji ať se nebojí že jsme u ní a modlili se aby to slyšela.Pořád ji mám před očima a nemohu uvěřit že už tu není.Byla to velice hodná žena,která nikdy neublížila slovem natož činem.Pořád na ni myslím a moc mi chybí.I když už mám sama dospělého syna ,tak se cítím jako malé děcko které čeká že se maminka vrátí. V životě který pro nás nebyl lehký nám s bratrem byla velikou oporou a proto jsem ráda že jsme jí její lásku a péči mohli oplatit a postarat se o ni.Život už nebude jako dřív navždy v něm maminka bude chybět. Snažím se s tím vyrovnat jde to velice pomalu ale snad to překonám.Oporou mi je má rodina.Když jsem četla příspěvky v diskuzi tak jsem zjistila že nejsem sama se svými pocity a smutkem,přeji všem i sobě ať čas zahojí rány na duši .
In reply to Naše milovaná maminka odešla by Anonym (neověřeno)
Lenka
9. listopadu 2009
Milá Radko,.občas si zabrousím na tyto stránky,.které jsou plné bolesti lidí co přišli,o někoho kdo je vživotě pro ně tak strašně duležitý...u Vás je to tak krátce,.moje Maminka odešla před více než dvěma lety,.jsou dny kdy si myslím že ten čas opravdu pomáhá,.ale pak příjde čas a já si myslím že jsem pořád malá holka a potřebuju zase pofoukat odřené koleno,....a ta Maminka tady není,....je to opravdu strašně těžké,...já už myslela že to bude lepší,.je,.ale vidím jak ta Maminka tady pro nás byla i vlastně je tak duležitá,...pálím svíčky,,a moc jí děkuji co mi vživotě stihla naučit a té lásky jí na rozdávání opravdu nechybělo,.jsem jí vděčná za vše,...strašně si Jí vážím,a jsem vlastně vděčná že jsem mohla být její dcerou.....držím Vám palce jen at se to lépe snáší,.a ten čas utíká rychleji,...bude to určitě oněco lepší..
Tereza
22. června 2009
Dobrý den,
Před 8 lety, tři dny před Vánocemi, mi zemřela má maminka. Mě bylo tehdy pouhých 11 let, našla jsem ji mrtvou ležet v posteli, zrovna když sem jí přišla oznámit s velkou hrdostí že jsem zvladla udělat těsto na cukroví. Pamatuji si když jsem přišla do pokoje a zjistila že nedýchá. Zburcovala jsem celý dům a Ti okamžitě volali záchranku. A nechali mě s ní samotnou, víte byl to strasny pocit. Rvala jsem z plnych plic, a prosila at zustane a nenechava mne tu samotnou. Den před Vánocemi mi bylo oznámeno že mamka opravdu zemřela. Byla to strasna bolest nemohla jsem dychat spat mluvit a snad nejhorší byl pocit, že za to můžu. Nikdy to nepřestane bolet, ale bolest se otupila a já můžu žít. Byl i čas kdy jsem mamku nenáviděla za to že mne tu nechala, teprve nedávno jsem pochopila jakou bolest cítila když jí zemřel manžel- můj taťka, Ja mohu jen dekovat za to ze mi dovolila prožít s ní ty nejkrásnější chvilky. Moc děkuji za tento web
Před 8 lety, tři dny před Vánocemi, mi zemřela má maminka. Mě bylo tehdy pouhých 11 let, našla jsem ji mrtvou ležet v posteli, zrovna když sem jí přišla oznámit s velkou hrdostí že jsem zvladla udělat těsto na cukroví. Pamatuji si když jsem přišla do pokoje a zjistila že nedýchá. Zburcovala jsem celý dům a Ti okamžitě volali záchranku. A nechali mě s ní samotnou, víte byl to strasny pocit. Rvala jsem z plnych plic, a prosila at zustane a nenechava mne tu samotnou. Den před Vánocemi mi bylo oznámeno že mamka opravdu zemřela. Byla to strasna bolest nemohla jsem dychat spat mluvit a snad nejhorší byl pocit, že za to můžu. Nikdy to nepřestane bolet, ale bolest se otupila a já můžu žít. Byl i čas kdy jsem mamku nenáviděla za to že mne tu nechala, teprve nedávno jsem pochopila jakou bolest cítila když jí zemřel manžel- můj taťka, Ja mohu jen dekovat za to ze mi dovolila prožít s ní ty nejkrásnější chvilky. Moc děkuji za tento web
Jindra
13. června 2009
Dobrý den všem a především Adéle,
v neděli to bude čtrnáct dní kdy moje milovaná mamuška zemřela na bronchogenní karcinom.
Stále nemohu uvěřit a pochopit co se stalo!
Svou maminku jsem miloval z celého srdce, bral jsem ji jako svůj vzor a myslim si že tak dobrého člověka, kterým byla ona, nikdy nepotkám.
S maminkou jsme k sobě měli neuvěřitelně blízko, opravdu jsme měli intenzivní vztah. Vážil jsem si jí a stále vážím jako někoho kdo mi dával smysl v mém životě. Obdivoval jsem se její osobnosti i jejímu nadhledu. V případě kdy se trápila mamka, trápil jsem se také a naopak...Nechci být patetický, ale těžko se dá napsat do pár vět něco podobného.
Maminka zemřela měsíc po stanovení diagnozy s tím že nemocná byla půl roku, ale RTG plic se provedlo až po zjištění meta ložisek na mozku. Maminka byla hospitalizována nejdříve na interně, poté měsíc na psychiatrii a na onkologii se dostala až s deseticentrovým nádorem na pravé plíci.
V posledních chvílích jejího života jsem byl každou volnou minutu svého času s mamkou. Ona (jako zaměstnanec vfn) i já (o něco později) jsme věděli, že máme pro sebe moc málo času. Mlčky jsme spolu seděli a já si v duchu počítal medián přežití a děkoval bohu za každou minutu, co tu ještě byla. Maminka nám zkolabovala doma na propustce, její vychrtlé bezvládné bílé tělo a pronikavé modré oči nezapomenu do své smrti stejně jako její převoz do nemocnice a pohled jak se dáví hlenem na JIPu.
Nekladu si otázku proč se něco takového muselo stát mě a mamince. Neptám se proč jsem před 14ti dni vybíral rakev pro svou maminku. Neptám se jakto, když jsem byli spolu minulé léto na dovolené a smáli se spolu. Myslím že to je život, myslím že nejsem ani první ani poslední komu se něco takového stalo (soudě podle dalších příspěvků zde). Myslím že dřív nebo později prožije podobnou bolest asi každý?
Já se ptám co bude dál?? Docházím k psychiatrovi, beru 1x Citalec denně (již od začátku stanovení diagnózy - cca přes měsíc) první týden 1x Frontin 0,5 denně.
Cítím se každým dnem hůře...hluboce se trápím.. bojím se že takovou ránu osudu já nezvládnu. Jsem přesvědčen že čas bolest otupí, ale nejsem si jistý kolik takového času bude muset uplynout? Budu někdy vůbec schopen prožít radost, štěstí? Co mám dělat teď? Neumím si představit normální život..vše dělám tak nějak automaticky protože musím. Měl bych změnit prostředí, práci? Měl bych někam odjet na dlouhou dobu?
Mám milující přítelkyni, tátu, přátele..jsem snad i alespon trochu racionální, ale já stále čekám až maminka odemkne klíčem, otevře dveře a začne nadávat jak nestála noční za nic...
Ještě bych chtěl poděkovat za tento web
Jindra (27)
v neděli to bude čtrnáct dní kdy moje milovaná mamuška zemřela na bronchogenní karcinom.
Stále nemohu uvěřit a pochopit co se stalo!
Svou maminku jsem miloval z celého srdce, bral jsem ji jako svůj vzor a myslim si že tak dobrého člověka, kterým byla ona, nikdy nepotkám.
S maminkou jsme k sobě měli neuvěřitelně blízko, opravdu jsme měli intenzivní vztah. Vážil jsem si jí a stále vážím jako někoho kdo mi dával smysl v mém životě. Obdivoval jsem se její osobnosti i jejímu nadhledu. V případě kdy se trápila mamka, trápil jsem se také a naopak...Nechci být patetický, ale těžko se dá napsat do pár vět něco podobného.
Maminka zemřela měsíc po stanovení diagnozy s tím že nemocná byla půl roku, ale RTG plic se provedlo až po zjištění meta ložisek na mozku. Maminka byla hospitalizována nejdříve na interně, poté měsíc na psychiatrii a na onkologii se dostala až s deseticentrovým nádorem na pravé plíci.
V posledních chvílích jejího života jsem byl každou volnou minutu svého času s mamkou. Ona (jako zaměstnanec vfn) i já (o něco později) jsme věděli, že máme pro sebe moc málo času. Mlčky jsme spolu seděli a já si v duchu počítal medián přežití a děkoval bohu za každou minutu, co tu ještě byla. Maminka nám zkolabovala doma na propustce, její vychrtlé bezvládné bílé tělo a pronikavé modré oči nezapomenu do své smrti stejně jako její převoz do nemocnice a pohled jak se dáví hlenem na JIPu.
Nekladu si otázku proč se něco takového muselo stát mě a mamince. Neptám se proč jsem před 14ti dni vybíral rakev pro svou maminku. Neptám se jakto, když jsem byli spolu minulé léto na dovolené a smáli se spolu. Myslím že to je život, myslím že nejsem ani první ani poslední komu se něco takového stalo (soudě podle dalších příspěvků zde). Myslím že dřív nebo později prožije podobnou bolest asi každý?
Já se ptám co bude dál?? Docházím k psychiatrovi, beru 1x Citalec denně (již od začátku stanovení diagnózy - cca přes měsíc) první týden 1x Frontin 0,5 denně.
Cítím se každým dnem hůře...hluboce se trápím.. bojím se že takovou ránu osudu já nezvládnu. Jsem přesvědčen že čas bolest otupí, ale nejsem si jistý kolik takového času bude muset uplynout? Budu někdy vůbec schopen prožít radost, štěstí? Co mám dělat teď? Neumím si představit normální život..vše dělám tak nějak automaticky protože musím. Měl bych změnit prostředí, práci? Měl bych někam odjet na dlouhou dobu?
Mám milující přítelkyni, tátu, přátele..jsem snad i alespon trochu racionální, ale já stále čekám až maminka odemkne klíčem, otevře dveře a začne nadávat jak nestála noční za nic...
Ještě bych chtěl poděkovat za tento web
Jindra (27)
In reply to Dobrý den všem a především by Anonym (neověřeno)
Adéla
18. června 2009
Milý Jindro,musela jsem zareagovat na Tvůj příšpěvek. V první řadě mi dovol říci, že je mi moc líto, co Tě nyní potkalo. Má slova jsou upřímná, jelikož mě potkalo uplně to samé. Říkáš,že bereš léky na uklidnění, navštěvuješ psychiatra a ptáš se, co bude dál... ? Ráda bych Ti poradila, ze své vlastní zkušenosti. Maminka odešla před 3 měsíci. Už když jsem se o ní starala, brala jsem léky na uklidnění, bez kterých jsem si myslela, že to nevzládnu - lexaurin- 5x denně po 3 mg, Cipralex 3 mg. Je pravdou,že léky mi pomohly udržet se,ale to,co jsem pak zažívala po jejich vysazení byla klasická závislost - a to už bych zažít nechtěla. Jindro,jedinné, co teď bych Ti ze své zkušenosti mohla poradit je, dj průchod svým pocitům a emocím.Potlačování nemá žádný význám. Snaž se ze sebe "vše dostat". Píšeš,že máš milující přítelkyni - ta Ti je též velkou oporou. Víš, ono nemá cenu si pokládat otázky, proč zrovna Tvoje nebo moje maminka. Člověk musí brát život tak, jak jde. Udělal jsi pro maminku vše, co bylo v Tvých silách, byl si s ní v posledních chvílích -to je podstatné. Čas všechno zahojí, to mi vždy všichni říkali a já jim nevěřila,ale je to opravdu tak. I když taková ztráta blízké osoby je strašně, strašně bolestivá. Časem bolest poleví,ale to obrovské prázdno v srdci už nikdo nikdy nevyplní. Přeji Ti strašně moc síly. Kdyby jsi chtěl více popovídat, piš na e-mail: AdelaSindelkova@seznam.cz. A
In reply to Dobrý den všem a především by Anonym (neověřeno)
Milý Jindro vím jak ti je a ví to tady spousta lidí mě moje maminka umřela před dvěmi lety psichicky jsem se složila a nezajímaly mne v tu chvíly ani děti ani nic jiného a myslela jsem že se mi zbořil celý svět a zbořil umřela mi moje maminka kterou jsem tak milovala a kladla jsem si stejné otázky jako ty můžu ti říct bolý to pořád ale stále je tu někdo kdo tě potřebuje kdo tě miluje a to je ted pro tebe velmi důležité otočit se na ně já jsem se upla na své děti potřebují mne jako já potřebovala svojí maminku a jestli mohu poradit vybreč se a mluv o tom co tě trápí a bolí se svou přítelkyní a s otcem a uvidíš jak ten těžkej kámen bude hnedka lehčí držím palce drž se Elena
Adéla
26. května 2009
Dobrý den všichni,
letos, 14.3.2009 mi odešla ve svých 49 letech moje maminka. Prohrála boj s rakovino, který trval pouhé 3 měsíce. Celou dobu jsem ji měla u sebe doma a starala se o ni. Vzhledem k tomu,že nikdy nebyla nemocná, nikdy ji neskolila ani pitomá chřipka, byl to pro nás obrovský šok. Zůstala jsem tady já 23 let, 18 letá sestra a táta. Bolest, kterou nyní prožívám, je nepopsatelná. Vím, že jí tam je mnohem lépe než tady. Celý život se kvůi otci natrápila. Celou tu měsíční hůrzu,kdy maminka vážila pouhých 30 kilo, nechodila, metastáze na mozku se zvětšovaly, mám neustále před očima. nemohl byste mi prosím někdo pomoci alespoň touto formou, jak se se vším vyrovat?Pořád se snažím vžívat do jejích pocitů, jaké asi měla, když věděla, že umírá. Vím,že jsem jí poskytla plnou péči, která si zaslouží obdiv. Ale ten obraz jejího bezvládného těla mám neustále před sebou. Vím,že vše chce čas a ten vše zahojí. Nemám ale nyní žádný smysl života. Pokud máte někdo podobné zkušenosti, prosím, napište, jak tyto myšlenky vyhnat. Děkuji, Adéla.
letos, 14.3.2009 mi odešla ve svých 49 letech moje maminka. Prohrála boj s rakovino, který trval pouhé 3 měsíce. Celou dobu jsem ji měla u sebe doma a starala se o ni. Vzhledem k tomu,že nikdy nebyla nemocná, nikdy ji neskolila ani pitomá chřipka, byl to pro nás obrovský šok. Zůstala jsem tady já 23 let, 18 letá sestra a táta. Bolest, kterou nyní prožívám, je nepopsatelná. Vím, že jí tam je mnohem lépe než tady. Celý život se kvůi otci natrápila. Celou tu měsíční hůrzu,kdy maminka vážila pouhých 30 kilo, nechodila, metastáze na mozku se zvětšovaly, mám neustále před očima. nemohl byste mi prosím někdo pomoci alespoň touto formou, jak se se vším vyrovat?Pořád se snažím vžívat do jejích pocitů, jaké asi měla, když věděla, že umírá. Vím,že jsem jí poskytla plnou péči, která si zaslouží obdiv. Ale ten obraz jejího bezvládného těla mám neustále před sebou. Vím,že vše chce čas a ten vše zahojí. Nemám ale nyní žádný smysl života. Pokud máte někdo podobné zkušenosti, prosím, napište, jak tyto myšlenky vyhnat. Děkuji, Adéla.
In reply to Dobrý den všichni, by Anonym (neověřeno)
Míla
28. května 2009
Milá Adélo,
Tvůj příspěvek mě nenechal klidnou, a proto jsem se rozhodla Tě tady trochu podpořit. Když mi bylo 23, odešel mi tatínek a půl roku na to mi onemocněla touhle strašnou nemocí, o které tu píšeš, maminka, která dosud statečně bojuje a já věřím, že se z toho dostane. Ale v té době se mi hroutil celý svět a já nevěděla, jak to zastavit. Prožívala jem to, co Ty. Viděla jsem mamku hubenou na kost, neměla vlasy, řasy ani obočí, byla bledá... Ale snažila jsem se jí maximálně podpořit, a to hlavně psychicky, protože fyzicky se o sebe naštěstí postarala (chodit mohla). Myslím, že jsi to samé (ba dokonce mnohem více) dělala i Ty. Nemohla jsi už víc udělat, vždyť jsi to zvládla na jedničku. A teď už se nesmíš vžívat do těch maminčiných pocitů, to by byla velká chyba, takhle by to přece nikdo nechtěl a ona už vůbec ne. Z vlastní zkušenosti vím, že když se člověk takhle moc trápí a vžívá se do těch pocitů, bolí to mnohem více, mnohem déle a člověk to odnese jen a jen na svém zdraví. A to by Tvoje maminka nechtěla, ta žila pro vás a ve vás bude žít dál. S odchodem mého tatínka jsem se srovnávala hrozně dlouho. Dodnes mám slzy v očích, když si vzpomenu. Ušla jsem od té doby 4 dlouhé roky a myslím, že už si umím vybavit spíš ty krásné chvíle, než ty špatné - jako třeba vidět ho zemřít. Věřím, že i Tobě se to povede a v tomhle opravdu svou roli hraje jen čas a možná pár nejbližších lidí, kteří umí podpořit. Nic už nebude jako dřív a rozhodně to není fér, ale maminka Ti dala, co mohla a když odcházela, tak věděla - a jistě s pýchou v srdci - že teď už to zvládneš sama. Držím pěsti!!
Tvůj příspěvek mě nenechal klidnou, a proto jsem se rozhodla Tě tady trochu podpořit. Když mi bylo 23, odešel mi tatínek a půl roku na to mi onemocněla touhle strašnou nemocí, o které tu píšeš, maminka, která dosud statečně bojuje a já věřím, že se z toho dostane. Ale v té době se mi hroutil celý svět a já nevěděla, jak to zastavit. Prožívala jem to, co Ty. Viděla jsem mamku hubenou na kost, neměla vlasy, řasy ani obočí, byla bledá... Ale snažila jsem se jí maximálně podpořit, a to hlavně psychicky, protože fyzicky se o sebe naštěstí postarala (chodit mohla). Myslím, že jsi to samé (ba dokonce mnohem více) dělala i Ty. Nemohla jsi už víc udělat, vždyť jsi to zvládla na jedničku. A teď už se nesmíš vžívat do těch maminčiných pocitů, to by byla velká chyba, takhle by to přece nikdo nechtěl a ona už vůbec ne. Z vlastní zkušenosti vím, že když se člověk takhle moc trápí a vžívá se do těch pocitů, bolí to mnohem více, mnohem déle a člověk to odnese jen a jen na svém zdraví. A to by Tvoje maminka nechtěla, ta žila pro vás a ve vás bude žít dál. S odchodem mého tatínka jsem se srovnávala hrozně dlouho. Dodnes mám slzy v očích, když si vzpomenu. Ušla jsem od té doby 4 dlouhé roky a myslím, že už si umím vybavit spíš ty krásné chvíle, než ty špatné - jako třeba vidět ho zemřít. Věřím, že i Tobě se to povede a v tomhle opravdu svou roli hraje jen čas a možná pár nejbližších lidí, kteří umí podpořit. Nic už nebude jako dřív a rozhodně to není fér, ale maminka Ti dala, co mohla a když odcházela, tak věděla - a jistě s pýchou v srdci - že teď už to zvládneš sama. Držím pěsti!!
In reply to Milá Adélo, by Anonym (neověřeno)
Adéla
29. května 2009
Milá Mílo, moc si vážím Tvé odpovědi. Jsem ráda, že jsi mi v tomto takto pomohla a sdělila své zkušenosti. Vše, co jsi zde napsala, je pravda. Jelikož se strašně trápím, mám strach, aby to neodneslo mé zdraví, proto se hodně snažím. Ale jak jsi již řekla, chce to čas. To je nejlepší lék na takovouto bolest. Mám kolem sebe lidi, co mi strašně moc pomáhají a za to jsem moc ráda. Doufám,že časem tyto myšlenky přestanou a já budu na maminku vzpomínat jen tak, jak byla vždycky veselá a ne, jak umírala. Jsi taky hodně statečná, proto Ti držím palce a mamince také. Ať se z toho co nejdříve dostane. Děkuji, Adéla
In reply to Dobrý den všichni, by Anonym (neověřeno)
Ahojky Adélko, čtu zde příspěvky a věřím, že když odejde nejmilovanější osoba Tvého života, je to něco hrozného. Ta bezmocnost, kterou člověk pocítí se nedá ani popsat. Dnes je 06.11. 2009 a je tomu právě dva dny, co mi odešel nejcenější člověk mého života - maminka. Všude ji vidím a věřím, že je něco mezi nebem a zemí a ona vidí mě i bratra. Prožíváme hrozný smutek, ale z druhé strany když jsem se nad vším zamyslel, je tady hodně shodných datumů a asi čas ukáže proč tomu tak je. Maminka byla v roce 1990 operována na rakovinu plic, vše dopadlo dobře, zapojila se do normálního života mezi kterým pohřbila své rodiče a vím, že je to tak správné, rodiče by neměly pohřbívat děti. V roce 2007 začátkem léta se jí udělala bulka na hlavě, zákrok praktického chirurga byl zanedbaný. Skončila v nemocnici, ale péče lékařů neodpovídala diagnoze zhoubného nádoru na hlavě. Nebudu popisovat jaké obtíže nastali když jsem maminku chtěl s bratrem převézt do jiné nemocnice, ale vše se podařilo a 04.11. 2007 jsme ji odvezli do Prahy. Tenkrát jsme si s bratrem řekli, že i kdyby tady s náma byla ještě alespoň dva roky, díky za ně a 04.11. 2009 zemřela. Těch shodných datumů je více, ale vím, že dnes už ji nic nebolí a zůstala po ní jen tělesná schránka, ale jinak je tady s náma.
In reply to Ahojky Adélko, čtu zde by Anonym (neověřeno)
LENKA
9. listopadu 2009
VŠECHNY ZDRAVÍM,.UŽ SEM PÍŠI SNAD PO TŘETÍ,.VRACÍM SE SEM POKAŽDÉ,.KDYŽ MÁM MINIMÁLNĚ SPLÍN..A POTŘEBUJI SE TROŠKU SROVNAT,.KDYŽ VIDÍM ŽE NA TO NEJSEM SAMA,.PAN ROMAN PÍŠE ŽE MÁ V VE SMRTI MAMINKY SHODNÉ DATUMY,.I U NÁS JE TO PODOBNÉ,.MOJE MAMINKA I TAŤKA ODEŠLI VE STEJNÝ DATUM,...PO DESETI MĚSÍCÍCH,.NEBYLO TOHO MÁLO,.CO SE STAHOVALO K ČÍSLUM ,.A K ODCHODU MAMINKY A TAŤKY,.URČITĚ JE NĚCO MEZI NEBEM A ZEMÍ A VÍM ŽE MAMINKA JE TADY SNÁMA POŘÁD,.A DÁVÁ NA NÁS POZOR...PŘEJI HODNĚ SÍLY JE TO TĚŽKÉ SE SMÍŘIT S ODCHODEM TAK DULEŽITÝCH OSOB
In reply to Dobrý den všichni, by Anonym (neověřeno)
Karolína
4. března 2010
Bohužel, také mě zemřela maminka. 1. 12. 2009, v srpnu jí bylo 50 let. Asi 10 let bojovala s rakovinou a souvisejícíma problémama. Držela se neuvěřitelně statečně. Nikdy si nestěžovala a starala se o nás jakoby ani nebyla nemocná. Byla hrozně moc hodná, zlatá. Před dvěma lety se ta hnusná nemoc vrátila a už se nedalo nic dělat, další léčba už nebyla možná.
Brala spusty léků od bolesti, podstoupila ještě dvě těžké operace, které ji prodloužily život. Nikdy nepřestanu být vděčná doktorům, za to, že to nevzdali a pomohli ji důstojně dožít. Když bylo mamince už hodně zle a lékaři nás připravovali na nejhorší, vzaly jsme si ji se sestrou domů z nemocnice a staraly se o ní. Po jedenácti dnech nám 1. 12. ve 2:15 doma zemřela. Mě je 27, sestře 23 a tehdy byla v pátém měsíci těhotenství. To co jsme doma zažily snad ani nemusím popisovat, byl to horor, ale zárověň jsem moc ráda, že byla doma. Kdyby nám odešla v nemocnici, sama, v noci, ve tmě, asi bych to nepřežila.
Tak jsme měly čas se sní pomalu loučit, i když bylo strašné dívat se na to jak trpí a strácí se.
Noc co noc, když zavřu oči, vidím ji v těch posledních minutách a neumím se s tím srovnat. Mám strach chodit spát, každou noc se mi o tom zdá. Je to neskutečná bolest, která asi nikdy nepřejde. Pořád si vyčítám každou hádku v pubertě, že jsem jí někdy odmlouvala. Hrozně mi chybí.
Děkuji.
Brala spusty léků od bolesti, podstoupila ještě dvě těžké operace, které ji prodloužily život. Nikdy nepřestanu být vděčná doktorům, za to, že to nevzdali a pomohli ji důstojně dožít. Když bylo mamince už hodně zle a lékaři nás připravovali na nejhorší, vzaly jsme si ji se sestrou domů z nemocnice a staraly se o ní. Po jedenácti dnech nám 1. 12. ve 2:15 doma zemřela. Mě je 27, sestře 23 a tehdy byla v pátém měsíci těhotenství. To co jsme doma zažily snad ani nemusím popisovat, byl to horor, ale zárověň jsem moc ráda, že byla doma. Kdyby nám odešla v nemocnici, sama, v noci, ve tmě, asi bych to nepřežila.
Tak jsme měly čas se sní pomalu loučit, i když bylo strašné dívat se na to jak trpí a strácí se.
Noc co noc, když zavřu oči, vidím ji v těch posledních minutách a neumím se s tím srovnat. Mám strach chodit spát, každou noc se mi o tom zdá. Je to neskutečná bolest, která asi nikdy nepřejde. Pořád si vyčítám každou hádku v pubertě, že jsem jí někdy odmlouvala. Hrozně mi chybí.
Děkuji.
Katka
13. května 2009
Moje máma umřela před pár týdny po dlouhém boji s rakovinou. Na její smrt jsme se všichni připravovali, ale ve skutečnosti se na to připravit nedá. Myslím na ní skoro celý den, každou noc se mi o ní zdá. Myslela jsem, že se to časem spraví, ale je to pořád stejné, snad horší. Asi jsem moc netrpělivá. I když bojovala dlouho, ke zhoršení jejího stavu a smrti pak došlo doslova ze dne na den. Pořád jsem vyčkávala s rozloučením, chtěla jsem jí poděkovat za to, jak statečně bojovala a že jsme tu s ní díky tomu mohli být několik let navíc..až najednou bylo na rozloučení pozdě. Stihla jsem jí sice ještě říct, že jí mám ráda a ona mi odpověděla, ale už byla pod vlivem sedativ a bylo to spíš jakoby mluvila ze sna. Do několika hodin po té zemřela.
Tolik toužím po jejím obětí, vyčítám si tolik věcí..že jsem se s ní pořádně nerozloučila dokud byl čas. Několik dnů před svou smrtí mi řekla že už tu dlouho nebude, ať se nebojím, že pak začnu nový život..a já jí na to dokázala říct jen ať nestraší, že to dobře dopadne..nechtěla jsem před ní brečet...tehdy byla ta pravá chvíle a já o ni přišla. Je mi tolik smutno. Lidé z okolí se mi sice snaží pomoct, ale nikdo z nich neví jaké to je. Navíc pro ně je to už dlouhá doba co se to stalo a těžko chápou, že se trápím pořád stejně a pomoc potřebuji stejně intenzivní jako na začátku.
Tolik toužím po jejím obětí, vyčítám si tolik věcí..že jsem se s ní pořádně nerozloučila dokud byl čas. Několik dnů před svou smrtí mi řekla že už tu dlouho nebude, ať se nebojím, že pak začnu nový život..a já jí na to dokázala říct jen ať nestraší, že to dobře dopadne..nechtěla jsem před ní brečet...tehdy byla ta pravá chvíle a já o ni přišla. Je mi tolik smutno. Lidé z okolí se mi sice snaží pomoct, ale nikdo z nich neví jaké to je. Navíc pro ně je to už dlouhá doba co se to stalo a těžko chápou, že se trápím pořád stejně a pomoc potřebuji stejně intenzivní jako na začátku.
In reply to Moje máma umřela před pár by Anonym (neověřeno)
Ahoj,chtěla bych se s váma podělit o svůj příběh zemřela mi maminka 5.12.2007a také se s tím nemohu stále smířit bylo jí 45 let ja jsem byla v 6 měsíci těhotenství a slyším poslední slova cítí ,že umírá a co miminko v bříšku bylo to strašné ,hodně se mi o mamince zdá a slyším tyto slova .Je to smutné ,tak mi chybí její pohlazení a všechno co bylo dříve.Je mi tolik smutno.Lidé z okolí a rodina se mi snaží pomoct,ale někdy je to hodně silné můj pocit ,že tady není a nebude. Mám dcerku a manžela ,takže velkou oporu ,snad čas trochu pomůže...
In reply to Ahoj,chtěla bych se s váma by Anonym (neověřeno)
Veronika
30. března 2010
Také mi zemřela maminka,v neděli to bylo půl roku a přijde mi to,jako by to bylo včera.Bylo jí 45let,s rakovinou bojovala ani ne rok.Je to pro mě pořád nezkutečné a pořád čekám,že se mi vrátí.Maminka bohužel zemřela v nemocnici,což je pro mě strašně bolestivé.Byla tam tak nešťastná,ale domu nám jí pustit nechtěli.Se sestrou i taťkou jsme jí navštěvovali každý den.Jesště v neděli se nezdálo,že by měla v nejbližších dnech odejít.a V pondělí,když jsme za ní přišli,už jen spala a vůbec nevnímala.Takže jsem jí ani nestihla říct,jak moc pro mě znamená,jak moc jí miluju a že mě bude strašně moc chybět. Myslím na ní každý den,pořád brečim a nejhorší je,že když se snažim vybyvit si nějaké hezké vzpomínky,tak to nejde.Pořád jí vidim nešťasnou v nemocnici.Ona tak moc chtěla žít,pořád věřila,jak jí doktoři pomůžou.A oni se na ní vykašlali.Nejspíš zemřela na zapal plic,protože doktoři za celou dobu jí neudělali ani blbej poslech.Poslední den to v ní jen chrčelo.Ale to už se nikdy nedozvíme.Lituju toho,že jsme jim jí tam nechali.A asi si to nikdy neodpustim.Byla pro mě vším.Je mi 26let a pořád mámu potřebuju,tak proč se tohle děje???Byla to moje nejlepší kamarádka,která vždy dokázala poradit,vždy na mě poznala,když mě něco trápilo.Umírat mají staří lidé!!!!!!Nemám o tom s kym mluvit,občas se sestrou,tatí ten si to dusí v sobě,i když je na něm vidět,jak moc ho to trapí.
In reply to Ahoj,chtěla bych se s váma by Anonym (neověřeno)
Tača
24. května 2014
Ahoj mám malinko prosbu, před 14 dny jsem odvezla maminku do nemocnice a domů jsem se vrátila sama, v pondělí jsme měli poslední rozloučení s maminkou a ja do dnes nevěřím necítím to že se domů nevrátí..... když jsem stála u rakvičky a poslouchala faráře bylo mi smutno ale nemohla jsem brečet...maminka strašně mě to mrzí že jsem neoplakala maminku cítím se tak divně sobecky že jsem nebrečela na pohřbu ani ted se cítím moc smutně ...nezlob te se ale musela jsem to někomu napsat asi se to ve mne moc dusí a rodinu stím nechci obtěžovat už takhle má velkou bolest tak předem děkuji že jsem se tady mohla rozepsat j.madarova@seznam.cz
In reply to Moje máma umřela před pár by Anonym (neověřeno)
Ľudka
16. října 2012
Mne tiež zomrela maminka na rakovinu - pred tromi mesiacmi, ale čím viac čas pokročil, tým je to horšie. Teraz si ešte viac uvedomujem, že to DEFINITÍVNE NAVŽDY je skutočné a nezvratné. Trápila sa celý mesiac a hoci mi doktorka oznámila, že v liečbe nie je možné už pokračovať, povedala mi, že takto maminka vydrží ešte dva -tri mesiace. Keby som však vedela, že koniec príde tak rýchlo z jedného dňa na druhý, tak by som jej určite poďakovala za veľa vecí a povedala by som jej ako veľmi ju mám rada. Lenže ja som tú chvíľu premeškala a nikdy sa s tým nestotožním. Keď bola relatívne na tom ešte dobre, chodila som za ňou do nemocnice a nedala som na sebe poznať ako ma strašne trápi, že sa blíži koniec, nasilu som sa usmievala a nevyronila som jedinú slzu... keď už bola zhoršená, že nemohla ani rozprávať a nevnímala ma dobre, tak bolo na rozlúčku neskoro... vlastne ani vtedy som nemala síl povedať jej niečo krásne a povzbudivé. Navyše som jej sľubovala, že pôjdeme domv, hoci som tomu sama neverila. Jediné čo si priala vidieť môjho 5 ročného syna a ani to som jej splniť. Tie pocity čo vo mne ostali sú tak deprimujúce, tak bolestivé, že sa snáď nevymažú ani do konca môjho života.
Ten deň, keď som sa dozvedela, že ju treba len doopatrovať, mala som strašnu chuť odísť z tohto sveta, tak hrozne som túžila zomrieť...!!! a v deň pohrebu rovno skočiť za ňou...
Netuším či si tento článok ešte prečíta niekedy Katka, ale musela som naň reagovať, nakoľko máme rovnaké pocity a podobný zážitok s nerozlúčením. Prajem všetkým, ktorým predčasne zomrela maminka, veľa síl a trpezlivosť nájsť znova chuť do života. Mama je len jedna a nikto nikdy mi ju nenahradí, to prázdno v srdiečku je tak veľké, že sa nedá ani opísať. Stále čakám kedy sa vráti z nemocnice, kedy mi zazvoní telefón, kedy sa opýta, či nechcem prísť na obed, stále ju v byte u otca hľadám a vidím ju na posteli ako ma naposledy pred odchodom do nemocnice vítala s úsmevom na tvári... nie je deň kedy si na ňu nespomeniem, tak veľmi mi chýba... Mami, mám Ťa rada a som Ti vďačná za všetko, čo si pre mňa v živote urobila :-((((
Ten deň, keď som sa dozvedela, že ju treba len doopatrovať, mala som strašnu chuť odísť z tohto sveta, tak hrozne som túžila zomrieť...!!! a v deň pohrebu rovno skočiť za ňou...
Netuším či si tento článok ešte prečíta niekedy Katka, ale musela som naň reagovať, nakoľko máme rovnaké pocity a podobný zážitok s nerozlúčením. Prajem všetkým, ktorým predčasne zomrela maminka, veľa síl a trpezlivosť nájsť znova chuť do života. Mama je len jedna a nikto nikdy mi ju nenahradí, to prázdno v srdiečku je tak veľké, že sa nedá ani opísať. Stále čakám kedy sa vráti z nemocnice, kedy mi zazvoní telefón, kedy sa opýta, či nechcem prísť na obed, stále ju v byte u otca hľadám a vidím ju na posteli ako ma naposledy pred odchodom do nemocnice vítala s úsmevom na tvári... nie je deň kedy si na ňu nespomeniem, tak veľmi mi chýba... Mami, mám Ťa rada a som Ti vďačná za všetko, čo si pre mňa v živote urobila :-((((
Ahoj! Je to měsíc a půl, co mi zemřela moje milovaná maminka, je mi 22 a už mám jen babičku. Přítel a kamarádka mi hodně pomáhají, ale přesto těžko dokážou pochopit, jaké to je přijít o maminku a nemít už skoro žádnou rodinu, zároveň i přijít o místo, kterému sem říkala domov. Byla bych moc ráda, kdyby se mi ozval někdo v podobné situaci, moc bych ocenila popovídání s člověkem, který z vlastní zkušenosti dokáže pochopit a vcítit se do mojí situace. Díky Petra
Pavel Barkóci
24. března 2009
bolest, kterou právě cítíte bude už zřejmě na svém vrcholu a už by měla jen ustupovat. Nevím jak to cítí ostatní, ale ten pocit prázdna už nezmizí, jenže na druhou stranu Vás každodenně donutí si na maminku vzpomenout, prožívám to dnes a denně když třeba vařím, jdu nakoupit, jedu tramvají prostě vždy, když mé myšlenky bloudí v prázdnu, zabloudí až k mamince.Je asi správné, že dnes skoro na chlup po dvou letech už mi na tváři vyloudí vzpomínky spíše úsměv, protože se vždy rozpomenu na nějakou příhodu, kterou jsme s mámou zažili a jelikož máma byla veselý člověk a nepokazila nikdy žádnou legraci, je čemu se usmívat a vzpomínat...
Zkuste i Vy spíše truchlení nahradit třeba nějakou fotkou a zkuste si vzpomenout na ten okamžik kdy fotečka vznikla, uvodíte, že výsledek bude prima.
Držím palce všem, aby se vyrovnali se ztrátou blízkého člověka co nejlépe a aby ho nepřepadaly myšlenky jako Vás Jano o bytí či nebytí, protože život už je prostě takový, ale vždy máme něco nebo někoho za co stojí žít a své milované jež nás už opustili si stejně navždy uchováme v tom malém tepajícím orgánu...
Zkuste i Vy spíše truchlení nahradit třeba nějakou fotkou a zkuste si vzpomenout na ten okamžik kdy fotečka vznikla, uvodíte, že výsledek bude prima.
Držím palce všem, aby se vyrovnali se ztrátou blízkého člověka co nejlépe a aby ho nepřepadaly myšlenky jako Vás Jano o bytí či nebytí, protože život už je prostě takový, ale vždy máme něco nebo někoho za co stojí žít a své milované jež nás už opustili si stejně navždy uchováme v tom malém tepajícím orgánu...
In reply to bolest, kterou právě cítíte by Anonym (neověřeno)
Věra
10. května 2009
Vážený pane Barkóci,
po pár měsících jsem se vrátila na tyto stránky a četla jsem Váš nový příspěvek. Když mi bylo nejhůře, loni v létě, četla jsem si stále dokola Váš příběh, který je tak podobný, tomu mému. Popsal jste tolik lásky a smutku. Ve Vašem posledním dopise je znát, jak dlouhou cestu jste ušel. Moc si vážím toho, jak dokážete stále povzbuzovat ostatní. Díky Vám získávám naději, že jednou zase najdu správný směr a smysl žít dál a ne jen přežívat.
Přeji Vám vše dobré
Věra
po pár měsících jsem se vrátila na tyto stránky a četla jsem Váš nový příspěvek. Když mi bylo nejhůře, loni v létě, četla jsem si stále dokola Váš příběh, který je tak podobný, tomu mému. Popsal jste tolik lásky a smutku. Ve Vašem posledním dopise je znát, jak dlouhou cestu jste ušel. Moc si vážím toho, jak dokážete stále povzbuzovat ostatní. Díky Vám získávám naději, že jednou zase najdu správný směr a smysl žít dál a ne jen přežívat.
Přeji Vám vše dobré
Věra
In reply to Vážený pane Barkóci, by Anonym (neověřeno)
Pavel Barkóci
16. května 2009
děkuju, budu Vám velmi držet palce.Milujeme své bližní tak jak umíme, bohužel až po jejich ztrátě si uvědomíme co všechno jsme mohli a nemohli ještě udělat.Vždy je lepší počkat na nějaký ten odstup a pokud si ztraceného člověka dovedeme navždy uchovat v srdci a hlavě, přivykneme si a bolest se stane snesitelnější a snesitelnější.
Pokaždé když si vzpomenu na mámu, už to tolik nebolí, naopak, jako by mi ta myšlenka přinesla novou naději a totéž přeji Vám všem, kteří jste také někoho ztratili ať už dávno či nedávno....
Pokaždé když si vzpomenu na mámu, už to tolik nebolí, naopak, jako by mi ta myšlenka přinesla novou naději a totéž přeji Vám všem, kteří jste také někoho ztratili ať už dávno či nedávno....
Jana
23. března 2009
Může mi, prosím, tady někdo říct, jestli je pravda, že čas tu bolest ze ztráty milované osoby trochu zmírní? Mamka mi odešla náhle v prosinci a já mám pocit, že je to čím dál horší. Přestávám to zvládat a nejradši bych tu ani nebyla...
In reply to Může mi, prosím, tady někdo by Anonym (neověřeno)
Jana
9. května 2009
Ahoj, vím co cítíš. Mám úplně stejné myšlenky jako ty. Mamka umřela na silvestra po půlroční léčbě rakoviny, ale stejně to bylo náhle. Můj přítel prožil to samé a říká, že čas to opravdu zmírní. Celou tu dobu bez mamky hledám pomoc, něco po čem by bylo líp, ale nic a nikdo neexistuje, každej to musí zvládnout sám. Je to ale strašně těžký a taky mi to příjde čím dál horší, všechno se bortí, nic nemá smysl a vzpomínky vůbec nejsou pro potěšení. Právě ty vzpomínky mě nutěj každej den brečet, běžej v hlavě jako film, najednou si pamatuju každičkej detail, co měla máma na sobě, co řekla, co udělala a fakt jenom to pěnký, o ničem zlým vůbec nevím. Stihla jsem jí říct jak moc ji mám ráda, jak je mi vším a ona mi to taky řekla, ale potřebuju ji tady, celou, nejen vzpomínky co tak bolej. Je to hrůza a největší, že to zabije tolik lidí a nikdo s tím nemůže nic udělat. Nenávidím doktory a nenávidím beznaděj. Jestli budeš mít chuť, ozvi se mi na jana.strykova@centrum.cz, budu moc ráda. Jana
In reply to Může mi, prosím, tady někdo by Anonym (neověřeno)
Veronika
10. června 2009
Milá Jano, všechno přejde. Nebojte se. Jen to prostě trvá a je to k zešílení. Před 3 roky se mi zabil nešťastnou náhodou přítel. Bylo mi 28 malovala jsem si krásnou budoucnost a byla jsem těhotná. Byl to šok, nevěděla jsem se jak se s tím vyrovnat, ale přešlo to. Dnes mám 3 letou dceru a jsem opět šťastná. Musíte si najít cokoliv co vám dá sílu žít. I maličkosti stačí a nebojte se radovat se, když to jde. A ještě něco, nyní mi umírá táta na rakovinu. Vůbec netuším kolik má před sebou času ale jsou to spíše měsíce. A cítím se silná a vím že to jde zvládnout. Také vám doporučuju navštívit psychologa, ono popovídat si s někým naprosto nezaujatým je k nezaplacení. Držte se.
In reply to Může mi, prosím, tady někdo by Anonym (neověřeno)
Jana Šebíková
14. července 2009
Dobrý den Jani,
pozdě ale přece reaguji i já na Váš příspěvek,který mě zcela dostal a rozplakal. I já jsem před rokem a na ten den nikdy nezapomenu 7.4.2008 zemřela moje nejdražší maminka. Zemřela tak náhle,že jsme to ani jedna netušily a já se s tím do dnešního dne nevyrovnala. Tatínek mi zemřel v 7 letech, sourozence ani děti ještě nemám a tak jsem úplně sama. Mám sice přítele a dobré přátele, ale ti mi ztrátu maminky nenahradí a také mám od toho dne stejné pocity jako vy, že už nechci žít a nechci žít bez ní!! Byl to ten nejdražší a nejlepší člověk v mém životě a nikdy se s tím nevyrovnám!! Jani držte se, strašně moc Vám rozumím - vím, co to je a prožívám to samé jako vy!! Hodně sil přeje Jana
pozdě ale přece reaguji i já na Váš příspěvek,který mě zcela dostal a rozplakal. I já jsem před rokem a na ten den nikdy nezapomenu 7.4.2008 zemřela moje nejdražší maminka. Zemřela tak náhle,že jsme to ani jedna netušily a já se s tím do dnešního dne nevyrovnala. Tatínek mi zemřel v 7 letech, sourozence ani děti ještě nemám a tak jsem úplně sama. Mám sice přítele a dobré přátele, ale ti mi ztrátu maminky nenahradí a také mám od toho dne stejné pocity jako vy, že už nechci žít a nechci žít bez ní!! Byl to ten nejdražší a nejlepší člověk v mém životě a nikdy se s tím nevyrovnám!! Jani držte se, strašně moc Vám rozumím - vím, co to je a prožívám to samé jako vy!! Hodně sil přeje Jana
LENKA
9. března 2009
MILÁ ŠÁRKO, OBČAS SE VRACÍM NA TYTO STRÁNKY, UPLNĚ S VÁMA CÍTÍM, VÍM JAK VÁM JE. V ČERVNU TO BUDOU 2 ROKY, CO UŽ TADY MAMČA S NÁMA NENÍ. PRVNÍ ROK JE NEJHORŠÍ. VŠECHNO SI ČLOVĚK OPAKUJE VÁNOCE, NAROZENINY KTERÉ SE SLAVILY S MAMINKOU A VŠECHNO OSTATNÍ A MNOHÉ. TEĎ UŽ JE TO TROCHU LEPŠÍ, ALE STEJNĚ TO BOLÍ, ALE UŽ JINAK. A STEJNĚ VY JAKO JÁ, MÁME VÝHODU VTOM ŽE MÁME DĚTI, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ MAMINKU, A MYSLÍM ŽE NÁS TÍM DRŽÍ A POSILUJÍ. JE MI TAKÉ MOC LÍTO, ŽE UŽ JI TADY NEMÁME. ÚPLNĚ VÁŠ SMUTEK PROŽÍVÁM, TAK JEN SNAD AŤ SE DRŽÍTE A AŤ VÁM TEN ČAS CO MÁ LEČIT UTÍKÁ MNOHEM RYCHLEJI. Z POZDRAVEM LENKA
In reply to MILÁ ŠÁRKO, OBČAS SE VRACÍM by Anonym (neověřeno)
Šárka
8. června 2009
Děkuju.... zítra by měla maminka narozeniny...
Přeju Vám kolem sebe hodně dětských úsměvů :-)
Šárka
Přeju Vám kolem sebe hodně dětských úsměvů :-)
Šárka
Šárka
24. února 2009
11/2/09 mi umřela milovaná maminka...po šíleném stavu, který tady všichni znáte, přišel útlum...mám malou dcerku, pro kterou musím žít dál. Přes den se mi to daří, ale večery...a noci...jsou hrozné.
Ani o tom nemůžu psát - ani mluvit - chtěla bych ji moc zpátky. Nikoho už nemám, kromě sestry. Mrzí mě, že moje malá nepozná babičku, byla to skvělá osoba. Hodná, empatická, milující.
Snad na mojí holčičku dává shora pozor.
Šárka
Ani o tom nemůžu psát - ani mluvit - chtěla bych ji moc zpátky. Nikoho už nemám, kromě sestry. Mrzí mě, že moje malá nepozná babičku, byla to skvělá osoba. Hodná, empatická, milující.
Snad na mojí holčičku dává shora pozor.
Šárka
In reply to 11/2/09 mi umřela milovaná by Anonym (neověřeno)
Věra
10. května 2009
Milá Šárko,
mě maminka náhle umřela na konci léta a večery jsou stále moc těžké. Jen zavřu oči, vidím jeji láskyplný obličej, jak se nade mnou sklání a skoro cítím, jak mě hladí po tváři a říká "holčičko moje, netrap se". Byla nemocná a posledních pár týdnů mi říkala "já ani neuvidím Tvoje děti". A já hloupá jsem jí říkala" ale prosím Tě, co to je za řeči, zase bude všechno dobrý, zase to zvládneme, uvidíš". Teď bych si přála vrátit čas.Až konečně otěhotním, chtěla bych jí to říct, abychom se spolu mohly radovat...abych tu radost s ní mohla sdílet.Mé malé neteři byli tři, když nám maminka umřela. Teď už si na babičku nevzpomene, byla moc malinká. Ale vždycky mě to píchne u srdce, když povídá, co babička..., ale myslí babičku Marcelku ne babičku Danušku, už si nepamatuje, jak spolu zpívaly Houfem ovečky.... Můžeme to našim dětem jednou sdělit, jaká byla jejich babička, jak se uměla smát, jak by je milovala, ale bohužel to nebude stejné, jako kdyby mohly poznat její lásku. Taky mě to moc bolí, jako Tebe. Dla bych všechno, aby byla zdravá a s námi.Věra
mě maminka náhle umřela na konci léta a večery jsou stále moc těžké. Jen zavřu oči, vidím jeji láskyplný obličej, jak se nade mnou sklání a skoro cítím, jak mě hladí po tváři a říká "holčičko moje, netrap se". Byla nemocná a posledních pár týdnů mi říkala "já ani neuvidím Tvoje děti". A já hloupá jsem jí říkala" ale prosím Tě, co to je za řeči, zase bude všechno dobrý, zase to zvládneme, uvidíš". Teď bych si přála vrátit čas.Až konečně otěhotním, chtěla bych jí to říct, abychom se spolu mohly radovat...abych tu radost s ní mohla sdílet.Mé malé neteři byli tři, když nám maminka umřela. Teď už si na babičku nevzpomene, byla moc malinká. Ale vždycky mě to píchne u srdce, když povídá, co babička..., ale myslí babičku Marcelku ne babičku Danušku, už si nepamatuje, jak spolu zpívaly Houfem ovečky.... Můžeme to našim dětem jednou sdělit, jaká byla jejich babička, jak se uměla smát, jak by je milovala, ale bohužel to nebude stejné, jako kdyby mohly poznat její lásku. Taky mě to moc bolí, jako Tebe. Dla bych všechno, aby byla zdravá a s námi.Věra
In reply to Milá Šárko, by Anonym (neověřeno)
Šárka
8. června 2009
Milá Věro,
moc děkuji za soucítění, slova útěchy a ano, to, že naši potomci přijdou o prarodiče, je na všem to nejsmutnější.
Uplynul nějaký čas, dá se říct, že je to lepší...relativně a jak kdy. Nejhorší to je ve chvílích, kdy potřebuji oporu. To ztráta rodičů bolí strašně moc. Ale nezbývá, než to zvládnout. Všem, kdo ztratili rodiče, přeji, aby to prázdno tolik nebolelo a měli vedle sebe někoho, kdo je oporou a radostí.
Šárka
moc děkuji za soucítění, slova útěchy a ano, to, že naši potomci přijdou o prarodiče, je na všem to nejsmutnější.
Uplynul nějaký čas, dá se říct, že je to lepší...relativně a jak kdy. Nejhorší to je ve chvílích, kdy potřebuji oporu. To ztráta rodičů bolí strašně moc. Ale nezbývá, než to zvládnout. Všem, kdo ztratili rodiče, přeji, aby to prázdno tolik nebolelo a měli vedle sebe někoho, kdo je oporou a radostí.
Šárka
In reply to Sabino, byla jsem na tom by Anonym (neověřeno)