V pondělí jsem ztratila maminku... před necelým měsícem jí zjistili rakovinu prsu s metastázami v plicích a kostech. Minulý pátek jí pustili po první chemoterapii domů z nemocnice, léčení jí natolik vyčerpalo že se neudržela ani na nohou. Viděla jsem jak moc se trápí, jak nemůže dýchat, jak je slabá. O víkendu byla se mnou doma a v pondělí znovu do nemocnice a večer zazvonil telefon a pan doktor mi řekl, že je konec, že to nezvládla. Naposledy jsem jí viděla v nemocnici v pondělí odpoledne, měla svátek, přinesla jsem jí kytičku, ale nedovolili mi jí tam nechat. Byla jsem tam jen chvíli, protože mi sestřička řekla, že se nesmí moc unavovat, dala jsem jí pusu, řekla, že příjdu zítra, až jí bude líp...ale žádné příště už nebylo. Teď mě moc mrzí, že jsem tam nebyla déle, že jsem jí neřekla jak moc jí mam ráda...je mi strašně. Pořád vidím ty její oči, ani nevím jestli mě dokázala vnímat. Měla jsem jen jí, vychovala mě sama. Jsem ale přešvědčená o tom, že jí je teď líp...než aby trpěla. Pohřeb je pozítří, moc to bolí. Po celý den se snažím pořád něco dělat, abych na ní nemyslela, ale nejde to. Jen se bojím toho, že po pohřbu to bude ještě horší, že teprve pak si uvědomím skutečnost, že už jí nikdy neuvidím, že už se jí nikdy nezeptám na radu, že se budu vracet do prázdného bytu a ona tam nebude. Týden před maminčinou smrtí mě opustil přítel, kterého jsem moc milovala, tak nemám ani někoho kdo by mě objal a podpořil. Jsem ale moc ráda, že mám kolem sebe kamarády, kteří mi drží palce... bez nich bych to asi nezvládla. Po přečtení příspěvků v diskuzi jsem zase o něco silnější a držím Vám všem moc a moc palce. Buďte silní.
