Milá Mio,
ráda bych Ti ve Tvém smutku pomohla alespoň slovem, když jinak to nedokážu. Mně umřela maminka letos v březnu a proto asi vím, jak se teď cítíš. U mne to bylo tak, že teprve po pohřbu na mne dolehla ta strašná neodvratnost toho, že už NIKDY. Rozumem mi bylo jasné, že truchlím kvůli sobě a ne kvůli ní, protože ona už z vlaku vystoupila a už se jí to netýká. Ale srdcem jsem se strašně bránila to přijmout a srovnat se s realitou, že TAK TO PROSTĚ JE, ať se mi to líbí nebo ne. Musela jsem tehdy chodit do jejího bytu vyklízet její věci a bylo to pro mne hrozné, vůbec jsem nebyla schopná jít tam sama. Pořád tam byla ta její vůně, její věci tak běžně pohozené, jak je mívala vždycky. Bylo to, jako kdyby si jenom odběhla třeba pro chleba. Naštěstí mi v těch praktických, reálných věcech pomáhaly kamarádky a v těch "citových" mi byl velkou oporou manžel, protože mne poslouchal, když jsem o mamince donekonečna pořád mluvila. Hodně mi to v ten čas pomohlo. Taky jsme se scházeli s bratrem a mluvili o ní a postupně, jak jsme probírali všechno možné z jejího života (každý jsme věděli něco, co ten druhý ne - jsme od sebe 9 let) jsme se z toho zármutku pozvolna dostávali. Život tě pořád staví před další situace, které musíš řešit, a myslím, že není dobré se ve smutku "zakonzervovat" na dlouho. Tímhle vším Ti chci jenom říct, že čas Ti pomůže, že bolest otupí a že život půjde dál se vším, co k tomu patří. A za sebe Ti můžu říct, že maminka je teď se mnou daleko víc než dřív, vlastně skoro pořád. Není den, abych si na ni nevzpomněla. Je to spousta maličkostí, které mi ji každou chvíli v něčem připomenou, a už to není trýznivé, je to vlastně moc hezké. Myslím, že si s ní teď rozumím líp než dřív, hodně jsem toho o ní pochopila a všechno, čím jsem se dříve trápívala, jsem jí odpustila. Jsem už s tím smířená a věř, že Ty časem taky budeš, i když je ti teď moc zle. Přeju Ti, milá Mio, hodně sil, abys ani v největším smutku nezapomněla, že i trápení je jenom dočasné, tak jako všechno, v čem na tomhle světě žijeme.
