V úterý mi zemřela má milovaná maminka.Ta nejhodnější bytost na světě, maminka, která vždy za všech okolností a situací, uměla pomoci a poradit. Zemřela sama v noci, krátce po telefonátech se svými blízkými. Asi to cítila, asi to tak chtěla. Nejhorší okamžik mého života, mi sdělil tatínek, který jí našel chudinku ležet na zemi na chodbě při návratu z noční služby. Večer mi máma volala a strašně se těšila z života, měla krátce po sundání sádry ze zlomené nohy. Měl jsem pocit, že je šťastná a veselá jako už dávno né předtím.Těšila se na cestu do Turecka s mou sestrou a její rodinou, těšila se z nových receptů na beránky na blížící se Velikonoce, těšila se zkrátka ze života. Měl jsem po telefonátu s ní báječný uspokojivý pocit, jak se jí vede skvěle, ráno si měla jet s tatínkem vyzvednout do města nový pas a domluvili jsme se, že se zastaví na kafíčko. Nic netuše o jejím posledním boji jsem seděl u práce na pc do půl třetí do rána. Za deset minut šest začal zvonit mobil a při pohledu na volajícího jsem propadl neskonalému zoufalství, cítil jsem šílenou předzvěst z nastávajících minut. Skutečnost byla ještě děsivější můrou ,než si kdo vůbec dokáže představit. Když mi tatínek oznámil že je maminka "už pryč" prosil jsem ho, aby se jí pokusil oživit, nechtěl jsem tomu prostě ani na chviličku uvěřit, plakal a řekl mi, že je prostě konec, že už zemřela, propadl jsem neskonalému zoufalství a beznaději, pamatuji se jen, že můj pláč a vzlyky nešly utišit, omyl jsem se studenou vodou oblékl se a utíkal k bytu mých rodičů a celou cestu ten asi třistametrový kousek si sliboval, že se pokusím maminku probudit,ž e jistě jen omdlela a leží na chodbě ve spánku. Zhasnutá světla a majáky Záchranky mi nasadily husí kůži, pamatuji se jak jsem vtrhnul do otevřených dveří a když jsem viděl v pokoji lékaře jak něco píše cítil jsem tak příšerný strach, že se to nedá ani popsat. Pak jsem pohledl na tátu, který poodstoupil a mně se rozprostřel ten nejhrůznější pohled mého života. Maminka ležela na zemi a nejprve opravdu vypadala jakoby jen spala, ruku pod hlavou otočená na boku. Až po chvíli jsem pochopil, že už mne nikdy nepohladí, že už se ze svého posledního spánku nikdy neprobudí, udělalo se mi tak šíleně zle, že jsem začal utíkat z domu ven na ulici a propadal jsem v hysterický pláč. Najednou jsem byl uplně někdo jiný. Cítil jsem jak jsem najednou citově chudý, o jaké bohatství jsem právě přišel. Jsme čtyři sourozenci a cítím, že všichni jsou zdrceni a na pokraji zhroucení, ale máme své rodiny, máme naše děti, které nás potřebují a kteří nám nedovolí to zabalit.Také máme tatínka, který nás potřebuje teď ze všech nejvíce. Už kvůli mamince, jejím přáním, úsměvu a laskavosti musíme žít dál. Ale opravdu ještě nevím, jestli se mi to povede, rána, která je nyní v srdíčku, se hned tak nezacelí, stále mne přepadají depresivní myšlenky, jestli jsem něco nezanedbal v ten osudný večer, stále se pokouším si v hlavě přehrát, jaká byla asi maminčina poslední cesta z obýváku na záchod, snažím se přesvědčit se, že jí je lépe, ale nevím, měla okolo sebe spoustu lidí, kteří jí milovali a potřebovali. Ale asi to tak opravdu mělo být. Pamatuji se jak mi maminka říkávala, když jsem jí zlobil a trápil, že jí utrápím a že budu prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat, ale že teprve potom pochopím, že už je pozdě. Maminko, už hrabu a kopu.. za ještě jeden Tvůj úsměv a slovíčko bych udělal cokoliv na světě, za jeden další den Tvého života dal bych sto svého.. V našich srdcích budeš na věky, budu doufat a přát si, že se jednou sejdeme a já Ti budu moci přímo za vše do očí poděkovat a omluvit se Ti za vše, co jsem Ti provedl a v čem jsem Tě neposlechl. Život bez Tebe má nejdražší maminečko už nebude nikdy takový jako byl díky Tvé lásce, ale slibuju Ti, že se pokusím žít podle Tvých snů a přání...Snad to zvládnu, prosím o malou duchovní podporu všechny, kdož se alespoň kouskem v mém psaní našli, v úterý máme poslední rozloučení a snad to vše zvládnu...musím,už kvůli mamince...
