Radka
7. září 2015
Truchlení

Odešla mi maminka

Je to deset dní, kdy nás po velmi krátké nemoci opustila naše maminka. Stále nemohu uvěřit, že je to navždy. Byla skvělý člověk, nemoc na ní zaútočila velice rychle a nečekaně. Jsem vděčná, že jsme s ní mohli být až do konce, stejně jako ona s námi byla celý život. A alespoň trochu jí mohli vrátit vše co pro nás ona dělala. Moc mi chybí.

26154 lidé vyjádřili účast.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
25. června 2009
Ahoj Šárko,moje mamka umřela loni v srpnu, kdy prohrála roční boj s rakovinou plic, ačkoliv nikdy nekouřila, byla plná života, energie, co z ní uděla nemoc po roce nemusím psát, všichni to tady známe. A já dodnes čekám, že se vrátí, že se zase budem všichni smát. Protože u nás je teď hrozně smutno a ticho. Taťka po její nemoci chřadne, má zdravotní potíže, ale odmítá se léčit, nejde přesvědčit a já mách strašný strach, že přijdu i o něj. Mám milujícího manžela a šestiletou dcerku, oni mě drží nad vodou, abych fungovala, abych žila. Tak se snažím, někdy to jde, někdy je strašně. Je to tak nefér. Nejdůležitější je smíření se smrtí, naučit se vzpomínat jen na to dobré, věřím, že časem se k tomu všichni dopracujem. Rána zůstane, ale bolest bude pořád menší. Moc mě bolí, když se dcera ptá na babičku, chce jí zavolat z nebíčka a já už nevím co říkat. Byla to úžasná máma, babička, byla pro mě přítelkyní, které můžu všechno říct. Nelze popsat jak moc mi chybí.
Lenka
Lenka Kozáková
25. ledna 2009
ani nevím jak mám začít, pročítám si Vaše zkušenosti, které snad neminou nikoho. Když odejde někdo, koho opravdu milujete, taková nefalšovaná a upřímná láska tedy z mého pohledu, je láska mateřská. A to jak ze strany dcery a syna k rodičům, nebo rodičů k dětem. Mně umřel Taťka před dvěma lety a za ním po 10 měsících Maminka, pořád se stím nemůžu smířit, ale vím, co by mě ted řekla mamča, která sama přišla hodně brzy o maminku, když ji bylo 15let, a tatínek, to sem byla hodně malá když si vzpomenu. Sama mám dva malé kluky, které potřebují mámu a tátu. Ale jaká nespravedlnost, že nepoznají tak užasnou BABIČKU a DĚDEČKA, jako byli moje rodiče. Mocbych si přála je obejmout a říct jim MAMI TAŤI moc Vás miluju a chybíte mi a odpustíte mi, že sem Vám přidělávala moc starostí a problému. To nejhorší mám snad za sebou, naučila sem se hodně věcí, vážit si věcí, které dřív byly samozřejmostí, trápit se malichernostma, je teď zbytečné. Je pravda, že už není to co dřív, ale jsou tady se mnou a dohlížejí na nás, moc je miluji, a jsem vděčná, že jsem měla takové rodiče.
Pavel Barkóci
23. srpna 2008
Nejprve přijměte projevení soustrasti a myšlenku na Vás. Budu reagovat jen velmi krátce. Věřte mi, že od teď budete s maminkou hovořit mnohem více než kdy předtím, a jsem přesvědčený, že Vaše slova se neztratí jen tak ve vzduchoprázdnu.. Soudím podle sebe, kdy jsem po smrti mé milované mámy, pochopil, že je na světě mnohem více důležitějších a podstatnějších záležitostí než lidské problémy se sebou samým... Zkuste někdy později, až malinko přebolí ta prvotní nesnesitelná bolest, se jen tak posadit, zavřít oči a připomenout si ve vzpomínkách krásné okamžiky s maminkou a pak na ní začněte mluvit, není to jen můj výmysl, konzultoval jsem to s mnoha lidma a funguje to, uvidíte, že to bude fungovat i Vám a budete moci mamince říci vše co jste nestihla... přeji Vám ať se co nejdříve naučíte s touto nevratnou ztrátou žít a třeba i za pomoci mnou popsané berličky..
Karolína
23. srpna 2008
Moje maminka byla také hodně nemocná. Ve třech letech ji operovali pro vrozenou srdeční vadu a celý život nevyšla najednou více než deset schodů, aniž by si nemusela odpočinout. Pak prodělala nespočet gynekologických operací. Ve třiapadesáti letech slyšela pouze s naslouchátkem. Když jí před měsícem a půl zjistili těžkou cukrovku, náhodně při předoperačním vyšetření kvůli nehybnému a velmi bolestivému rameni, tak jsme byli všichni otřeseni. Po začátku inzulinové léčby se jí ze dne na den zhoršil zrak tak hodně, že nepřečetla vůbec nic ani s brýlemi a lupou zároveň. Je to dvacet pět dní, co nám maminka umřela. Byla tak statečná, celý život bojovala se všemi nemocemi a s mým sebestředným a sobeckým otcem a stejně v ní bylo tolik lásky a pochopení. 1.9. by jí bylo 56 let. Taky nevím, jak to bez ní zvládnu, jak teď mám prostě chodit do práce, dodělat školu, splácet hypotéku a plnit všechny povinnosti.
Umřela sama na podlaze na chodbě, nikdo u ní nebyl, aby ji pohladil...Je mi moc líto, že už se do těch jejích něžných očí nikdy nepodívám. Moc mi chybí. Je mi strašně.
Eva
21. srpna 2008
Ahoj, je mi 35 let a maminka mi umřela ve 22 letech a táta nedávno, zabil se v horách. Také bych měla být rozumná, ale ztráta je tak bolestivá, že mám pocit, že to nepřežiji. napiš mi prosím na email (eelleeoonnoorraa@seznam.cz)
Renáta
17. srpna 2008
Dne 13.8.08 mi umřela maminka po 3 měsících boje s rakovinou. Vůbec nevím jak to mám zvládnout, nikoho nemám, měla jsem jenom ji. Táta má už 25 let svojí rodinu a jiní příbuzní jsou daleko vím, že bych už měla být rozumná je mi 43 let, ale nějak mi to nejde, je spoustu toho, co jsem ji neřekla a už nikdy neřeknu.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
31. července 2009
jak je vám dnes, můžu pomoci?
Marta
4. srpna 2008
Také mně zemřela maminka, jsou to tři měsíce. Bojovala s rakovinou celých 12 let a lékaři jen kroutili hlavou, kde se v ní bere ta síla. Když se jí nemoc před třemi lety poněkolikáté vrátila, po 11ti letech ji opustil přítel a ona byla na vše sama, tatínek mi zemřel již před 15ti lety. Je mi 25 let a najednou se mi změnil celý život - musela jsem se přestěhovat ze své domácnosti k 17ti letému bratrovi, začít vyřizovat veškeré možné státní příspěvky a sirotčí důchody, protože oba ještě studujeme. Maminčina matka, na kterou jsem spoléhala, a to nejen citově, ale také finančně, se utápí ve své bolesti, a nás, "děti" na vše nechala samotné, s ničím nepomůže, péči nechává jen na mě a postarat se přeci má stát... Nedovedla jsem si představit, že může přijít den, kdy maminka zemře, byla tak statečná, jsem ráda, že jsem ji alespoň v jejích posledních chvílích držela v nemocnici za ruku, ale upřímně teď vůbec nevím, jak mám vše zvládnout, starat se o bratra, pokud možno i o babičku, musím odkoupit byt, dodělat školu, chodit do práce, rozpadá se mi vztah s přítelem a přátelé mé starosti vůbec nechápou... snad se vše časem zlepší ale ty chvíle beznaděje jsou hrozné
Pavel Barkóci
26. března 2008
dnes je to rok, rok, kdy navždy zhasla část mého srdce, rok bez mé milované mámy, ženy s tím největším srdcem, jaké jsem kdy poznal, a mám li být upřímný, byl to ten nejzvláštnější rok mého života, nechci nikomu brát iluze o tom, že čas je nejlepším lékařem, ale z čistou hlavou a ročním odstupem Vám mohu říci, že to nikdy, nikdy už nebude jako před tím, už nikdy Vás při vzpomínce na milovanou osobu nebude na srdci hřát, ale bolet, bolet tak zvláštně, již né jako po pár dnech, kdy nás milovaná blízká osoba opustila, ale tupá bolest, která nás donutí zas a znovu myslet na to, že už nikdy, nikdy víc nespočine ruka ve vlasech, nezazní slůvko z úst, které jsme milovali pro jejich vlídnost a že prostě navždy budeme na vše již bez.... zůstane jen vzpomínka, se kterou se musíme naučit pracovat v mysli tak, aby navždy zachovala vše v takovém stavu, aby nám to bylo ku prospěchu a nikdy nezmizel odkaz, který nám tu naši blízcí zanechali.
Mám Tě rád MAMI, každý den spolu mluvíme, smějeme se, jsme společně smutní a nebo si uvaříme jen nějakou dobrotu... budeš se mnou do mé poslední vteřiny na této planetě a já moc dobře vím, že Ty to víš, cítíš a že jsi to právě Ty, kdo drží nade mnou a mou-Tvou rodinou ochranou ruku...
A pro ostatní si dovolím skromnou radu, která třeba bude někomu ku prospěchu: nenechte zemřít vzpomínky, to nemusíte, ty Vám nikdo nikdy nemůže sebrat a skrze ně, si uvědomte své blízké, kteří již nejsou s Vámi zde fyzicky, ale z hlavy a srdcí Vám nikdy nezmizí..
Alena
4. prosince 2007
Ahoj Petro,
tvůj příspěvek jsem četla a měla jsem pocit že jsem ho psala já. Ty jsi ho psala 13.10., moje maminka zemřela na můj a její svátek 13.8. Maminka měla rakovinu, věděli jsme to dva měsíce a nevěřili doktorům, když říkali, že to je otázka pár týdnů. Maminka byla doma, jen polehávala, četla si, občas něco snědla, byla velice unavená a z ničeho nic se maminky stav začal horšit. Přestala jíst, začala zvracet a já nevěděla, že umírá. Vezla jsem jí do nemocnice v domění, že dostane nějakou výživu, vodu, protože i tu vyzvracela a byla dehydratovaná a že si jí zase za pár dní odvezeme domů. Nevím jestli mamince píchli morfium, ale byla chvilkama normální a za chvíli zase jakoby koukala krz mě a za chvíli usnula. Poslední její slova byla: dádynko, já už si lehnu ano? a já jí položila, ať odpočívá a nabírá síly, že zítra zase přijdu...
Maminku přijali v nemocnici v 7h ráno, druhý den v noci zemřela. Taky jsem jí přinesla k svátku do nemocnice kytičku ze zahrádky, aby jí připomínala domov a milion kusů oblečení v domění, že ho tam užije. Nenapadlo mě, že to bude takovej fofr. Doktor řikal, že to je otázka pár hodin, možná dní a já na něj koukala jako na blázna?! Nevím proč, ale odcházela jsem to pondělí z nemocnice jistá si tím, že "v pátek maminka zemře", bohužel ale už v noci zazvonil telefon...
Jsou to 3 měsíce a svůj smutek nedokážu popsat. Hysterický záchvaty breku mě přepadají už jen občas, ale v posteli brečím skoro každý večer a není usínání kdybych na ní nemyslela. Maminka mě a sestru vychovávala sama, zůstala nám doma maminky matka, které je 86 let, takže chápeš, že to opravdu nemáme jednoduché a chlapa jako bych neměla...
Můj přítel mi odpověděl na moje výčitky, že mě vůbec nedrží a nepomáhá: ale zlato, v ty nejhorší dny jsem byl přeci s tebou..
aha, já nevěděla že nejhorší dny jsou odvoz do nemocnice a druhý den maminky smrt a pak je všechno zase "v cajku" a jedeme dál. Takhle to má asi málokdo že? Tím chci říct Petro, že porvat se s tím a zvítězit musíš jen ty sama. Kamarádi ti pomůžou, ale ty mají taky svoje rodiny a nemůžou s tebou být 24h denně. Aspoň já to tak mám, když mi je nejhůř, zavřu se do mamči pokoje, objímám její župan a pláču. Furt uklízim, asi se ze mě stává pomalu maniak na pořádek. Každý den nejdu do postele dokud nepadnu na hubu a nevím o sobě.
Péťo nějak mi tu docházejí řádky tak budu končit, každopádně držím tobě a všem tady palce. I já žiju v naději, že čas to všechno přebolí, i když starostí se teď rojí nespočet a není den kdyby se něco nepo.. a něco by mi maminku nepřipomnělo.
Stačí už jen notář, přepisování smluv na plynárnách, elektrárnách, veškerý rušení a přepisování plateb,.. prostě jako by toho nebylo málo že?
Držte se a aspoň trochu klidný Vánoce...
Alena

In reply to by Anonym (neověřeno)

Žaneta
  (kontaktovat autora příběhu)
3. dubna 2023
Víš já věřila, že pokud jíš tak to není konec.. maminka svůj poslední den snědla polévku ... občas za nás koukala, že tam někdo je. Asi anděl smrti. Večer ji praskl nějaký nádor v těle a maminka odešla. Nebyla sama, byla doma se svými dcerami, které milovaly a ony ji.. myslím na ni každou chvíli a stále nechápu, že není, nezavolá... hodně síly
marie
17. listopadu 2007
Určitě buďte své kamarádce nějak na blízku... myslím, že pěkně je to popsané na této stránce... já to lépe nenapíšu
http://www.umirani.cz/index.php?cmd=page&id=276&lang=cs
Jiří
17. listopadu 2007
Dobrý den,
nevím jestli se do této diskuse můj příspěvek hodí, vlastně je to spíš dotaz. V pondělí mojí kamarádce zemřela maminka. Byla to strašně milá a hodná paní, hrozně ráda se smála a těšila se ze života, ale v pondělí večer z ničeho nic upadla do bezvědomí a už se z něj neprobrala. Bylo jí teprve 51, když zemřela. Pro všehny, co jsme ji znali, to byl strašný šok. Pořád nechápu, jak se to mohlo stát. Za pár dní má pohřeb a já nevím, jak bych mohl té svojí kamarádce pomoci. Svojí maminku velice milovala, každý den si volali a psali a bylo vidět, že je pro ni opravdu vším. Vůbec si nedovedu představit, jak bez ní bude žít. Mám o ni hrozný strach! Chtěl bych ji nějak pomoci, ale bojím se, že nemůžu udělat vůbec nic. Proto bych Vás chtěl poprosit o radu, co pro ni mohu udělat, abych jí alespoň trochu ulehčil její nejhorší chvíle? Předem moc děkuji za jakoukoli odpověď!
zdenka
14. listopadu 2007
Ahoj Petro, na tyto stránky jsem se dostala náhodou dnes, asi proto že jsem rovněž plná bolesti, smutku, zoufalství, protože mě a mým 3 dětem odešel navždy 17.10.07 táta a manžel, výborný, hodný človíček. TYTO STRÁNKY JSOU OPRAVDU SMUTNÉ, BOLAVÉ, ALE JE DOBŘE ŽE JSOU, PŘIPADÁM SI, ŽE NA TO NEJSEM SAMA, ALE PETRO JE TO TO TĚŽKÉ, SMUTNÉ, ALE TI CO NÁS OPUSTILI SI URČITĚ BY MOC PŘÁLI ABYCHOM SE SMÁLI, TAKOVÝ BYL MUJ MUŽ, 56 LET. Nezvládám to, já nevím, co vánoce, já nevím jak dál, děti mě drží, ale člověk to má v sobě a musím se prát. Přeji ti abys to zvládala a když budeš mít náladu si napsat více moje adresa ZdenkaKoll@seznam.cz, loučím se s tebou a drž se!!!
Zlata Coppi
16. října 2007
Milá Petro,
moje maminka je už druhý týden v kómatu a lékaři říkají, že je to jen otázka dní... také jsem jí při poslední návštěvě řekla|:...že přijdu zítra ...netušila jsem, že to byl náš poslední rozhovor. Teď na ni mluvím, říkám jí denně, jak moc ji miluji... je v kómatu, na přístrojích, nevím jestli mě slyší a věř, že tohle je také šílený stav...Zlata
Petra
13. října 2007
V pondělí jsem ztratila maminku... před necelým měsícem jí zjistili rakovinu prsu s metastázami v plicích a kostech. Minulý pátek jí pustili po první chemoterapii domů z nemocnice, léčení jí natolik vyčerpalo že se neudržela ani na nohou. Viděla jsem jak moc se trápí, jak nemůže dýchat, jak je slabá. O víkendu byla se mnou doma a v pondělí znovu do nemocnice a večer zazvonil telefon a pan doktor mi řekl, že je konec, že to nezvládla. Naposledy jsem jí viděla v nemocnici v pondělí odpoledne, měla svátek, přinesla jsem jí kytičku, ale nedovolili mi jí tam nechat. Byla jsem tam jen chvíli, protože mi sestřička řekla, že se nesmí moc unavovat, dala jsem jí pusu, řekla, že příjdu zítra, až jí bude líp...ale žádné příště už nebylo. Teď mě moc mrzí, že jsem tam nebyla déle, že jsem jí neřekla jak moc jí mam ráda...je mi strašně. Pořád vidím ty její oči, ani nevím jestli mě dokázala vnímat. Měla jsem jen jí, vychovala mě sama. Jsem ale přešvědčená o tom, že jí je teď líp...než aby trpěla. Pohřeb je pozítří, moc to bolí. Po celý den se snažím pořád něco dělat, abych na ní nemyslela, ale nejde to. Jen se bojím toho, že po pohřbu to bude ještě horší, že teprve pak si uvědomím skutečnost, že už jí nikdy neuvidím, že už se jí nikdy nezeptám na radu, že se budu vracet do prázdného bytu a ona tam nebude. Týden před maminčinou smrtí mě opustil přítel, kterého jsem moc milovala, tak nemám ani někoho kdo by mě objal a podpořil. Jsem ale moc ráda, že mám kolem sebe kamarády, kteří mi drží palce... bez nich bych to asi nezvládla. Po přečtení příspěvků v diskuzi jsem zase o něco silnější a držím Vám všem moc a moc palce. Buďte silní.
lucia
16. září 2007
Musím říci, že po přečtení těchto řádek jsem pocítila tak obrovské dojetí a zároveň tak krásný pocit nad vámi všemi. Bolest je hrozná věc, ale jednu velikánskou přednost má a to, že z nás činí lepší lidi....Díky bolesti zapomínáme na zla uvnitř nás. Posunuje nás někam, kam bychom bez ní nikdy nedošli. Přeji vám všem mnoho sil a hlavně víry sami v sebe.
Zuzana
17. srpna 2007
Milá Mio,
ráda bych Ti ve Tvém smutku pomohla alespoň slovem, když jinak to nedokážu. Mně umřela maminka letos v březnu a proto asi vím, jak se teď cítíš. U mne to bylo tak, že teprve po pohřbu na mne dolehla ta strašná neodvratnost toho, že už NIKDY. Rozumem mi bylo jasné, že truchlím kvůli sobě a ne kvůli ní, protože ona už z vlaku vystoupila a už se jí to netýká. Ale srdcem jsem se strašně bránila to přijmout a srovnat se s realitou, že TAK TO PROSTĚ JE, ať se mi to líbí nebo ne. Musela jsem tehdy chodit do jejího bytu vyklízet její věci a bylo to pro mne hrozné, vůbec jsem nebyla schopná jít tam sama. Pořád tam byla ta její vůně, její věci tak běžně pohozené, jak je mívala vždycky. Bylo to, jako kdyby si jenom odběhla třeba pro chleba. Naštěstí mi v těch praktických, reálných věcech pomáhaly kamarádky a v těch "citových" mi byl velkou oporou manžel, protože mne poslouchal, když jsem o mamince donekonečna pořád mluvila. Hodně mi to v ten čas pomohlo. Taky jsme se scházeli s bratrem a mluvili o ní a postupně, jak jsme probírali všechno možné z jejího života (každý jsme věděli něco, co ten druhý ne - jsme od sebe 9 let) jsme se z toho zármutku pozvolna dostávali. Život tě pořád staví před další situace, které musíš řešit, a myslím, že není dobré se ve smutku "zakonzervovat" na dlouho. Tímhle vším Ti chci jenom říct, že čas Ti pomůže, že bolest otupí a že život půjde dál se vším, co k tomu patří. A za sebe Ti můžu říct, že maminka je teď se mnou daleko víc než dřív, vlastně skoro pořád. Není den, abych si na ni nevzpomněla. Je to spousta maličkostí, které mi ji každou chvíli v něčem připomenou, a už to není trýznivé, je to vlastně moc hezké. Myslím, že si s ní teď rozumím líp než dřív, hodně jsem toho o ní pochopila a všechno, čím jsem se dříve trápívala, jsem jí odpustila. Jsem už s tím smířená a věř, že Ty časem taky budeš, i když je ti teď moc zle. Přeju Ti, milá Mio, hodně sil, abys ani v největším smutku nezapomněla, že i trápení je jenom dočasné, tak jako všechno, v čem na tomhle světě žijeme.
mia
1. srpna 2007
vcera nam umrela mamka, to je tak hrozne, ved bola este mlada mala len 56 a tak chcela zit...co budeme bez nej robit, mami vrat sa mi ta potrebujeme, este som ti nepodakovala za vsetko a chcem ti ete aspon raz povedat ako velmi ta lubim, mami
Hanka Fišerová
7. července 2007
Jsou to 4 dny, kdy po dlouhých osmi letech boje s rakovinou odešla moje maminka, poslední 4 měsíce byla ležící, celá rodina jsme se o ni doma starali, seděla jsem u ní, když naposledy vydechla, strašně trpěla, vím, že je to pro ni vysvobození, ale je tu strašně prázdno, ticho, nicota....bolí to
Pavel Barkóci
14. dubna 2007
moc Vám děkuju za řádky, které mne opravdu pohladily po duši. Myslím, že vše jak jste mi popsala je skutečné. Maminku budeme mít všichni navždy v srdcích, nikdo, ani sama smrt nám ji odtamtud nemůže nikdy sebrat. Tam bude žít, alespoň u mne do mého posledního vydechnutí. A taková je i má rada pro všechny, kdo utrpěli nebo utrpí takovou obrovskou ztrátu, aby si uvědomili, že fyzicky nám blízký a milovaný člověk odešel, ale nechal nám tu jeho rady, pohlazení a třeba i úsměv ve tváři (na který já nikdy nezapomenu, protože má maminka se nesmála často, ale když už, tak, tak nějak hřejivě a dokázala ovlivnit náladu každého komu její krásný úsměv patřil) ale hlavně se nám navždy naši milovaní, kteří nás opustili zapsali do našich srdcí. A já za to šíleně moc děkuju, a každou chvilku vím, že maminka je navždy se mnou...navždy
Kdyby jste si někdy někdo chtěli promluvit o všem co tyto smutné chvíle může provázet, klidně mi napište na můj mail: Pavel_Barkoci@hotmail.com
Milada
10. dubna 2007
Asi nebudu ta správná osoba, která Vás může podpořit, ale určitě jsem osoba, která Vám rozumí, protože jsem zažila také velkou ztrátu a bolest prožívám dodnes. Lidí, kteří trpí jako já nebo Vy, chodí po světě mnoho a diskuze na těchto stránkách je toho důkazem. Podpořte Vašeho tatínka, moc Vás teď bude potřebovat. Vaše maminka sice odešla, ale neopustila Vás. Možná její přítomnost ucítíte na místech, kde to Vaše maminka měla moc ráda, možná její přítomnost ucítíte i v momentech, kdy se Vám něco nebude dařit, (náhle na ni v duchu pomyslíte) a rázem to půjde. Třeba její přítomnost ucítíte, kdykoliv za ní zapálíte svíčku a nebo kdykoliv jindy. Přeji Vám hodně sil a hodně zdraví. I když to teď nevypadá, všechno zvládnete a maminka bude na Vás o to víc pyšná! Držím pěsti.
Pavel Barkóci
30. března 2007
V úterý mi zemřela má milovaná maminka.Ta nejhodnější bytost na světě, maminka, která vždy za všech okolností a situací, uměla pomoci a poradit. Zemřela sama v noci, krátce po telefonátech se svými blízkými. Asi to cítila, asi to tak chtěla. Nejhorší okamžik mého života, mi sdělil tatínek, který jí našel chudinku ležet na zemi na chodbě při návratu z noční služby. Večer mi máma volala a strašně se těšila z života, měla krátce po sundání sádry ze zlomené nohy. Měl jsem pocit, že je šťastná a veselá jako už dávno né předtím.Těšila se na cestu do Turecka s mou sestrou a její rodinou, těšila se z nových receptů na beránky na blížící se Velikonoce, těšila se zkrátka ze života. Měl jsem po telefonátu s ní báječný uspokojivý pocit, jak se jí vede skvěle, ráno si měla jet s tatínkem vyzvednout do města nový pas a domluvili jsme se, že se zastaví na kafíčko. Nic netuše o jejím posledním boji jsem seděl u práce na pc do půl třetí do rána. Za deset minut šest začal zvonit mobil a při pohledu na volajícího jsem propadl neskonalému zoufalství, cítil jsem šílenou předzvěst z nastávajících minut. Skutečnost byla ještě děsivější můrou ,než si kdo vůbec dokáže představit. Když mi tatínek oznámil že je maminka "už pryč" prosil jsem ho, aby se jí pokusil oživit, nechtěl jsem tomu prostě ani na chviličku uvěřit, plakal a řekl mi, že je prostě konec, že už zemřela, propadl jsem neskonalému zoufalství a beznaději, pamatuji se jen, že můj pláč a vzlyky nešly utišit, omyl jsem se studenou vodou oblékl se a utíkal k bytu mých rodičů a celou cestu ten asi třistametrový kousek si sliboval, že se pokusím maminku probudit,ž e jistě jen omdlela a leží na chodbě ve spánku. Zhasnutá světla a majáky Záchranky mi nasadily husí kůži, pamatuji se jak jsem vtrhnul do otevřených dveří a když jsem viděl v pokoji lékaře jak něco píše cítil jsem tak příšerný strach, že se to nedá ani popsat. Pak jsem pohledl na tátu, který poodstoupil a mně se rozprostřel ten nejhrůznější pohled mého života. Maminka ležela na zemi a nejprve opravdu vypadala jakoby jen spala, ruku pod hlavou otočená na boku. Až po chvíli jsem pochopil, že už mne nikdy nepohladí, že už se ze svého posledního spánku nikdy neprobudí, udělalo se mi tak šíleně zle, že jsem začal utíkat z domu ven na ulici a propadal jsem v hysterický pláč. Najednou jsem byl uplně někdo jiný. Cítil jsem jak jsem najednou citově chudý, o jaké bohatství jsem právě přišel. Jsme čtyři sourozenci a cítím, že všichni jsou zdrceni a na pokraji zhroucení, ale máme své rodiny, máme naše děti, které nás potřebují a kteří nám nedovolí to zabalit.Také máme tatínka, který nás potřebuje teď ze všech nejvíce. Už kvůli mamince, jejím přáním, úsměvu a laskavosti musíme žít dál. Ale opravdu ještě nevím, jestli se mi to povede, rána, která je nyní v srdíčku, se hned tak nezacelí, stále mne přepadají depresivní myšlenky, jestli jsem něco nezanedbal v ten osudný večer, stále se pokouším si v hlavě přehrát, jaká byla asi maminčina poslední cesta z obýváku na záchod, snažím se přesvědčit se, že jí je lépe, ale nevím, měla okolo sebe spoustu lidí, kteří jí milovali a potřebovali. Ale asi to tak opravdu mělo být. Pamatuji se jak mi maminka říkávala, když jsem jí zlobil a trápil, že jí utrápím a že budu prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat, ale že teprve potom pochopím, že už je pozdě. Maminko, už hrabu a kopu.. za ještě jeden Tvůj úsměv a slovíčko bych udělal cokoliv na světě, za jeden další den Tvého života dal bych sto svého.. V našich srdcích budeš na věky, budu doufat a přát si, že se jednou sejdeme a já Ti budu moci přímo za vše do očí poděkovat a omluvit se Ti za vše, co jsem Ti provedl a v čem jsem Tě neposlechl. Život bez Tebe má nejdražší maminečko už nebude nikdy takový jako byl díky Tvé lásce, ale slibuju Ti, že se pokusím žít podle Tvých snů a přání...Snad to zvládnu, prosím o malou duchovní podporu všechny, kdož se alespoň kouskem v mém psaní našli, v úterý máme poslední rozloučení a snad to vše zvládnu...musím,už kvůli mamince...
Věrka
6. prosince 2006
Odešla a nám to bylo líto, ale zároveň se nám moc ulevilo. Po šesti letech jejího trápení odešla....odešla lépe, než jsme čekali....

Stýská se mi, strašně se mi stýská.... Vzpomínám na to jak jsem byla malá, co všechno "mi dala", je mi líto, že tohle a tamto už jí neřeknu - NIKDY, nikdy nebudu s její nezměrnou energií, je mi líto táty, který jí tak miloval a je tak sám....přemýšlím, zda to v životě nešlo jinak a děkuji za všechny ty chvíle, kdy jsme mohli být spolu.... stýská se mi a mám pocit, že ten stesk celý život neunesu. Je to půl rok a přichází vánoce..... Ale nějak to zvládnout musím!!! Mám dcerku a pro tu tady musím být - abychom se mohli hádat i jen tak brebentit a doufat, že je nějaké někde, kde jí zase uvidím...protože navždy - to zní strašně nekonečně.
Ivča
14. listopadu 2006
mně je 23 let, mé sestře 5 méně. Před měsícem a půl odjel náš milovaný tatínek (voják) na služební cestu, ze které už se ale bohužel nevrátil živý. Hrál tenis, chtěl si dojít k síti pro míček, předklonil se a už se nezvedl. Dostal těžký spodní infark, v momentě upadl do bezvědomí, ze kterého už se bohužel neprobral. A to i přes to, že u něho byl do 5sekund vojenský doktor a oživoval ho celou dobu, než přijela záchranka (asi 15 min), dalších 25 minut se mu snažili pomoci elektrošoky a drenáží srdce. To vše se uskutečnilo ještě na kurtu. Po převozu do nemocnice lékaři konstatovali, že jeho stav je beznadějný, ale ještě mu udělali přemostění a taťka do rána žil. Nakonec už to srdíčko nevydrželo a taťka druhý den ráno zemřel. Byl to opravdu těžký infarkt, došlo k ucpání 2 hlavních tepen + všechny věnčité tepny. Moc to bolí.
Barunka
5. listopadu 2006
Před 14 dny mi odešla maminka. Před rokem a 2 měsíci jsme se dozvěděli, že je nemocná. Poslední dny se to zhoršilo a měla velké bolesti. Bylo hrozné dívat se na ni jak trpí a při tom jí dávat najevo,že je všechno v pořádku. Je mi smutno a strašně moc mi chybí. Je to strašně těžké.
Iva
8. září 2006
Holky vím, že je to, co vás potkalo velmi bolestné a těžké.
Jsem již sice starší, ale také jsem přišla o maminku-takže vím jak to bolí.
Ale my žijeme a nezbývá nám než ten krásný (i když někdy krutý)
život žít a ne přežít.Se smrtí blízkého člověka se nesmíříte nikdy, ale musíte se s ní naučit žít! Jim je teď dobře, věřte mi a vše co se děje,se neděje náhodou, vše má tak být. Každý máme tu svíci různě dlouhou a jednou zhasne každému. Věřím že z vás budou silní a poctiví lidé, kteří jdou a ví kam.(sebevědomí)
Přeji vám oběma hodně štěstí v životě a když příjdou bolístky, tak pamatujte že tu jsou proto, aby nás posílily.Holky pa
Miluna
31. srpna 2006
Zemřel mi syn ve věku 24 let měla jsem jen jeho, byl to neskutečně hodný člověk, je mi po něm moc smutno a hodně mi chybí, píšu Kamče a Romaně vím jak vás asi bolí ztráta obou rodičů, přijít o někoho koho velmi milujeme je zdrcující, pokud by jste mi chtěly napsat ozvěte se
Kamča
20. července 2006
Za mnou psycholog chodil v nemocnici, ale já jsem ho odmítala...Stejně jsem
pak musela jít na nějaké testy k jinému, v okolí mého nového bydliště. Ale nevím jestli mi pak v něčem pomohl. Přestala jsem tam chodit. Mluvili jsem hlavně o rodičích a to jsem špatně nesla, nešlo to...tak v čem nám vlastně pomáhá??
Romčo, u koho teď bydlíš???Já jsem u příbuzných.
Věra
14. července 2006
Romčo a Kamčo, jste statečné holky a moc vám držím palce, abyste všechno zvládly. Moje maminka zemřela, když mi bylo 12 let, už je to docela dávno. Zpětně hodně lituji toho, že jsem nedostala pomoc psychologa a raději jsem se v tom "babrala" sama, takže mi trvalo strašně dlouho, než jsem vůbec byla schopná o mámě mluvit, aniž bych se rozbrečela. Také mi příbuzní kladli na srdce, abych byla "silná", což mi určitě pomohlo v prvních měsících po její smrti, ale později to pro mne znamenalo vlastně nemluvit o svých pocitech. Takže nikdo nevěděl, jak mi ve skutečnosti je a proto mi nemohl nikdo pomoci. Kdybych mohla vrátit čas, určitě bych vyhledala psychologa nebo nějakou terapeutickou skupinu. A už bych se nestyděla plakat. Ať si celý svět myslí, co chce, slzy přinášejí obrovskou úlevu. Takže plakejte o sto šest. Smutku se asi jen tak nezbavíte, ale pokud dáte svým pocitům prostor, aby se projevily, nebude to tolik bolet.
Míla
14. července 2006
... Žít je tak složité, umřít tak prosté.

Romčo a Kamčo, je mi moc líto, že jste si tohle musely prožít - navíc ve věku, kdy člověk své rodiče tolik potřebuje. Nikdo se vás neptal, neměly jste možnost výběru - prostě se to stalo.

Ke mně se Osud taky nezachoval hezky, proto občas chodím na tyhle stránky a čtu příspěvky, které mě sice vždycky rozlítostní, ale zároveň posílí. Pokaždé mi dojde, že po světě chodí spousta nešťastných lidí a jejich odvaha a statečnost mi vždycky dodá sílu.

Jste a teď už navždy budete velmi silné a já věřím, že tahle krutá daň z vás udělá "krásné" lidi. A právě takových je dnes moc potřeba.
Kamča
2. července 2006
Ahoj Romčo. Ten tvůj vzkaz je úplně stejný, jak bych mohla napsat já. Jsem úplně ve stejné situaci. Jen s tím rozdílem, že mně v den úmrtí bylo 14 a nyní mi je 17. Stalo se to všechno v jeden den. Kvůli mému hloupému rozhodnutí pro mě Naši jeli na tábor a pak....Jedna sekunda změnila vše. Ani jsem jim neřekla poslední Ahoj..ach jo.Já jsem pak byla měsíc v nemocnici, skoro jsem umřela. Já jsem to nakonec zvládla, ale Naši ne. Ani jsem netušila, že v podobné situaci se může ocitnout i někdo další. Musíme být statečné....
Zdenka.Zajíčková
7. června 2006
Milá Romanko, jsi statečné děvče, které se snaží nepoddávat své bolesti, ale poprat se s ní. Píšeš že ti žádný psycholog nedokáže pomoci. S psychologem je to stejné jako s přítelem. Nepadneš si s ním hned do náručí, musíš se s ním poznat blížeji, aby ses mu mohla otevřít, bez obav svěřit. Otevřeným člověkem ti bude takový člověk, vedle kterého se budeš cítit v bezpečí, beze strachu, ale zároveň svobodná. Svobodná v tom, že na tebe nikdo nenaléhá co a jak máš říkat,že tvé slzy se nebude snažit v tobě potlačovat, zlehčovat, ale naopak dokáže tě vzít za ruku a spolu s tebou ty slzy setřít...a někdy si s tebou i poplakat. Tak vidíš, není to tak jednoduché, viď? Ale nevzdávej to, tu cestu hledání, že je člověk, který ti dokáže být nablízku, pomoci. Jakmile už potkáš prvního člověka, určitě se setkáš s druhým, třetím...On náš život je vlastně taková cesta, na které potkáváš lidi a ač je miluješ, musíš se s nimi za čas rozloučit. Tím ale naše cesta nekončí. To jen my se na ní na chvíli zastavíme, ohlédneme zpět, nabereme dechu a jdeme dál. Abychom jednou doznali že lidé, které jsme milovali a kteří museli odejít, jsou tu vlastně s námi dál. Nejen ve vzpomínkách, ale jdou vedle nás naším životem, což dokazuje tvá poslední věta. Tvá maminka a tatínek ti zde zanechali do života pocit šťěstí z rodiny. Romanko, rozhlédni se kolem sebe a uvidíš, že je spousta dospívajících dětí kolem tebe, které žijí v ,,úplné,, rodině, aniž by poznaly pocitu stěstí , tak jako ty. Tento pocit ti už nikdo nevezme... ale naopak. Jdi svou cestičkou dál a až se k němu budeš přibližovat, tvé otevřené srdíčko, plné lásky tvých rodičů ti napoví- S kým, kam a jak dál...Můj život kdysi začínal obdobně jako ten tvůj. S velikou bolestí, nepochopením, ale také s láskou těch, ktěří museli odejít. Pokud budeš chtít, můžeme jít kousek tvé cestičky spolu. V redakci máš můj e-mail. Pro začátek ti mohu nabídnout psané slovo. Držím ti palce a věřím, že vše zvládneš, protože se snažíš jít dál.
Karolina R.
6. června 2006
Ahoj Romano,
když jsem četla Tvůj vzkaz, tak mi zatrnulo. Spolužačce na gymplu totiž taky zemřeli oba rodiče, napřed máma, potom i táta. Bylo jí taky 16. Pamatuju se, jak jsme s holkama nevěděly, jak se k ní chovat, co jí říkat, na co se ptát. Někdo se jí z rozpaků radši vyhýbal, některé jsme opatrně obcházely "horkou kaši", abychom v hovoru náhodou neřekly slovo máma nebo táta nebo domov nebo něco jiného zraňujícího. Bylo to děsné a pro všechny pořádně trapné. Nakonec se na nás rozkřičela: Hrome holky, jestli si myslíte, že to je nějaká romantika, tak to jste teda úplně vedle! Je to těžká dřina! Já nejsem žádnej sirotek lowoodský ani Harry Potter, abyste na mě čuměly a slzely. Teď zrovna například potřebuju dostat studijní stipendium, jinak nevyjdu s prachama, tak kdo z vás se mnou jde za ředitelem, abych se tam nebála a vysvětlila mu, o co jde? Kdo z vás mi pomůže s chemií, aby mi nehrozila čtyřka? Kdo z vás mě pozve v červenci na chatu, abych nemusela bejt pořád jen s mojí ubrečenou bábinkou? Čí rodiče mě vezmou autem na sraz na školu v přírodě, abych nemusela vláčet bágl a tašku autobusem, tramvají a metrem?
Když jsem se s ní po pár letech o té době bavila, říkala, že psycholog jí pomohl v tom smyslu, že u něho pochopila, že teď musí sama. Že těch 15, 16 let se skvělými rodiči dostala jako sílu do začátku, první rok dva že si představovala, že ji máma nebo táta (podle situace) drží za ruku, no a postupně už dokázala většinu věcí ustát. Ale snadné to nebylo a není... a ani nebude...

Romano, držím palce, což ti teda asi vůbec nepomůže. Přeju odvahu a bojovného ducha a nebát se si říct, klidně hezky nahlas, co chceš a potřebuješ.
Zdravím - Karolina R.
Romana Štěpánková
5. června 2006
Když mi bylo 13 navždy mě opustili moji milí rodiče. Teď mi je 16. Nemůžu se s tím smířit. Žádný psycholog mi nedokáže pomoct. Byli jsme hodně moc sťastná rodina.
Zdenka.Zajíčková
3. června 2006
Milá paní Kavanová, Váš pocit prázdnoty by byl mnohem větší, kdyby jste se nedokázala spolu se svou sestrou o maminku postarat. V této pro Vás nelehké době jste dokázaly vyhledat odbornou pomoc a tak být své mamince na blízku až do poslední chvíle.
Nyní ve Vás převládá bolest, ale až se setkáte s někým, kdo bude stát před stejným rozhodnutím, jako jste stála vy, budete mu moci poradit, jak se má zachovat. Byla doba, kdy se lidé o své blízké nemohli postarat. Dnes je třeba informovat,že tuto možnost má každý. Děkuji Vám a Vaší sestře, že jste našly odvahu a této možnosti využily.
Renata Kavanová
1. června 2006
Jsou to už 4 měsíce, co mi zemřela maminka. Pocit, který převládá, je prázdnota. Je moc těžké smířit se s tím, že odejde tak blízký člověk a to i tehdy, pokud se svojí nemocí bojuje dlouhou dobu. Já i moje sestra jsme měly velké štěstí, že jsme se o maminku mohly starat doma a to se skvělou pomocí všech pracovníků Cesty domů, vím, že bez nich bychom to samy nezvládly. Poslední chvíle s maminkou se mi neustále vracejí a je těžké se s tím smířit. Občas proto zamířím na tyto stránky a pročítám si příspěvky ostatních. Moc mi to pomáhá.
Zdenka.Zajíčková
31. května 2006
Smrt našich blízkých bývá bolestná. Jsme lidé se svými city. Naši předkové byli moudří, zanechali nám tu několikerá přísloví. V této souvislosti se mi vybavuje jediné - Když zemře otec, odejde chléb. Když matka - odejde vše...Obraz člověka, kterého milujeme, nevymizí nikdy. A tak je to správné. Časem nám zůstane hluboce vryt v našem srdci. Pokud budeme stát před důležitým rozhodnutím, vždy k nám z hloubi duše promluví. Milá Radko, dostala jste velký dar, když jste směla svou maminku při umírání doprovázet. Vaše smiřování s jejím odchodem bude méně bolestné. Milý Jane, Vám a také Radce chci nabídnout jednu útlou, ale širokým srdcem psanou knížku, která by Vám mohla alespoň trošku pomoci při zmírnění bolesti. Napsala ji paní doktorka Svatošová. Zakladatelka prvního hospice u nás. Knížka se jmenuje - O naději. Vydalo ji Karmelitánské nakladatelství. Pokud ji nebudete moci sehnat, ráda to pro Vás udělám. Vyžádejte si na mne e-mail v redakci. Pokud budete chtít, dám Vám svou adresu a můžete se mi ozvat poštou. Sdílená bolest je bolestí poloviční.
Jan Kugler
30. dubna 2006
Mě také odešla maminka.Je to už rok,ale stýská se mi pořád.Mám její fotky,ale nemusím se na ně dívat,protože si ji pamatuji stále.