Milá Romanko, jsi statečné děvče, které se snaží nepoddávat své bolesti, ale poprat se s ní. Píšeš že ti žádný psycholog nedokáže pomoci. S psychologem je to stejné jako s přítelem. Nepadneš si s ním hned do náručí, musíš se s ním poznat blížeji, aby ses mu mohla otevřít, bez obav svěřit. Otevřeným člověkem ti bude takový člověk, vedle kterého se budeš cítit v bezpečí, beze strachu, ale zároveň svobodná. Svobodná v tom, že na tebe nikdo nenaléhá co a jak máš říkat,že tvé slzy se nebude snažit v tobě potlačovat, zlehčovat, ale naopak dokáže tě vzít za ruku a spolu s tebou ty slzy setřít...a někdy si s tebou i poplakat. Tak vidíš, není to tak jednoduché, viď? Ale nevzdávej to, tu cestu hledání, že je člověk, který ti dokáže být nablízku, pomoci. Jakmile už potkáš prvního člověka, určitě se setkáš s druhým, třetím...On náš život je vlastně taková cesta, na které potkáváš lidi a ač je miluješ, musíš se s nimi za čas rozloučit. Tím ale naše cesta nekončí. To jen my se na ní na chvíli zastavíme, ohlédneme zpět, nabereme dechu a jdeme dál. Abychom jednou doznali že lidé, které jsme milovali a kteří museli odejít, jsou tu vlastně s námi dál. Nejen ve vzpomínkách, ale jdou vedle nás naším životem, což dokazuje tvá poslední věta. Tvá maminka a tatínek ti zde zanechali do života pocit šťěstí z rodiny. Romanko, rozhlédni se kolem sebe a uvidíš, že je spousta dospívajících dětí kolem tebe, které žijí v ,,úplné,, rodině, aniž by poznaly pocitu stěstí , tak jako ty. Tento pocit ti už nikdo nevezme... ale naopak. Jdi svou cestičkou dál a až se k němu budeš přibližovat, tvé otevřené srdíčko, plné lásky tvých rodičů ti napoví- S kým, kam a jak dál...Můj život kdysi začínal obdobně jako ten tvůj. S velikou bolestí, nepochopením, ale také s láskou těch, ktěří museli odejít. Pokud budeš chtít, můžeme jít kousek tvé cestičky spolu. V redakci máš můj e-mail. Pro začátek ti mohu nabídnout psané slovo. Držím ti palce a věřím, že vše zvládneš, protože se snažíš jít dál.
