Ahoj Petro,
tvůj příspěvek jsem četla a měla jsem pocit že jsem ho psala já. Ty jsi ho psala 13.10., moje maminka zemřela na můj a její svátek 13.8. Maminka měla rakovinu, věděli jsme to dva měsíce a nevěřili doktorům, když říkali, že to je otázka pár týdnů. Maminka byla doma, jen polehávala, četla si, občas něco snědla, byla velice unavená a z ničeho nic se maminky stav začal horšit. Přestala jíst, začala zvracet a já nevěděla, že umírá. Vezla jsem jí do nemocnice v domění, že dostane nějakou výživu, vodu, protože i tu vyzvracela a byla dehydratovaná a že si jí zase za pár dní odvezeme domů. Nevím jestli mamince píchli morfium, ale byla chvilkama normální a za chvíli zase jakoby koukala krz mě a za chvíli usnula. Poslední její slova byla: dádynko, já už si lehnu ano? a já jí položila, ať odpočívá a nabírá síly, že zítra zase přijdu...
Maminku přijali v nemocnici v 7h ráno, druhý den v noci zemřela. Taky jsem jí přinesla k svátku do nemocnice kytičku ze zahrádky, aby jí připomínala domov a milion kusů oblečení v domění, že ho tam užije. Nenapadlo mě, že to bude takovej fofr. Doktor řikal, že to je otázka pár hodin, možná dní a já na něj koukala jako na blázna?! Nevím proč, ale odcházela jsem to pondělí z nemocnice jistá si tím, že "v pátek maminka zemře", bohužel ale už v noci zazvonil telefon...
Jsou to 3 měsíce a svůj smutek nedokážu popsat. Hysterický záchvaty breku mě přepadají už jen občas, ale v posteli brečím skoro každý večer a není usínání kdybych na ní nemyslela. Maminka mě a sestru vychovávala sama, zůstala nám doma maminky matka, které je 86 let, takže chápeš, že to opravdu nemáme jednoduché a chlapa jako bych neměla...
Můj přítel mi odpověděl na moje výčitky, že mě vůbec nedrží a nepomáhá: ale zlato, v ty nejhorší dny jsem byl přeci s tebou..
aha, já nevěděla že nejhorší dny jsou odvoz do nemocnice a druhý den maminky smrt a pak je všechno zase "v cajku" a jedeme dál. Takhle to má asi málokdo že? Tím chci říct Petro, že porvat se s tím a zvítězit musíš jen ty sama. Kamarádi ti pomůžou, ale ty mají taky svoje rodiny a nemůžou s tebou být 24h denně. Aspoň já to tak mám, když mi je nejhůř, zavřu se do mamči pokoje, objímám její župan a pláču. Furt uklízim, asi se ze mě stává pomalu maniak na pořádek. Každý den nejdu do postele dokud nepadnu na hubu a nevím o sobě.
Péťo nějak mi tu docházejí řádky tak budu končit, každopádně držím tobě a všem tady palce. I já žiju v naději, že čas to všechno přebolí, i když starostí se teď rojí nespočet a není den kdyby se něco nepo.. a něco by mi maminku nepřipomnělo.
Stačí už jen notář, přepisování smluv na plynárnách, elektrárnách, veškerý rušení a přepisování plateb,.. prostě jako by toho nebylo málo že?
Držte se a aspoň trochu klidný Vánoce...
Alena
