Ahoj Romano,
když jsem četla Tvůj vzkaz, tak mi zatrnulo. Spolužačce na gymplu totiž taky zemřeli oba rodiče, napřed máma, potom i táta. Bylo jí taky 16. Pamatuju se, jak jsme s holkama nevěděly, jak se k ní chovat, co jí říkat, na co se ptát. Někdo se jí z rozpaků radši vyhýbal, některé jsme opatrně obcházely "horkou kaši", abychom v hovoru náhodou neřekly slovo máma nebo táta nebo domov nebo něco jiného zraňujícího. Bylo to děsné a pro všechny pořádně trapné. Nakonec se na nás rozkřičela: Hrome holky, jestli si myslíte, že to je nějaká romantika, tak to jste teda úplně vedle! Je to těžká dřina! Já nejsem žádnej sirotek lowoodský ani Harry Potter, abyste na mě čuměly a slzely. Teď zrovna například potřebuju dostat studijní stipendium, jinak nevyjdu s prachama, tak kdo z vás se mnou jde za ředitelem, abych se tam nebála a vysvětlila mu, o co jde? Kdo z vás mi pomůže s chemií, aby mi nehrozila čtyřka? Kdo z vás mě pozve v červenci na chatu, abych nemusela bejt pořád jen s mojí ubrečenou bábinkou? Čí rodiče mě vezmou autem na sraz na školu v přírodě, abych nemusela vláčet bágl a tašku autobusem, tramvají a metrem?
Když jsem se s ní po pár letech o té době bavila, říkala, že psycholog jí pomohl v tom smyslu, že u něho pochopila, že teď musí sama. Že těch 15, 16 let se skvělými rodiči dostala jako sílu do začátku, první rok dva že si představovala, že ji máma nebo táta (podle situace) drží za ruku, no a postupně už dokázala většinu věcí ustát. Ale snadné to nebylo a není... a ani nebude...
Romano, držím palce, což ti teda asi vůbec nepomůže. Přeju odvahu a bojovného ducha a nebát se si říct, klidně hezky nahlas, co chceš a potřebuješ.
Zdravím - Karolina R.
